Po nástupu Borise Johnsona působí britská vláda velmi jednotně. Míří za jasným cílem, který si Konzervativní strana vytyčila už v manifestu k volbám v roce 2017: Řídit se výsledkem referenda a dokončit proces vystoupení Británie z EU. Lze cítit odhodlání dokončit brexit i bez dohody. Pryč je nejistota, rozpolcenost a zoufalost, která bila do očí z vlády Theresy May. Levicová média přesto informují o rozložené politické scéně, úzké skupině radikálů, co se ujmula moci a hrozící katastrofě.
Za názorný příklad nám zde poslouží článek redaktora Respektu Jiřího Soboty: „Už nás nic nezastaví, tvrdí brexitové křídlo Borise Johnsona.“ Tón textu nastavuje podtitulek: „Britská parlamentní demokracie se začíná otřásat v základech“.
Na tomto příkladu bych rád demonstroval tendenčnost vybraných médií, na kterou dlouhodobě upozorňuji.
Citace v článku
Článek obsahuje dvě citace. Jednu z deníku Guardian a druhou z Financial Times. V Collinsově slovníku se čtenář Guardianu definuje jako levicově orientovaný, liberální a politicky korektní. Financial Times zase při obou jeho kandidaturách fandili Obamovi, také Hillary Clinton a psali oslavné články o Macronovi. Není pochyb o tom, že před i po referendu o Brexitu v roce 2016 zastávali pozice na straně Remainers. Společně s českým Respektem spadají do názorového proudu moderní evropské levice. Redaktor Respektu si nedává práci hledat jiné zdroje a seznamuje české čtenáře s jednostranně vybranými a komentovanými informacemi.
Radikální křídlo
V nadpisu autor zmiňuje „brexitové křídlo“. Hned v prvním odstavci ale píše o „radikálním křídle“. Využití jazyka mají tito novináři velmi dobře promyšlené. Lidem, kteří čtou Respekt, se takto podsouvá, že Boris Johnson je nějaký radikál a jeho pozice extrémní.
Promyšlenost využití slov za účelem zapůsobení na emoce čtenářů jde doložit u deníku Guardian v tématu životního prostředí. Sami transparentně zveřejnili pozměněný slovník. Například místo sousloví „klimatická změna“ využívají „klimatická nouze“ či „klimatická krize“. Místo „klimaskeptiků“ nově hovoří o „popíračích vědy o klimatu“ atd. Častěji připomínají „destrukci ekosystémů“ a „přímém existenciálním ohrožení“. Stejná taktika, jak šířit paniku a manipulovat se čtenáři se využívá i v tématu brexitu, jen méně transparentně.
Zde autor hovoří o křídle, ale zcela opomíjí, že jde o britskou vládu. Výběr premiéra proběhl velmi otevřeným procesem primárek a jde o standardní politický nástroj včetně následné rekonstrukce vlády. Jediný kandidát v boji o premiérský post, který měl diametrálně odlišný pohled na brexit, byl Rory Stewart. Skončil s velkým odstupem pátý s podporou 27 kozervativních poslanců (z 311). Zrovna Guardian a Financial Times o něm napsaly velké množství textů. V FT téměř oplakali jeho vyřazení. Byl dostatečně umírněný a neškodný, aby se stal jejich oblíbencem. Taky prý odhalil zásadní vady v uvažování zbytku strany o brexitu.
S tím radikálním křídlem je to přesně naopak. Existuje konzervativní menšina asi 30 poslanců kolem Hammonda a Stewarta, kteří jsou odhodlaní položit i vlastní vládu, aby odvrátili brexit. V poměru k celkovému počtu se jedná o 1 z 10. Na ně by to pojmenování sedělo.
Existenci této skupiny je třeba brát vážně. Jiří Sobota ale píše o „na atomy rozložené scéně“. Já naopak vidím konečně velmi jednotnou Konzervativní stranu, kde zatím ještě ve Sněmovně straší parta pohrobků z dob vlády Theresy May. Boris byl zvolen s náskokem velkou většinou ve straně.
Úzká skupina chce brexit i bez dohody
V závěru se píše, že úzká skupina poslanců se snaží dosáhnout svého cíle, aniž by si potvrdili mandát ve volbách.
O brexitu už voliči hlasovali několikrát. Rozhodnutí padlo v referendu 2016. Britský parlament následně schválil zákon pro zahájení vystoupení z EU. To je zásadní fakt, který Jiří Sobota v článku pomíjí. Dohoda s Bruselem nikdy nebyla garantovanou záležitostí a nebyla podmínkou této legislativy. Poslanci věděli co dělají. Pro hlasovalo 498, proti 114. Boris Johnson tehdy správně prohlásil, že tímto hlasováním byla vytvořena historie.
V roce 2017 výsledek potvrdily i mimořádné volby, kde konzervativci i labouristi hlásali doručení brexitu ve svých programech. Po tragickém vládnutí Theresy May eurovolby jasně ovládla Brexit Party Nigela Farage. To byl jasný budíček od voličů, kteří naštěstí vládní konzervativci vyslyšeli a Mayové se zbavili. Vláda Borise Johnsona má v rukou moc a plnou legitimitu konečně po 3 letech splnit přání voličů z referenda.
Voliči na to reagují. Aktuální průzkum ComRes ukazál skokový nárůst podpory Konzervativců po nástupu Borise Johnsona. Z červnových 20 % se strana dostala na současných 31 %. Ve volbách by měli konzervativci nyní velmi dobrou šanci na vznik jednobarevné většiny. Možná jsou postoje Johnsonovy vlády vyhraněné. Z hlediska většiny, která podporovala brexit, jde ale o hlavní proud. Když Brusel nechce vyjednávat o nové dohodě, je směřování k odchodu bez dohody logickým vyústěním.
Podle zmíněného průzkumu dokonce 54 % britských občanů podporuje i variantu, aby Johnson zrušil zasedání parlamentu, pokud by poslanci chtěli brexitu bránit. Průzkum dále odhalil, že 9 z 10 lidí zastává názor, že poslanci ignorují veřejnost a jejich názory na brexit. Pokud se britská parlamentní demokracie otřásá, tak jedině z tohoto důvodu. Společnost je rozdělená a nevěří demokratickým institucím, protože chyběl skutečný leadership. Ten konečně Johnson přináší.
