Polemika s Jaroslavem Vostatkem
Český důchodový systém je založený na průběžném financování, kdy dnešnípracující platí ze svých daní důchody dnešním důchodcům a nevznikajížádné rezervy do budoucnosti. Tento princip je dnes již evidentněnevýhodný pro ČR stejně jako pro všechny rozvinuté země a především probudoucí důchodce v těchto zemích. Výhodný se systém průběžnéhofinancování zdál v období těsně po druhé světové válce, kdy početdůchodců byl omezený a kdy příjmy států z daní rostly rychleji nežekonomika. V té době znamenalo zavedení průběžného financování čistýzisk pro první generaci důchodců. Jde vlastně o obdobu svého časupopulární hry „na letadlo“: pokud se najdou další hráči, kteří jsouochotni platit, hra může zakladatelům přinášt zisk. Jakmile ale ubydeochotných pokračovatelů, celé schéma se zhroutí jako domek z karet.
Naléhavost řešení problému důchodových systémů je způsobena předevšímdramatickými stárnutím populace. Současný podíl důchodců na počtupracujících tvoří v České republice 36%. Nedávná změna pravidel proodchod do důchodu sice přinese krátkodobou stabilizaci tohoto podílu,ale v příštím století již počet důchodců poroste velmi rychle: v roce2010 dosáhne 37% a v roce 2020 již 48% počtu pracujících.
Obdobný je vývoj i v jiných zemích. Podíl výdajů na důchody na hrubémdomácím důchodu HDP se rychle zvyšuje všude ve světě. Během 10 letvzrostl o více než 100% v Japonsku, o 80% v Kanadě, o více než 50% vItálii a Francii, zhruba o 30% v USA. Od roku 1990 tento podíl vzrostlv Polsku o 100%, na Slovensku o 40%, v Maďarsku a v ČR o 25-30%. Jiždnes dosahují středoevropské země relativní úrovně výdajů na důchodysrovnatelné či vyšší než v západní Evropě, i když průměrný věk dožitíje zde stále ještě podstatně nižší. Je tedy otázkou, jaké důsledky budemít postupné prodlužování věku na tyto země a jak si vůbec budou mocidovolit udržovat takto nákladné důchodové systémy.
Zvyšuje-li se počet důchodců ve srovnání s počtem pracujících, jsou jenomezené možnosti, jak může celý systém zachovat finanční rovnováhu. Buďje nutné neustále posunovat věk, potřebný pro odchod do důchodu, čímžse sníží počet oprávněných pobíratelů důchodů. Alternativně lzesnižovat podíl důchodu ke mzdě, což ovšem vytváří sociální problémy nastraně nízkopříjmových důchodců.
Poslední možností je zvyšování příspěvkové sazby. V podmínkách ČR by sepro zachování vyrovnaného důchodového účtu musely odvody zvýšit zdnešní úrovně 26% mezd na 27% v roce 2000, na 31% v roce 2010 a až na36% v roce 2020. Jde tedy o více než třetinové zvýšení již dnesvysokých odvodů, které by mělo za následek prodražení pracovní síly,vyšší nezaměstnanost, pokles ekonomické aktivity a pravděpodobně i tzv.“útěk do šedé ekonomiky“.
Můžeme se také samozřejmě rozhodnout celý problém důchodů ignorovat.Nezmění-li se výše odvodů, důchodový systém se bude postupně propadatdo deficitu a akumulovaný dluh v roce 2020 dosáhne astronomické výše1500 miliard korun (v dnešních cenách), tj. prakticky celé hodnotyletošního HDP! Takové rychlé zadlužování vysoce překračuje“udržitelnou“ míru.
Průběžný systém má i další nedostatky, jako je například negativní vlivna míru úspor a tedy v dlouhodobém pohledu i pokles ekonomickédynamiky, omezený rozvoj domácího kapitálového trhu, strategickoumanipulaci okamžiku odchodu do důchodu a politický tlak na používánídůchodového systému jako nástroje vládní politiky zaměstnanosti.Kvantifikace těchto důsledků však přesahuje možnosti tohoto sloupku.
Zdá se tedy, že budoucnost důchodových systémů, založených na systémuprůběžného financování je velmi problematická. Na základě ekonomickýchanalýz lze jednoznačně dokázat, že v dnešních ekonomických ademografických podmínkách je fondový systém efektivnější a výhodnějšíjak pro jednotlivé důchodce, tak i pro celou ekonomiku. Je jen nutnépřenést se přes nepodložená obvinění z prosazování zájmů blíženespecifikovaných „lobby“. Jediná lobby, jejíž zájmy je dnes potřebnéprosazovat jsou budoucí důchodci, kteří nechtějí zůstat uvězněni vneefektivním, státním důchodovém systému.
