Českým filmovým pohádkám nikdy nechybělo sociální cítění. Až donedávna však jejich hrdinové museli svoji uvědomělost prokazovat způsobem, který ve skutečnosti nikdy nevedl k dobrým koncům – nejraději by „všechněm všechno dali“, tak aby se hospodařilo v „demokraticky“ ustavených komunitách (družstvech), nebo lépe rovnou v rámci centrálního plánu osvíceného panovníka.
Nová česká pohádka Čert ví proč konečně usiluje o nápravu této cílené, desítky let trvající deformace dětských duší. A činí tak nadmíru efektivně. Neutápí se v dokazování nesmyslnosti komunistických experimentů, neztrácí čas s líčením jejich tragických důsledků. To ostatně mohou dětem vysvětlit rodiče, kteří mají takové časy ještě v živé paměti. Čert ví proč jde dál, přímo k jádru problémů, s nimiž se potýká dnešní, demokratická společnost. Na ploše pouhých 98 minut působivě předvádí, kam vede keynesovská politika státních zásahů do hospodářství, a bez okolků odhaluje pravou tvář nejmocnější zbraně státu proti jeho vlastním občanům – centrální banky.
Příběh začíná ve chvíli, kdy se král Dobromil (Josef Somr), unavený stálým válčením, vrací domů. Zatímco on přijíždí, většina jeho poddaných míří opačným směrem, pryč ze země. Nikdo je nepronásleduje, ve tváři nemají strach, ale znechucení – je nabíledni, že důvody emigrace nebudou politické, spíš ekonomické. A skutečně, jako vysvětlení a zároveň symbol osudu celého kraje se vzápětí ukazuje královský hrad: zastaralý, dosluhující fixní kapitál, do jehož obnovy nikdo neinvestuje. Produktivita práce jeho zaměstnanců klesla natolik, že byli téměř všichni propuštěni.
A za tím vším stojí dosavadní správce země, ministr (Jiří Lábus), který dusí zemi vysokými daněmi a vybrané zlaťáky přeráží v novou, jen částečně krytou vlastní měnu, v jejíž nucené zavedení tajně doufá. Při jednání s náhle se vrátivším králem nezapře své keynesovské vzdělání: jsou to peníze, které promazávají kola hospodářství, a jestliže se nám dnes vede špatně, je to proto, že peníze málo obíhají. Zvyšme vládní výdaje, podpořme agregátní poptávku a bude zase dobře, nabízí.
Král ekonomii příliš nerozumí, a tak by i souhlasil, jenomže další zvýšení daní, které ministr hned navrhuje, nejspíš žádné dodatečné výnosy nepřinese. Princip Lafferovy křivky totiž intuitivně chápe i on. Ministr tedy poprvé, zatím jen opatrně přichází s nabídkou, jak snadno peníze získat – využijme služeb pekla čili zaveďme centrální banku. Ještě je ale brzy. Pro krále, politika ze staré školy, je zestátnění peněz, a tedy další pošlapání svobod poddaných představou naprosto nepřijatelnou.
Má-li nějaké království v nesnázích zachránit švarný hrdina, musí tamní král mít dceru, kterou by mu mohl dát za ženu. Ani zde tomu není jinak. Králova dcera Anička (Táňa Pauhofová) je milé děvče, které děj spíše sleduje, než aby do něj aktivně zasahovalo. Proč? Původem je aristokratka, avšak o její výchovu se více starala stará odborářka Apolena (Iva Janžurová). Princezna zjevně nehodlá řešit, kterému uspořádání společnosti dát přednost. Místo toho se utíká do světa svých milostných snů. Když už nemůže zavírat oči nad bídou svojí vlasti, svaluje všechnu vinu na otce, který se poslední léta věnoval pouze zahraničněpolitickým záležitostem. Odmítnutí odpovědnosti, která plyne z Aniččina společenského postavení, však může být dáno jejím dospíváním, a proto ji nelze hodnotit jednoznačně. (Přesto se zdá, že přijme-li nakonec princezna světonázor hlavního hrdiny, činí tak spíše z lásky k němu než díky rozumovému nahlédnutí.)
Jakou roli hraje stará Apolena? To je sociální demokratka tělem i duší. Chce pomáhat lidem jako odborová pracovnice – ve filmu to symbolizuje povolání bylinkářky. Jejím nejcennějším majetkem je zahrádka s mnoha účinnými bylinkami, což je vtipné zpodobení bohaté knihovny všech důležitých sociálních utopistů. Apolena však je na každém kroku konfrontována s praktickou neuskutečnitelností svých snů. Ráda by ostatním otevřela oči, dává jim číst svoje knihy (bylinky) – tak by třeba ráda neotesaného hrubiána přeměnila v hodného lidumila. Místo toho mu svými socialistickými idejemi tak poplete hlavu, že chudák dokonce dobrovolně (!) platí daně… Snad i proto Anička jejímu vlivu naplno nepodléhá. (Složení bylinné směsi nebylo ve filmu uvedeno. Možná se jednalo o jednu z knih Richarda Owena.)
Postava Apoleny má lehce melancholický nádech. Divák cítí v její minulosti tragickou událost, a tak jí i odpustí, že návaly smutku řeší pojídáním lysohlávek. (Ke cti autorů filmu (scénáristé Ondrej Šulaj a Roman Vávra) se však sluší říci, že požitek z jejich užívání popisují jen jako prchavý a vedoucí k nebezpečně zmateným vidinám.) Jediný, kdo má vůči Apolenině bolu zavřené oči, je adolescentně sebestředná princezna. Až když odborářku nevybíravým jednáním přiměje k tomu, aby jí (a divákům) sdělila tajemství dávného žalu, začne k ní mít alespoň minimum ohledů.
(Je vůbec s podivem, proč právě ženy musejí v tomto filmu sehrávat tak nevděčnou roli – sympatických, avšak lehce pomýlených, případně neuvědomělých postav, jejichž úlohou je buď pobavení diváka nebo svatba s hlavním hrdinou. Zde snad autoři mohli překročit přežité společenské vzorce…)
Hlavním hrdinou je Filip (Štěpán Kubišta), mladý libertarián se stálým povzneseným úsměvem, jenž prozrazuje jeho aristokratický původ. Nebojí se jednat se samotným Luciferem (Csongor Kassai), jakýmsi novodobým Johnem Lawem, mužem, který navýsost ovládá částečné, nebo spíš vůbec žádné krytí peněz. Filip nezapře ekonomické vzdělání – velmi dobře ví, jak rychle klesá cena takových peněz. Když na čertech vydělá slušný obnos, nečeká na inflaci a hned ho utratí. Svému partnerovi ve směně (který chce, zdá se, získané peníze tezaurovat), přitom nezištně prozrazuje: neraduj se, jsi stejně chudý jako předtím…
Filip však nemá štěstí na přátele. Cestuje s typickým studentem ekonomie Kvidem (Ivan Shvedoff), který se naoko tváří jako kamarád. Ve skutečnosti je to kariérista, jemuž by bylo jedno, co by vystudoval, hlavně když bude mít titul, který mu zajistí teplé místečko. Před Filipem ze sebe dělá liberála,
před králem konzervativce, od ministra pochytí keynesovská kouzla. Není nebezpečný, dokud je v pozadí, jen v něm sílí nenávist pramenící z vědomí, že nemá tolik chytrosti a štěstí jako jeho společník. Ten pocit v něm zůstane, i když se pak náhodou dostane k moci – vztek, že to bylo postranní cestičkou, a nikoli hlavním vchodem. Proto bude chtít uchvácení moci legalizovat sňatkem s princeznou. Ale nepředbíhejme.
Královy zásahy do hospodářství, nepodložené smysluplnou teorií, přinášejí jen další bídu. Nadchází Luciferova chvíle – král vyhlašuje zákonné platidlo a zavádí jeho nucený oběh výměnou za to, že Lucifer bude po dobu jednoho roku financovat chod hospodářství, respektive státní pokladny. Cenou je králova duše. (Chudák král ve své neznalosti netuší, že ražba státních peněz lidem vůbec nepomůže.)
Co na to Filip? Vidí, že apelovat na zákonodárce je zbytečné. Vydá se proto bojovat přímo do jámy lvové – podepíše jednoroční pracovní smlouvu v centrální bance. A zde se teprve odhaluje jeho pravá identita. Mezi lidmi, jejichž duše již bance propadla, nalézáme totiž jeho otce, krále Lumíra. Proto ten liberální Filipův zápal! Přichází jako dědic země, jejíž ospodářství bylo centrální bankou již cele zachváceno.
Na zemi zatím král s nelibostí sleduje výsledky svých rozhodnutí. Když zjistí, že podlehl lstivému lobbyingu, snaží se aspoň odvolat ministra a hodlá nejspíš ustavit vládu odborníků. Pozdě. Armáda se staví za ministra. Král by mohl bojovat, a snad by i zvítězil, jenomže je příliš nakažen demokratickým cítěním – když vidí, že proti němu stojí jeho vlastní lidé, nechce jít proti veřejnému mínění a nechá se dobrovolně internovat.
Z nepřehledné situace těží Kvido. Dá ministrovi přečíst sociálně utopickou knihu, čímž ho natolik ohlupí, že může do svých rukou soustředit veškerou výkonnou moc. Spojenectví s peklem se nebrání. Nejspíš si vůbec neuvědomuje, jak obrovské nebezpečí i pro něj centrální banka představuje. Doba jednoho roku se nachyluje. I Apolena se snaží pomoci. Lucifer v minulosti několikrát projevil zájem o její knihovnu, neboť pro své rejdy potřeboval ideové zdůvodnění. Apolena však byla vždy neúplatná, nepřisuzovala knihám žádnou směnnou hodnotu. Dnes by se dokonce i oněch knih vzdala. Leč pozdě. Guvernér centrální banky už o knížky nestojí. Je si dobře vědom toho, že jakmile je centrální banka ustavena, žádné ideové ospravedlnění již nepotřebuje.
Lucifer, totiž guvernér národní banky, je vůbec zvláštní postavou. Velmi vzdělaný muž homosexuální orientace, a přitom bezzásadový představitel ekonomického mainstreamu, který ale ovládá základy všech alternativních ekonomických škol, a proto dokáže s lidmi okolo sebe úspěšně manipulovat.
Má představovat krystalické Zlo, ačkoli v průběhu děje se všem divákům ujasňuje: sám o sobě nás neohrožuje, když víme, s kým máme tu čest. Největším nebezpečím jsou lidé, kteří Zlu podléhají, lidé, kteří dávají centrální bance zdání legitimity. Lucifer ke konci filmu triumfuje (zdánlivě ovšem, vždyť se jedná o pohádku). Celý rok s nadhledem maří Filipovy snahy o revoltu. Zfalšuje jeho pracovní smlouvu. Pak ji narafičí tak, aby se ji Filip pokusil ukrást a zničit – a vzápětí poté mu ji vyrve a s úsměškem spálí, protože na Filipových službách mu pranic nezáleží. Snad jen na jeho ponížení – před zraky překvapené Aničky Filipovi předhazuje, že chtěl zachránit jen sebe, místo aby se pokusil ukrást králův úpis o postátnění peněz, počátek vší bídy.
Rok je pryč. Už stačí jen si zajít pro královu duši a definitivně rozvrátit národní hospodářství. Guvernér radostně mává úpisem, chce jej přečíst, když tu… Lucifer se svojí „osudovou domýšlivostí“ přece jen narazil. Předvídal chování všech na základě svých ekonometrických modelů, zapomněl však přitom na jedno: že lidé jednají. Špatně četl (pokud vůbec) Misesovu Human Action. Filip tenkrát nekradl pro sebe, ačkoli právě to Luciferovy rovnice ceteris paribus předpovídaly. Filip maximalizoval svůj
očekávaný užitek jednáním, a ne pouhou reakcí na podněty. Vyměnil úpisy a Lucifer spálil svoji vlastní státem udělenou koncesi!
Všechno tedy dobře dopadlo. Centrální banka byla zrušena a do země přišlo jaro. Snad jen ten závěrečný obrázek – u jednoho stolu se druží král, typický politik, s odborářkou i libertariánem a jeho nevyhraněnou nevěstou. I to však patří do české pohádky: padouch nebo hrdina, vždyť jsme jedna rodina!
