Česká republika se v EU stane velmi rychle čistým plátcem

říká ředitel Liberálního institutu Miroslav Ševčík

Co je pro vás osobně tím největším argumentem proti vstupu do Evropské unie?Z mého pohledu jsou to především ekonomické důvody. Evropská unie, respektive dříve EHS, měla ve svém vínku odbourávání nejrůznějších ekonomických bariér, především obchodních. Z tohoto postoje časem vyrostly čtyři chvályhodné základní pilíře – volný pohyb osob, zboží, služeb a kapitálu. Bohužel v posledních dvaceti a obzvláště deseti letech se ukazuje, že EU se stává byrokratickým uskupením, které naopak bariéry vytváří. Jak vnější, hlavně omezeními volného obchodu, tak i vnitřní, a to formou nejrůznějších zákazů, příkazů, direktiv, mnohdy nesmyslných norem, či vyhlášek. Dokonce přílišným, až nemístným způsobem zasahuje do vztahů jednotlivých subjektů na trhu. To pak s sebou přináší důsledky, jako je zaostávání za ostatními ekonomickými centry, především za Spojenými státy. Nejenom v oblasti růstu ekonomiky měřeno hrubým domácím produktem, ale i ve sféře zaměstnanosti, což vyplývá z přeregulovaného trhu pracovní síly.

Kdybyste měl v krátkosti shrnout další důvody?Je to i značný demokratický deficit: v rozhodování EU se pletou nejrůznější úrovně, dochází k porušování dělby moci, protože se mísí moc výkonná a zákonodárná. Navíc se orgány unie při výkonu své moci nechovají příliš korektně. Dalším důvodem je, že EU je vzhledem k masivnímu přerozdělování prostředků prolezlá korupcí. Jsem proti i z toho důvodu, že se Česká republika v EU brzy stane čistým plátcem a bude muset na některé účely vynakládat větší prostředky, než kdyby o nich mohla rozhodovat sama. Alokace finančních prostředků je vždy efektivnější, pokud k ní dochází co nejblíže tomu místu, kam mají být tyto peníze směrovány.

Není ale problém přerozdělování spíše věcí vlád národních států, viz odlišný osud Irska a například Řecka?V žádném případě. Každé přerozdělování je špatné – peníze by měly vždycky zůstat tam, kde se vytváří. Nejlépe s nimi hospodaří ty subjekty, které je vydělaly. Vy jste zmínil Irsko. Irsko se často používá jako příklad země, která se pozvedla z prachu díky Evropské unii. Je to omyl a historicky špatně interpretovaný příklad, protože Irsko po svém vstupu do EU mělo obrovské problémy. V osmdesátých letech docházelo k růstu nezaměstnanosti, která dosahovala až sedmnácti procent. Byla obrovské emigrace, rychle rostl národní dluh. To, co zachránilo Irskou republiku a co z ní udělalo evropského tygra, byl program národní obnovy. V Irsku díky němu došlo k radikálnímu snížení daní – daň z příjmů právnických osob činí 12,5 % procenta, DPH, která v prvních letech po vstupu do EU činila 35 %, byla později snížena na polovinu. To je to, proč šlo Irsko nahoru. To, že vsadilo na obchodní vazby se Spojenými státy, že vsadilo na vytváření co nejvyšší přidané hodnoty a především uměle zužitkovat výsledky činnosti lidských mozků. V žádném případě nelze „irský zázrak“ spojovat jenom jako důsledek přerozdělovacích procesů v rámci Evropské unie. Mrzí mne, že politikové takto matou občany.
Jsou ale i země, jejichž životní úroveň po vstupu do EU dokonce stagnuje nebo klesla, jako je třeba Řecko.

Stačíme se přes obrovské státní, či soukromé investice do data vstupu vůbec přizpůsobit normám EU?Nezapomínejme, že subjekty, které jsou v EU od jeho prvních okamžiků, se mohly přizpůsobovat smršti právních předpisů průběžně za jejich tvoření během čtyřiceti až padesáti let, kdežto naše podniky na to mají maximálně rok. Je iluzorní, že se stačí přizpůsobit všem normám EU v tak krátkém čase. Může se tak stát, že některé podnikatelské subjekty postupně zaniknou, a jak samotní podnikatelé, tak jejich zaměstnanci budou tlouci na dveře pracovních úřadů. Krásný příklad máme ze sjednocování Německa. Ani masivní injekce, které jsou několikanásobně vyšší, než finanční toky pro všech deset kandidátských zemí, nemohly zabránit nárůstu nezaměstnanosti až na 20 %. A nezabránily ani poklesu tempa růstu ekonomiky.

Mohla by ČR získat například v roce 2007, až budou vstupovat Bulharsko a Rumunsko, lepší vyjednávací pozici?Tak předně – nikdy nevstupovalo do EU deset kandidátských států najednou, a to ještě tak relativně zaostalých proti průměru EU. Navíc ve chvíli, kdy na tom není Evropa jako celek ekonomicky právě nejlépe. Dnešní ne, pokud by zaznělo v referendu, by znamenalo zlepšení vyjednávacích a negociačních pozic České republiky. Ty by se koneckonců mohly projevit už za dva roky, aniž bychom museli čekat na přistoupení Bulharska a Rumunska. Především bychom ale viděli, na čem se dohodnou evropské země ve svých debatách na Konventu a při vytváření evropské ústavy. Pak bychom viděli, zda má cenu o vstup usilovat i potom. Je možné, že v rámci dohadování vyplynou na povrch i další problémy, že EU se bude zmítat v tom, co si sama nadrobila, protože si vzala příliš velké sousto i v souvislosti se zavedením eura a zřeknutím se národních měnových politik. Vstupovat do unie dnes je jako strkat hlavu do chomoutu, o němž nevíme, jestli bude mít na nás vůbec správnou velikost a jak bude postupně utahován. Proto říkám současnému vstupu do EU ne.

Je Evropská unie je natolik provázaným a jednotným ekonomickým prostorem, aby si mohla dovolit i politické sjednocení?O vhodnosti pokračování v dalším integračním procesu nejsem přesvědčen. Pouze tam, kde mezi jednotlivými subjekty může existovat soutěživost a konkurence na trhu, v tomto případě mezi národními státy, může rovněž existovat jakýkoli pokrok. A to nejenom mezi hospodářskými politikami, ale i mezi jednotlivými politickými směry. Po integraci zahraniční politiky, kterou nevnímám až tak sporně, může docházet k integraci ve fiskální, sociální a dalších oblastech a to vše pak povede k unifikaci. Svádí to potom k vytvoření jakési hyperinstituce, ne nepodobné naší bývalé Státní plánovací komisi.

Současná situace nakonec ukazuje, že přes další plány na užší integraci mají evropské státy rozdílné zájmy i v těch oblastech, v nichž už k integraci došlo,. Nemyslím si, že jejich řešení povede až k nějakým válečným konfliktům, ale k roztržkám jistě. Ty ale vznikají z různých důvodů, včetně hospodářských, i na území jednotlivých států, viz jižní versus severní Itálie, Baskicko, či Belgie. Klasickým problémem je dnes společná měnová politika, kdy se ukazuje, že pro různé hospodářské politiky by bylo potřeba použít i různé měnové nástroje. A to již dnes není v rámci jednotné měny možné.

V Portugalsku a v Rakousku došlo po připojení k zániku mnoha podnikatelských subjektů. Bylo to způsobeno obecně globalizačními trendy, nebo konkurencí?Osobně to nepovažuji za přirozené, protože k tomuto procesu dochází na základě direktiv a norem, které prosazují silné lobbyistické skupiny, aby mohly likvidovat své konkurenty. Malé a střední podniky se za jistých okolností chovají jako štiky v rybníce, a ty velké korporace, u nichž je rozhodování složité a zdlouhavé, se je snaží těmito vnucenými regulacemi postupně likvidovat. Obávám se, že u nás opravdu nastane taková situace jako v Rakousku či v Portugalsku, možná dokonce ještě horší. Oba zmíněné kapitalistické státy byly po celou dobu mimo unii a měly daleko více času na přípravu ke vstupu. Především malí podnikatelé u nás si vůbec neuvědomují, že budou muset vyrábět s certifikátem, že za tyto certifikáty budou muset platit, že budou muset mít ISO normy, že za ně budou muset platit rovněž, jinak nebudou moci dodávat ani na český trh, protože ten bude součástí trhu evropského. Jednotný trh pro ně bude znamenat i horší možnost průniku na třetí trhy, protože místo necelých tří svazků celních sazebníků jich budeme mít najednou osmnáct.

Jak na tom budeme z hlediska finančních toků v rámci EU?S přijetím států, z nichž všechny jsou svou životní úrovní pod průměrem EU, se můžeme stát velmi brzy, možná už v roce 2005 plátcem do unijního rozpočtu. Budeme dostávat méně prostředků, než budeme muset vynaložit. V každém případě budou celkové náklady vstupu vyšší, pokud budeme brát v úvahu nároky na veřejné rozpočty. Budeme muset platit zemědělcům to, co naši politici nedokázali dohodnout v rámci přímých plateb, to nás bude stát šest až osm miliard ročně. Během prvních let nám bude chybět ve státní kase dalších zhruba šest miliard, protože platby z EU přicházejí s určitým zpožděním, náklady na životní prostředí v rámci přizpůsobení se normám EU budou znamenat další tři miliardy ročně. Asi jedenáct miliard je připraveno na různé rozvojové programy, a abychom tyto programy dostali, musíme připravit dalších deset, možná jedenáct miliard na dofinancování těchto programů. A když na tyto programy nedosáhneme, tak budeme čistým plátcem hned od prvního roku, protože tam se platby odvozují od hrubého národního ne domácího produktu. Jestliže předpokládáme, že v roce 2005 bude hrubý národní produkt 2 500 miliard korun, tak ta částka, která by šla do rozpočtu unie, by se pohybovala kolem třiceti miliard korun.