Mezi ekonomickými odborníky se i nyní – po hořké zkušenosti letošního roku – objevuje názor, že pouze koordinace shora je schopna vypořádat se s problémem takového rozsahu, jaký představuje pandemie covidu. Nejedná se o žádnou novinku. Ochrana před katastrofami, proti kterým údajně jedinec nebo firma sami nic nezmůžou, je často pokládána za důkaz nezbytnosti existence silného státu.
Opak se v této době jeví býti pravdou. Jestli se k něčemu stát nehodí, pak jsou to velké problémy, které vyžadují rychlá, chytrá a efektivní řešení. Ukázkovým případem dneška je samozřejmě covid v České republice, kde koordinace shora v porovnání s koordinací tržní prohrává snad ve všech aspektech. O to větší má stát snahu do dění zasahovat.
Při hodnocení efektivity státních zásahů je třeba v první řadě neporovnávat jablka s hruškami. Nepředstavovat si stát, jaký bychom si přáli mít, ale popisovat ten, jaký reálně máme a porovnat výsledky jeho snažení (výsledky, nikoliv záměry) s výsledky snažení nestátního. Psal jsem si na začátku roku takový korona deníček, abych se mohl zpětně podívat, co přesně se který den na bojišti s covidem dělo. Asi po dvou měsících mě psaní omrzelo, bylo to totiž pořád to samé dokola a příliš často se tam opakovalo: „???“.
Obr na hliněných nohou
Na prvotní ostrou reakci krátce po vypuknutí pandemie neznámého viru se lze i pohledem liberála s přimhouřením oka dívat s pochopením. Covidu byla připisovaná smrtnost okolo 5 procent, v některých věkových kategoriích až 15 procent. Panika. Denně jsme hltali zprávy ze severní Itálie, kde právě nastal kolaps nemocnic. Lid lockdown chtěl a lid lockdown dostal. Šlo to velmi hladce. Koneckonců většina z nás social distancing víceméně dodržovala už pár dní či týdnů před vyhlášením. Vtipné jsou ovšem nejnovější informace, jak k tak ostré reakci vlastně došlo. Nápověda: stát vůbec netušil.
To, co následovalo, nelze ovšem označit jinak než pověstnou nesouhlasnou vlnovkou. Reakce státu by se dala popsat jako naprostý koordinační chaos. Vybrané příklady následují.
- Na začátku března chtěl stát nabrat 3000 nových policistů (už teď v EU patříme přinejmenším do horní poloviny států podle podílu policistů na na 100 tisíc obyvatel). O posílení zdravotního personálu nepadlo ani slovo.
- Zákaz letů to Itálie na začátku března zatímco autobusy a osobní auta jezdit mohly.
- Zákaz cestování pro cizince do ČR a zákaz vycestovat pro Čechy. Zvlášť ve chvíli, kdy na tom byla celá Evropa s výjimkou severní Itálie plus mínus podobně.
- Na začátku března ministr zdravotnictví protestoval proti tomu, aby na covid testovaly soukromé laboratoře, které v tu dobu údajně dokázaly testovat čtyřikrát levněji. Později to povolil.
- Uzavření škol bez alternativy hlídání dětí pracovníkům ze zdravotnictví a dalších klíčových oborů
- Zákaz jezdit pro uber a podobné společnosti, pokud řidič nemá taxikářské oprávnění. Místo, aby zákazníci jezdili přes službu, kde se dá každá jízda a každý potenciální přenos vysledovat, vláda podobné služby zakáže. Typická ukázka toho, jak vláda zneužívá situace k prosazení „svých“ zájmů.
- Dlouhodobě málo testovacích kapacit v kombinaci s nedostatečnou ochranou zdravotníků. Do deníčku jsem si napsal: „Polovina lidí před lékaře zhoršuje příznaky, aby je na test poslal. Druhá polovina příznaky zlehčuje, aby se je lékař nebál vyšetřit.“
Takto bychom mohli pokračovat ještě dlouze a až do dnešních dnů, protože státem způsobených chaos se daří zmenšovat jen minimálně. A tam, kde ještě nějaké tržní koordinační mechanismy přirozeně fungovaly, je stát zničil (např. zastropováním cen respirátorů, zákazem vývozu vybraného zdravotnického materiálu vč. obyčejných desinfekcí, zákazem prodeje vybraného zdravotnického materiálu nestátním odběratelům, čímž byly zničeny existující distribuční kanály).
Další opatření byla vyloženě škodlivá a dokonce proti duchu boje s nákazou. Příkladem budiž zkrácení otevíracích hodin úřadů, které vedlo ke shlukování většího množství lidí v omezené úřední hodiny (mimochodem opatření, které je opět v platnosti) nebo vyhrazení určitého nakupovacího času seniorům – opatření, které se během týdne třikrát změnilo, a ještě po měsících jsme pobaveně vzpomínali, že je snad ještě pořád v platnosti (a bylo).
Za zmínku stojí i komunikační zmatek, který od začátku pandemie stát ve vypjatých okamžicích předvádí. Většina vedoucích politiků si prostě jen snažila nahnat plusové body a tiskovky jim sloužily jako PR eventy. Nějaké volby jsou vždycky za rohem. Výsledkem často byly odporující si informace od čelních představitelů státu. Opatření se řídila především podle nálady obyvatel – obvykle se začalo ostrým prohlášením typu „lockdown v žádném případě nebude“ a podle reakce se pokračovalo dál.
Po uklidnění prvotního šoku z viru už následovala jen obvyklá státní politika zákazů a přerozdělování peněz. Jestli se někde projevila neschopnost státu efektivně fungovat, pak to byl právě jeden z těch velkých problémů, kvůli kterým silný stát údajně potřebujeme. Mimochodem podobný koordinační chaos stát vytváří v dalších odvětvích, která si monopolizoval. Jen nejsou tak na očích a nejsou obvykle tak kritická pro běžné fungování.
New Year, Old Me
„Jediná jistota je změna,“ říká kolega Hérakleitos z Efesu. Bohužel stát změně zuby nehty brání, a tak se mimo katastrofu zdravotnickou řítíme i do té ekonomické. Přetrvávající státní politika zákazů a dotací vybraným firmám totiž potlačuje tržní signály a místo adaptace na nové reálie se snaží udržet status quo pro vybrané firmy či segmenty a jiné naopak posílá do záhuby. Poselství vlády lidem zní: „Zavřete (se), vydržte, tady máte nějakou korunu. Pak všechno bude jako dřív. Spolu to zvládneme.“ Nebude. A s vládou to nezvládneme. Covid je tady s námi už skoro rok a vypadá to, že ještě nějakou dobu tu pobude.
Pandemie je nová realita. Vypořádat se s covidem, který může být kdekoliv, dnes znamená normálně žít. A troufám si tvrdit, že navzdory přirozeně viditelnějším extrémním názorům (roušky i v lese versus vakcínu neberu, nechci čip od Billa Gatese), chce většina lidí právě jen normálně žít. Je tedy potřeba se novému normálu přizpůsobit a fungovat dál. Nezastavovat svět, nepohybovat se v reakcích ode zdi ke zdi.
Bohužel místo toho, aby dal stát ekonomice prostor přizpůsobit se, vymýšlí, jak ještě chvíli udržet současný stav. Dříve nebo později se ale některé typy byznysu ukáží jako neziskuschopné a jiné naopak vzniknou a budou kvést. Tak jako vždy předtím. Čím déle se bude vláda snažit potlačovat realitu, tím více za to zaplatíme. Kdybych byl pověrčivý, napsal bych, že osudu nikdo neuteče.
Soukromé je lepší
Po kritice státu se samozřejmě nabízí srovnání s tím, jak se s nastalou situací dokázaly vypořádat soukromé firmy. Předně je třeba říct, že celá řada z nich již navzdory (přesnější by samozřejmě bylo říci kvůli) státním opatřením zkrachovala. Podpory se nedočkaly, normálně fungovat také nemohly, tak zavřely.
U těch, kterým to ale povaha byznysu umožňuje, jsme mohli vidět okamžité inovace. Obrovský boom zažíval online prodej potravin s rozvozem domů. Rohlík.cz a další společnosti musely neuvěřitelně naboostovat kapacitu v rámci dní, ale podařilo se jim to. Řidiči Uberu nainstalovali mezi sebe a zákazníky průhledné „folie“. Prakticky všechny maloobchody namontovaly ke kasám ochranné plexisklo. Restaurace okamžitě otevřely okýnka a začaly nabízet jídlo s sebou, případně začaly nabízet vlastní rozvoz.
Moje osobní pracovní zkušenost je potom taková, že zatímco vláda ještě na jaře prohlašovala, že covid v Česku nebude problém a hmotné rezervy jsou plné roušek, firma, pro kterou pracuji, už nás poslala na home office a dávala praktická doporučení, jak minimalizovat riziko nákazy. Při druhé vlně premiér mával v půlce září zahrádkářským zákonem a my už jsme opět dva týdny pracovali pouze z domova. V létě, v době uvolněných opatření, jsme se v kancelářích střídali a museli striktně dodržovat rozestupy.
Osobní zodpovědnost
Kdo za tedy za současnou situaci může? Kdo se má starat? A hlavně jak z toho ven?
Pomůžu si opět nahlédnutím mezi lid. Lid totiž například říká: „Nosím roušku a nic víc udělat nemůžu. Vládo, postarej se.“ Je velkou chybou, že se státům podařilo vytvořit iluzi, že se o své občany postarají. Od kolébky do hrobu a žádají za to jen tak málo – odevzdat trochu té osobní svobody a slíbit poslušnost. Na druhou stranu je na pováženou, že jim na to člověk v roce 2020 ještě skočí.
Především je totiž třeba říct, že máme každý zodpovědnost sám za sebe a za svoje blízké. My sami a nikdo jiný. Přeneseně pak ještě vedoucí pracovníci také za svoje zaměstnance, provozovatelé za svoje zákazníky a tak podobně. Jsme to my, kdo se musí starat o vlastní blaho a o blaho těch, na nichž nám záleží nebo na nichž prostě jen záleží naše živobytí.
Stát nezvládá ani tak jednoduché úkoly jako je doručování pošty nebo efektivní nastavení pravidel dopravního provozu. Všech těch překvapených stěžovatelů bych se chtěl zeptat – co jste jako čekali? Že vláda zvládne ukočírovat pandemii a postiženým zajistit dostatek zdravotní péče? Babiš – jakkoliv se ho opravdu nechci zastávat – tady není od toho, aby se o každého z nás staral. Musíme se starat my sami. Nečekat, až to úředník zařídí. Můžeme ukazovat prstem na vládu a nadávat, ale zodpovědnost leží v první řadě na každém z nás. Zodpovědnost za to, v jakém stavu teď jsme a za to, co se bude dít dál.
Zároveň je třeba podotknout, že v systému, ve kterém stát ovládá polovinu ekonomiky, jsou incentivy nastavené tak, že ani půl roku nestačilo na přípravu na druhou vlnu. V tržnějším systému by naše připravenost dnes byla jistě vyšší. Jestli je na covidu něco pozitivní, pak je to rozpad zbytků důvěry vůči vládě. Vláda – tato konkrétní, ale koneckonců jakákoliv jiná – se chová chaoticky a zlovolně. My se v první řadě musíme vymanit z vůči ní podřízené role a vzít si zpátky kontrolu nad svými životy. Se všemi právy i zodpovědností.
Reakce vlády na koronavirus monitorujeme v naší working studii.
