Velký zápas končí, Slovenské elektrárne získají nejspíš Italové
Slovenský ministr hospodářství Pavol Rusko se v pátek rozhodl uposlechnout, co mu radila privatizační komise: bratislavské vládě doporučil prodat 66 % Slovenských elektráren do rukou italského Enelu. Italové vyhráli díky kvalitě své nabídky i nejvyšší ceně – 840 milionů euro (26,5 miliardy českých korun). Druhý skončil ČEZ s nabídkou 690 milionů euro a poslední ruský RAO JES s překvapivě nízkou nabídkou 547 milionů. Pokud se nestane nic mimořádného a překvapivého, pak slovenská vláda Italům největší energetickou společnost Slovenska tento nebo příští týden prodá.
Mečiar nerad konkurenci
Srovnání českého a slovenského trhu stojí za pozornost. Stejně jako u nás byly Slovenské elektrárne dlouhou dobu monopolním podnikem. Avšak mezi oběma zeměmi existovaly významné rozdíly.
Na Slovensku se na rozdíl od Česka v podstatě nevytvořila skupina nezávislých výrobců elektřiny. Podíl ČEZ na domácím trhu sice v jednu dobu dosahoval 80 procent, avšak postupně klesl na hodnoty kolem 60 procent — především díky investiční mánii, kdy elektrárny v Čechách v druhé polovině 90. let rostly jako houby po dešti. Proč se totéž nedělo na Slovensko? Hlavním důvodem se zdá nechuť vládnoucích kabinetů vydávat povolení na stavby konkurenčních zdrojů i fakt, že na rozdíl od Česka nebyly ze Slovenských elektrární odděleny větší teplárny. Navíc distribuční společnosti byly dlouho pod značným vlivem vlády, neboť nedošlo ani k jejich částečné privatizaci. Jediným významnějším nezávislým producentem tak dlouho na Slovensku byl Paroplynový cyklus, což byla stavba plynové elektrárny v bratislavské čtvrti Petržalka, za níž stál politický zájem tehdejší vlády Vladimíra Mečiara (a její sponzorské kontakty na slovenský plynárenský monopol SPP).
Obě země mají svou kontroverzní jadernou elektrárnu – Češi Temelín a Slováci Mochovce (zhruba o polovinu menší než český protějšek) –, obě rozestavěné ještě v dobách komunismu, přičemž plánovaný počet bloků se v obou případech snížil na polovinu, přičemž dostavba se v Česku i na Slovensku dramaticky protahovala a prodražovala, až nakonec byly obě za protestů Rakouska a pod prestižním tlakem politiků (v Česku Miroslava Grégra, na Slovensku Mečiara) nakonec dokončeny.
Změnu na Slovensku přinesl přelom tisíciletí, kdy bratislavská vláda rozhodla o výrazné proměně celého odvětví. Od té chvíle se česká a slovenská energetika vydaly velmi odlišnými cestami. V obou zemích sice došlo k oddělení přenosových soustav (známých pod zkratkami ČEPS a SEPS), avšak tímto jakákoliv podobnost končí. V Česku se prosadil Grégrův plán na „SuperČEZ“ — faktické zestátnění velké části elektroenergetiky, během nějž se ČEZ propojil s většinou distributorů. Na Slovensku byly distribuční společnosti naopak zčásti zprivatizovány (49 % akcií a manažerskou kontrolu získali zahraniční investoři – v Západoslovenské energetice německý E.On, ve Východoslovenské rovněž německé RWE, ve Středoslovenské francouzský monopol EdF). Dále byly rozděleny samotné Slovenské elektrárny – vyčlenila se z nich Teplárna Košice a aktiva vlastněná státem, totiž část jaderné elektrárny Jaslovské Bohunice a relativně malá, byť politicky citlivá elektrárna Gabčíkovo (obě jsou spravovány právě Slovenskými elektrárnami). Dnešní Slovenské elektrárne vlastní tři jaderné zdroje (2 v Jaslovských Bohunicích, jeden v Mochovcích), dva tepelné (Nováky a Vojany) a zejména 34 vodních (soustava vodních děl na Váhu apod.).
Spravedlivý vítěz
Pokud jde o otevření trhu, Slováci postupovali velmi pomalu, byť nakonec se dostanou k podobnému cíli jako Češi. Od ledna 2003 si mohou svého dodavatele elektřiny vybírat regionální distribuční společnosti a též spotřebitelé, jejichž spotřeba činila 40 GWh ročně (u nás o rok dříve). Od ledna 2004 se hranice posunula na 20 GWh ročně a od ledna 2005 by měli toto právo získat všichni zákazníci kromě domácností (v Česku se plánuje stejné datum, na domácnosti má přijít řada od ledna 2006). Mimochodem: první společností, která změnila aspoň zčásti svého dodavatele, je Volkswagen Slovakia — začal dovážet jednu třetinu své spotřeby elektřiny z České republiky, konkrétně od ČEZ.
Avšak nejdůležitějším rozdílem oproti vývoji v Česku je odhodlání slovenské vlády privatizovat. Elektrárny jsou dnes v podstatě poslední velký podnik, který zbývá na Slovensku k privatizaci, nepočítáme-li železnice (Slovenský plynárenský priemysl získalo předloni německo-francouzské konsorcium Ruhrgas-Gas de France, přepravce ropy Transpetrol ovládl v roce 2001 Jukos, patřící tehdy „nejbohatšímu Rusovi“ Michailu Chodorkovskému a Slovenské telekomunikácie koupila ještě za Mečiara Deutsche Telekom). Do tendru se po různých peripetiích, odkladech, obnovených začátcích přihlásila desítka společností, nabídku však nakonec podala pouze v úvodu zmíněná trojice Enel, ČEZ, RAO JES, neboť ti jediní byli ochotni koupit i slovenské jaderné elektrárny.
Vítězství Enelu v této konkurenci byla zdaleka nejlepší možnost, a to nejen z pohledu finančního. Do střední Evropy pronikne nový velký a silný hráč, byť samozřejmě se jedná o původní italský monopol s dosud převažujícím státním vlastnictvím. (V tom se od ostatních zájemců Enel vůbec neliší.) Jak to často bývá, mnohé monopolní podniky se v zahraničí stávají štikami na trhu a hybateli stojatých vod — francouzský státní moloch EdF je kupříkladu dravým hráčem v Británii i v Německu. A Enel má k této roli nejlepší předpoklady. Na rozdíl od svých konkurentů zatím příliš do zahraničí neexpandoval, naopak kvůli požadavkům domácího energetického zákona musel v letech 2000-02 prodat velkou část svých elektráren v Itálii a také velkou část svých distribučních společností. Stále sice zůstává na druhém místě ve velikosti mezi energetickými firmami v Evropě, ale rozhodně se již nedá mluvit o italské obdobě EdF. Z jeho malých zahraničních aktivit se lze zmínit například o vlastnictví pátého největší energetické společnosti ve Španělsku Viesgo a nedávný letní nákup dvou distribučních společností v Rumunsku (Electrica Banat a Electrica Dobrogea). Enel také investoval do jiných aktivit a je vlastníkem třetího italského mobilního operátora Wind. Navíc je vlastníkem jedné z elektráren v Bulharsku (Východní Marica III).
Příště může být v Česku
Pokud je soutěž alespoň trochu průhledná a férová, pak vítězem se stává ten, kdo má nejvíc volných peněz a zároveň může koupí nejvíc získat. Což byl v tomto případě Enel, nikoli ČEZ.
Italové se totiž neobjevují ve střední Evropě poprvé. Na konci roku 2001, když se pod taktovkou ministra Grégra vláda rozhodla prodat českou energetiku jako celek se regulérním vítězem soutěže stal právě Enel. Na rozdíl od vládního favorita EdF přijal Enel všechny vládou stanovené svazující podmínky a nabídl 135 miliard korun. Celou již tak dost skandální soutěž však Zemanova vláda ještě skandálněji zrušila a z prodeje ČEZ tehdy sešlo. Slovenské elektrárne jsou tedy druhým pokusem Enelu proniknout do srdce Evropy a s ohledem na nevůli české vlády privatizovat v dohledné budoucnosti ČEZ vlastně jedinou možnou velkou zahraniční expanzí, která by mu otevřela cestu na nové trhy.
ČEZ na rozdíl od Enelu již ve střední Evropě silné postavení má. Pokud bude chtít dále expandovat do zahraničí, pak bude muset svoji pozornost obrátit na další připravované privatizace v Bulharsku, Rumunsku nebo v Moldavsku.
Sny o tom, že se československá energetika znovu sjednotí, tak s konečnou platností končí. A není čeho litovat – sentiment nemůže hrát v obchodu velkou roli. Je tu však ještě jedna šance – pokud by se česká vláda rozhodla ČEZ zprivatizovat, pak významným zájemcem, pokud se bude jednat o transparentní soutěž, může být opět Enel.
