Demagogické poukazování na chamtivost bohatých lidí či ředitelů velkých firem, kteří berou 100krát či 200krát víc než jejich zaměstnanci, je hlavní zbraní v politice založené na závisti. Pojďme si tedy něco říci o chamtivosti, která podle Websterova slovníku znamená „sobeckou a přehnanou touhu mít něčeho (např. peněz) více než kolik je potřeba“.
Taková definice je poněkud neuspokojivá, protože jak lze měřit, kolik kdo něčeho potřebuje? Trochu se tím zabývám se svými studenty v úvodní přednášce k ekonomii. Potřebuje např. běžná rodina vlastnit jeden, dva, tři nebo čtyři telefony? A potřebuje myčku nádobí a mikrovlnnou troubu? Jsou toto přehnané touhy? Pokud řeknete, že toto zboží běžná rodina vskutku potřebuje, pak se ptám, jak jenom naše prababičky a možná i babičky – nemluvě o většině dnešní světové populace – moly žít bez telefonů, myček a mikrovlnek? „Potřeba“ je hezký emocionální pojem, z analytického hlediska ale celkem bezcenný.
Pojem „sobecký“ je o něco užitečnější. Sobectví je totiž lidskou motivací, díky které existuje mnoho dobrého. Já si například myslím, že je úžasné, že rybáři věnují čas a úsilí lovu kraba trnitého a riskují přitom v chladném Barentsově moři často i život, jen aby dostali kraba, kterého miluji. Myslíte, že se takto obětovávají kvůli mě? Vsadím se, že já jsem jim naprosto ukradený. Umožňují mi jíst krabí pochoutku jen proto, že chtějí vydělat víc peněz pro sebe. Kolik myslíte, že bych měl já a ostatní labužníci krabů, kdybychom se museli spoléhat na lidskou lásku a dobrotu?
A co stěžování si na to, jak ředitelé velkých firem vydělávají násobky mezd svých zaměstnanců? Než se dostaneme k ředitelům, mrkněme na jinou oblast velkých rozdílů v odměnách. Podle Forbesova seznamu stovky nejlépe placených celebrit vydělala Oprah Winfreyová (slavná americká černošská moderátorka televizních pořadů, pozn. překl.) 260 milionů dolarů. I kdyby její kadeřnice a kameramani vydělali 100 tisíc dolarů, ona má stále přes tisíckrát víc než oni. Mezi celebritami, které vydělávají tisíckrát tolik než jejich nejbližší spolupracovníci, jsou režisér Steven Spielberg (110 milionů dolarů), golfista Tiger Woods (100 milionů dolarů), komik Jay Leno (32 milionů dolarů) a televizní poradce Dr. Phill (30 milionů dolarů). Zatímco v roce 2004 podle Forbesova seznamu deset nejlépe placených celebrit a sportovců vydělalo v průměru 116 milionů dolarů, tak deset nejlépe placených ředitelů si vydělalo 59 milionů dolarů.
Když se Jack Welch stal v roce 1981 generálním ředitelem General Electric, měla firma hodnotu 14 miliard dolarů. Díky jeho rozhodnutím o propuštění a najímání manažerů a díky jeho rozhodnutím o nákupu a prodeji podílů se podařilo Welchovi společnost zhodnotit, takže když šel po dvaceti letech do důchodu, měla GE hodnotu skoro 500 miliard. Vyplatilo se tedy akcionářům najmutí tohoto generálního ředitele? Kdyby měl mít Welch mrzkých půl procenta z nárůstu hodnoty firmy, činila by jeho odměna 2,5 miliardy dolarů. On ve skutečnosti dostal jen pár set milionů.
Kdyby mohla správní rada koupit za tisíc dolarů počítač, který by udělal práci za generálního ředitele, ušetřila by za ředitele miliony dolarů. Kdyby mohli majitlé fotbalových klubů koupit počítač, který by uměl nahradit rozhodování trenérů a kapitánů, proč by pak platili těmto lidem ročně přes 10 milionů dolarů? Kdyby mohl kdokoliv hrát ve filmu „The Da Vinci Code“ tak, aby film vydělal 758 milionů dolarů, proč by producenti platili 74 milionů dolarů zrovna Tomu Hanksovi?
Je potřeba si uvědomit ještě jednu důležitou věc: Jestliže má nějaká firma efektivního generálního ředitele nebo když má nějaký fotbalový tým skvělého kapitána, pak to není jen tato firma nebo jen tento tým, který ho chce mít na výplatní pásce. Aby ho udrželi, musí mu platit tolik, aby neodešel jinam.
Říkáte si teda aspoň: „Ale Williamsi, co ty zlaté padáky pro neúspěšné ředitele?“ Vyplatit ředitelovi, nebo v případě manželství manželce, která se neosvědčila, tolik peněz, aby odešla v tichosti a dobrovolně, může být nakonec mnohem levnější než vedení dlouhého sporu.