Chcete-li se pobavit a jednou za čas objevit opravdovou byrokratickou perličku, stojí za to příležitostně pročíst zcela veřejný program jednání české vlády. Ne, že by to bylo obzvlášť strhující čtení, ale lze narazit na poklady.
Například 20. září letošního roku předložilo ministerstvo životního prostředí dva návrhy na povolení výjimek z ochranných podmínek chráněných krajinných oblastí Šumava a Jizerské hory. První se týká povolení pro pana Bohumila Žižku, aby provedl terénní úpravy pro stavbu rodinných domů, druhá pak povolení pro jízdu některých motorových vozidel mimo silnice a místní komunikace. O týden později vláda rozhodovala na návrh téhož resortu například o povolení studentovi, aby mohl zpracovat diplomovou práci v Chráněné krajinné oblasti Broumovsko a třeba i o tom, že paní Hana Karlová může vjíždět elektrickou tříkolkou značky TRIGA na lesní komunikace na Šumavě, aby s ní mohla v létě prodávat zmrzlinu.
Podobných materiálů v posledních letech projednala vláda desítky, podobné návrhy přicházejí z různých úřadů, ale ministerstvo životního prostředí hraje jednoznačně prim.
Jistě, ono je předkládat musí, protože udělení uvedených výjimek podle zákona o ochraně přírody a krajiny spadá právě do kompetence české vlády. To však nic nemění na tom, že takováto praxe rozhodování bytostně lokálních záležitostí na úrovni centrální vlády je zcela absurdní (je to totéž jako kdyby o vydání mého pasu rozhodovalo valné shromáždění OSN) a navíc nefunkční. Úmyslem zákona bylo zjevně udělování takovýchto výjimek posunout „co nejvýš“ a tak je snad ztížit a jistě též zbavit lokální úředníky odpovědnosti za ně. Ale jaký je konec? Když se rozhodnutí v nebagatelní lokální věci posune na zcela zjevně neodpovídající centrální úroveň, stane se z tohoto rozhodnutí naopak bagatelní, nedůležitý, zapomenutelný bod jednání tohoto vyššího orgánu, v našem případě vlády. Vsadím se, že tyto materiály žádný ministr pořádně nečte, nepřemýšlí o nich, ty jsou pak projednávány co třicet vteřin kus a dle zveřejněných usnesení bývají takovéto výjimky nakonec také jako na běžícím pásu udělovány.
Zákonodárce chtěl jednomu typu výjimek dát výsadní postavení, ale v očích těch, kterým tuto kompetenci svěřil, je zcela degradoval. Jakpak taky ne: první bod vlády státní rozpočet, druhý zmrzlina na lesní cestě na Šumavě.
Na takovýchto příkladech stojí za to znovu si připomenout, že vláda zákona může též znamenat vládu špatného či absurdního zákona. A navíc, že přiměřeně bystrý ministr životního prostředí by měl místo desítek materiálů tohoto typu předložit vládě jeden: návrh změny příslušného zákona, který podobné regulační zoufalství odstraní. Za posledních mnoho let se ani jeden takový nenašel.
