Čínský daňový systém se v mnohých ohledech značně odlišuje od moderních systémů v Evropské Unii nebo ve Spojených státech. Postupně se přenáší důraz na nepřímé daně s tím, že přímé daně by měly být co nejnižší, aby stimulovaly hospodářskou aktivitu. Myšlenka je to dobrá, avšak problémem zůstává, co si kdo pod nízkými přímými daněmi představuje. Je evidentní, že v Číně si pod nízkými daněmi představují něco zcela odlišného.
Ke konci října schválil čínský parlament balíček revizí některých ekonomických zákonů, včetně daňového. Zásadním opatřením je snížení daňového zatížení nejchudších vrstev obyvatel, což je v souladu s komunistickou ideologií. Podle nového zákona se zvyšuje odpočitatelná položka u daně z příjmu fyzických osob na 1600 juanů měsíčně (4900 korun). Na první pohled nic udivujícího. Na druhý už ano, protože jde o zdvojnásobení současného nezdanitelného příjmu. A co je ještě podstatnější, průměrný čínský měsíční zdanitelný příjem dosahuje pouze necelých 900 juanů. Jedinou oblastí, kde se průměrný příjem dostává nad nezdanitelnou část (o 80 juanů), je silně prosperující Šanghaj. Očekává se, že daně z příjmu tak bude platit jen zhruba 26% obyvatel a to ještě ve většině v nižších daňových pásmech. Značně to ulevuje podnikání a trhu práce. A tak ačkoli je daňová progrese u této daně značná (5-45%), dotýká se jen omezeného počtu obyvatel. Nejvyšší mezní sazbu platí jen ten, kdo si měsíčně vydělá v přepočtu více než 300 tisíc korun.
Reforma se nedotkla ani jednoduchosti daňového systému. Existuje jen několik položek pro snížení základu platby daní a není těžké si spočítat, kdo a jaké daně bude platit. Pokud tedy Evropská Unie usiluje o jednoduchost daňového systému, nechť se inspiruje. A může se inspirovat i výší daní. Čínská vláda vybere na daních jen zhruba 18% HDP a o 2% více vydá. Můžeme namítnout, že Čína zdaleka neposkytuje “sociální standard” jako Evropská Unie, ovšem na druhou stranu si Číňané nemusí platit takový nákladný systém. Důvod proč Čína drahý sociální systém nepotřebuje je jednoduchý. Čínský trh je velice flexibilní a kromě pár odvětví téměř neregulovaný. Stát se tak o vás nepostará, ale zároveň vám nebrání v tom, abyste se o sebe postarali sami. Drahé sociální systémy jsou spíše druhou stranou mince regulací pracovních i jiných trhů.
Kde bychom se naopak inspirovat neměli, jsou vysoké podnikové daně a zvýhodňování zahraničních investorů. Domácí podniky platí bez rozdílu 33% daň ze zisku a odepsat z daní se toho příliš nedá. V porovnání se západními zeměmi je tak toto zdanění ještě vyšší. Zahraniční firmy podnikající v Číně naproti tomu platí jen 15% daň ze zisku. Této nerovnosti si je koneckonců vědoma i čínská vláda a proto směřuje k unifikaci daňových sazeb ze zisku do konce roku 2006. Od roku 2007 by tak měly všechny firmy bez rozdílu platit navrhovanou sazbu ve výši 24%. Při mizivých daňových nákladech na práci by to znamenalo pro domácí firmy ještě výhodnější podnikatelské klima. Je otázkou, jak se unifikace daní dotkne zahraničních investorů. Při zvážení potenciálu čínského trhu však odejde minimum zahraničních firem.
Čínský daňový systém může poskytnout vodítko pro to, jak reformovat složité, a daňové poradce vyžadující, západní systémy. Jde však o to, co si vyspělé země s vysokým zdaněním přejí: neefektivní a bohatství spotřebovávající sociální stát nebo liberální stát vytvářející institucionální podmínky pro tvorbu bohatství a svobodu volby.
