„Potřebujeme intelektuální vůdce připravené odolávat svodům moci a vlivu, odhodlané pracovat pro ideál, jakkoli malé mohou být vyhlídky na jeho brzké uskutečnění. Musí to být lidé odhodlaní sžít se s ideály a bojovat za jejich plné uskutečnění, jakkoli vzdálené. Praktické kompromisy musejí přenechat politikům.“
– F. A. Hayek: Intelektuálové a socialismus (2022; s. 225 [1949])[1]
O největším ekonomovi, kterého jsem osobně znal, se traduje, že říkával, že kdyby měl sedm synů, všichni by měli jít studovat ekonomii. Pokud to mělo vyjádřit rozsah úkolů, které musejí ekonomové řešit, nelze než toto hrdinské odhodlání náležitě ocenit. Obávám se však, že jestli tím chtěl naznačit, že studium ekonomie je jistou cestou k osobnímu štěstí, žádnou takovou radostnou zprávu pro vás nemám. A je možné, že i sám Carl Menger později tento svůj postoj změnil. Ostatně když ve svých dvaašedesáti letech konečně zplodil jednoho syna, nestal se z něj ekonom – jeho otec se ale dočkal toho, že z něj vyrostl nadějný matematik.
Je tu přinejmenším jeden druh štěstí, který slibuje většina věd, ale jenž je ekonomům téměř zcela odepřen. Rozvoj přírodních věd často vede k bezmezné důvěře v budoucí vyhlídky lidstva a poskytuje přírodovědci jistotu, že každý významný příspěvek k poznání, který učiní, bude využit ke zlepšení lidského údělu. Ekonom má však za úkol studovat obor, v němž se téměř více než v kterémkoli jiném projevuje lidská hloupost. Vědec nepochybuje o tom, že svět směřuje k lepšímu a dokonalejšímu, že pokrok, kterého dnes dosáhne, bude zítra rozpoznán a využit. Přírodní vědy mají své kouzlo, které se projevuje v duchu a atmosféře, v níž jsou prováděny, a v tom, jak jsou vnímány, v cenách, které čekají na úspěšné, stejně jako v uspokojení, jež mohou většině z nich nabídnout. To, co vám dnes večer hodlám vzkázat, je varování, že chcete-li něco z toho získat a toužíte-li po takovýchto jasných známkách úspěchu, máte-li se udržet v dřině, kterou vyžaduje dlouhodobé studium jakéhokoli vědního oboru, měli byste raději opustit ekonomii a obrátit se k některé z jiných věd, které se v tomto ohledu těší většímu štěstí. Nejenže pro ekonomy neexistují žádné oslnivé ceny, žádné Nobelovy ceny[2] a – donedávna bych řekl – žádné jmění ani žádné šlechtické tituly.[3] Ale dokonce i jejich vyhledávání, usilování o chválu nebo veřejné uznání, téměř jistě zkazí vaši intelektuální poctivost v tomto oboru. Nebezpečí, jež ekonomovi hrozí z jakékoli příliš silné touhy získat veřejné uznání, a důvody, proč považuji za vskutku šťastné, že existuje jen málo vyznamenání, která by jej mohla zkazit, rozeberu později. Ještě předtím se však chci zabývat závažnějším důvodem k zármutku ekonoma, totiž skutečností, že nemůže věřit tomu, že pokrok v jeho znalostech bude nutně následován rozumnějším řešením společenských záležitostí, nebo dokonce že v této oblasti vůbec pokročíme a nevydáme se cestou zpět.
Ekonom si je dobře vědom toho, že jediný omyl v jeho oboru může napáchat více škody než téměř všechny vědy dohromady – ba co víc, že chyba ve volbě společenského uspořádání může kromě bezprostředního účinku hluboce ovlivnit vyhlídky celých generací. I kdyby člověk věřil tomu, že on sám má úplnou pravdu – čemuž věří tím méně, čím je starší –, nemůže si být jist, že bude vhodně uplatněna. A nemůže si být jist ani tím, že jeho aktivity nepřinesou kvůli špatnému zacházení druhých pravý opak toho, oč usiloval.
Nehodlám tvrdit, že ekonom nemá žádný vliv. Ba naopak, souhlasím s lordem Keynesem v tom, že „myšlenky ekonomů a politických filozofů, ať už mají pravdu, nebo se mýlí, jsou mocnější, než se běžně předpokládá. Ve skutečnosti světem hýbe jen máloco jiného“.[4] Jedinou námitkou, kterou chci dodat a s níž by lord Keynes pravděpodobně souhlasil, je, že ekonomové mají tento velký vliv pouze dlouhodobě a jen nepřímo, a že když jejich myšlenky začnou působit, obvykle změní svoji podobu do té míry, že by je jejich „otcové“ sotva poznali.
To úzce souvisí se skutečností, v demokracii podle mého názoru nevyhnutelnou, že ti, kdo mají ekonomickou teorii uplatňovat, jsou laici, kteří nemají skutečné ekonomické vzdělání. V tom se ekonomie liší od jiných oborů. Nevychováváme praktiky – jak to dělají jiné vědy –, kteří by byli povoláni, jakmile by se vyskytl ekonomický problém – případně mohou být povoláni nanejvýš jako poradci, zatímco skutečná rozhodnutí musejí být přenechána státníkům a široké veřejnosti. Jakkoli se ideál vlády odborníků mohl v minulosti zdát lákavý – dokonce přiměl takového radikálního liberála, jakým byl John Stuart Mill, aby prohlásil, že
ze všech vlád, starověkých i moderních, má tuto dokonalost [tj. že o politických otázkách rozhoduje „záměrně utvořený úsudek poměrně malého počtu lidí, pro tento úkol speciálně vzdělaných“] v nejvýznamnější míře vláda Pruska – nejmocněji a nejobratněji organizovaná aristokracie všech nejvzdělanějších lidí v království.[5]
Nyní již víme, kam až to může vést. Dáváme tak přednost – a myslím, že právem – nedokonalé vládě demokratických způsobů před skutečnou vládou odborníků.
To má však následky, kterých by si měli být vědomi především ekonomové. Nikdy si nemůžeme být jisti tím, co naše návrhy přinesou, a zda naše nejlépe míněné úsilí nevyústí v něco zcela jiného, než co jsme si přáli. Je totiž docela dobře možné, že pokrok v poznání společnosti může vést ke zpátečnictví v sociální politice, a to se skutečně již nejednou stalo. Uvedu jen jeden příklad. Asi před sedmdesáti lety začali ekonomové vážně prosazovat určité výjimky z tehdy téměř všeobecně přijímaného principu volného trhu. Nebudu se zde zabývat tím, zda měli pravdu, nebo ne. Chci pouze poukázat na to, že když se po obvyklém intervalu zhruba jedné generace začaly jejich myšlenky uplatňovat, vedly k takovému stavu věcí, o němž se domnívám, že by i ti nejextrémnější protekcionisté prohlásili, že je výrazně horší než jimi napadané poměry převládající u téměř zcela volného trhu. Může být pravda, že určitá malá ochrana nebo jistá, rozumně řízená, flexibilita směnných kurzů může být lepší než volný trh či zlatý standard. Sice tomu nevěřím, ale může to být pravda. To však nijak nebrání tomu, aby prosazování takových modifikací mělo nanejvýš politováníhodné důsledky. Útok proti principu, nebo možná polopravdě, doktríny volného obchodu měl jistě za následek, že veřejnost zapomněla i mnohé z elementárních zásad ekonomie, které se naučila, a stala se opět ochotnou souhlasit s absurditami, kterým by se před sedmdesáti lety jen vysmála.
Právě jsem se zmínil o zhruba generačním intervalu, který obvykle uplyne, než se nový názor stane politickou silou. Tento jev bude znám čtenářům Diceyho knihy Law and Opinion[6] a mohl bych k příkladům v ní uvedených přidat mnoho dalších. Je však zvlášť nutné jej znova připomenout, protože mimořádná rychlost, s jakou v naší době proniklo učení lorda Keynese do veřejného povědomí, vás může trochu zmást, pokud jde o to, co bývá běžným chodem věcí. V současné době budu muset navrhnout vysvětlení tohoto výjimečného případu.
Další problematikou, na níž jsem již nepřímo narážel, ale kterou musím ještě trochu probrat, je skutečnost, že v našem oboru nelze žádné poznatky považovat za jednou provždy prokázané a že ve skutečnosti poznatky jednou získané a rozšířené často nebývají vyvráceny, ale prostě jen ztraceny a pozapomenuty. Příkladem budiž argumenty o volném trhu, kterým kdysi téměř každý vzdělaný člověk rozuměl. Důvodem, proč se v našem oboru mohou poznatky takto vytrácet, je samozřejmě to, že se nikdy nedají prokázat experimentem, nýbrž je lze nabýt pouze následováním poměrně složitého procesu uvažování. A lidé snadno uvěří nějaké věci, když jim prostě řeknete „bylo to prokázáno experimentem“ – ačkoli nemusí ničemu z toho rozumět, nepřijmou stejným způsobem nějaký argument, i když by tento argument mohl přesvědčit každého, kdo by jej býval pochopil. Důsledkem je, že v ekonomii nikdy nemůžete určit nějakou pravdu jednou provždy, ale vždy musíte každou generaci přesvědčovat znovu a znovu, což může být mnohem obtížnější, když se vám už věci nejeví tak prosté jako dříve.
Na tomto místě se nemohu pokusit o více, než se jen dotknout nevyčerpatelného tématu ekonomů a veřejnosti, o němž profesor H. Hutt z Kapského města napsal pronikavou knihu, která obsahuje mnoho moudrých i ne až tak moudrých myšlenek – a kterou vám vřele doporučuji k přečtení.[7] V této souvislosti jsou velmi zajímavé aspekty, jež mají značný vliv na naše profesní postavení coby ekonomů, jako je například v našem oboru zvláštní obtížnost rozlišit odborníka od šarlatána – a neméně důležitý fakt týkající se tradiční nepopularity ekonomů. Všichni zřejmě znáte poznámku Waltera Bagehota, že veřejnost ještě nikdy nelitovala smrti ekonoma. Ve skutečnosti se díky nechuti k většině učení ekonomů v minulosti vytvořil obraz ekonoma jako jakési příšery požírající děti. Takové zdání má ve skutečnosti jen malé ospravedlnění. Jeden z velkých liberálních politiků počátku devatenáctého století (sir James Mackintosh) prohlásil, že „znal trochu Smithe, dobře Ricarda a důvěrně Malthuse a shledal je těmi patrně nejlepšími muži, které poznal“. To mohu do jisté míry potvrdit. Jak možná víte, občas jsem se bavil tím, že jsem pátral v dějinách ekonomie, a během posledních pětadvaceti let jsem měl možnost poznat nejen mnoho ekonomů této i minulé generace, ale také je porovnat s učenci z jiných oborů. A musím říci, že jsem je vcelku shledal překvapivě milou, vnímavou a rozumnou skupinou lidí, méně mrzutých a ztřeštěných, než jakými jsou jiní vědci. Přesto se stále těší horší pověsti než téměř jakákoli jiná profese a jsou považováni za zvlášť drsné, předpojaté a bezcitné. Přitom to byli a stále jsou nejvýznamnější ekonomové v akademickém smyslu, na něž tyto výtky směřovaly nejčastěji, zatímco pro mrzouta nebylo nic snazšího než získat pověst přítele lidu. Situace je v tomto ohledu stále stejná jako v době Adama Smitha a to, co řekl o vztahu poslance k monopolům, platí do značné míry i pro vztah ekonoma k praktickým „zájmům“ – a to nejen kapitalistickým: „Poslanec parlamentu“, najdete to v Bohatství národů,[8]
„(…) který podporuje každý návrh na posílení tohoto monopolu (domácích výrobců), jistě si získá nejen pověst rozumného obchodníka, ale i velkou oblibu a význam u lidí, kteří jsou díky svému počtu a bohatství velice důležití. Pokud se jim naopak vzepře, a ještě více, má-li dostatečnou autoritu, aby jejich návrhy zmařil, ani nejuznávanější bezúhonnost, ani nejvyšší hodnost, ani největší veřejné zásluhy ho neochrání před nejhanebnějšími urážkami a pomluvami, před osobními útoky a někdy ani před skutečným nebezpečím, které vyplývá z drzého rozhořčení rozzuřených a zklamaných monopolistů.“
Než se pustím do zkoumání vlivu veřejného mínění a politických tendencí na práci ekonoma, musím se na chvíli pozastavit u různých pohnutek a cílů, které nás vedou ke studiu ekonomie. Pro většinu z nás pravděpodobně stále platí – a v tom se ekonomie rovněž liší od většiny ostatních disciplín –, že jsme se k ekonomii nedostali díky fascinaci tímto oborem jako takovým. Ať už nás později vede cokoli, málokdo se obrací – nebo alespoň v mé době obracel – k ekonomii z tohoto důvodu, a to jednoduše proto, že obvykle nevíme zcela přesně, čím ekonomie vlastně je. Ostatně si vzpomínám, že když jsem si za poslední války poprvé vypůjčil od kolegy důstojníka učebnici ekonomie,[9] byl jsem silně odrazen bezútěšností toho, co jsem v ní našel, a mé nadšení pro sociální otázky sotva stačilo k tomu, abych se prokousal tímto svazkem, v němž jsem doufal nalézt – a netřeba dodávat, že jsem nenalezl – odpověď na palčivý problém, jak vybudovat spravedlivější společnost, na níž mi skutečně záleželo. Ale i když jsou motivy, jež většinu z nás – a doufám, že i většinu z vás – vedly ke studiu ekonomie, vysoce chvályhodné, ke skutečnému pokroku v poznání příliš nepřispívají. Skutečností, které musíme čelit, je, že téměř všichni přicházíme ke studiu ekonomie s velmi vyhraněnými názory na témata, kterým vůbec nerozumíme. A i když se tváříme, že jsme nezaujatí a připravení se učit, obávám se, že to vždy bereme s jakousi mentální rezervou, s vnitřním odhodláním dokázat, že naše instinkty byly správné a že nic z toho, co se naučíme, nemůže změnit naše výchozí přesvědčení. Ačkoli se až nebezpečně blížím kázání, dovolte mi, abych vás přece jen poprosil, abyste se odhodlaně snažili dosáhnout oné intelektuální pokory, která jako jediná pomáhá člověku se vzdělávat. Nic není pro intelektuální poctivost zhoubnější než pýcha na to, že člověk nezměnil své názory – zejména pokud se jedná o názory, které jsou v kruzích, v nichž se pohybujeme, považovány za „pokrokové“, „pokročilé“ nebo prostě moderní, jak je tomu obvykle v našem oboru. Brzy zjistíte, že to, co považujete za zvlášť pokrokové názory, jsou jen názory převládající ve vaší konkrétní generaci a že kritický pohled na to, co vás naučili považovat za pokrokové, vyžaduje mnohem větší sílu a nezávislost ducha než jejich pouhé přijetí.
Vraťme se zpět k mému hlavnímu tématu. Drtivá většina z vás studuje společenské vědy nikoli s úmyslem věnovat se jim po zbytek svého života, ale s výhledem na zaměstnání, v němž byste v blízké budoucnosti mohli své znalosti uplatnit. A pak se budete zabývat výhradně tím, co je praktické, a dominantní ideály či představy své doby budete muset brát jako samozřejmost. I když to může být ekonom, kdo v dlouhodobém horizontu tyto převládající ideje vytváří, to, co může dělat v praxi, je dáno idejemi, jež vytvořili jeho otcové nebo praotcové. Znamená to, že i v akademickém studiu bychom se měli zabývat bezprostředně praktickými záležitostmi, brát aktuální ideje jako dané a připravovat se na konkrétní práci, k níž budeme pravděpodobně povoláni? Nemyslím si, že by to univerzity dokázaly a že by plnily svoji správnou funkci, kdyby se o to pokusily. Nedomnívám se, že by v oblasti společenských věd mohly univerzity poskytnout efektivní „odbornou přípravu“ nebo že by takto vyškolené osoby byly příliš užitečné vyjma podřadných zaměstnání. Praktické aspekty konkrétní práce se mnohem lépe učí v praxi – a to platí i o mnoha obecnějších aspektech společnosti, v níž žijeme. To, co potřebujete, pokud doufáte, že se díky této nezbytné učňovské praxi nakonec dostanete na odpovědnější pozice, je schopnost interpretovat detaily, kterými se budete zabývat, a vidět skrze hesla a vzorce, jimiž se řídí každodenní život. Poskytuje to vzdělání společenských věd v současné podobě, případně jak jej k tomu lze přimět?
Tím okamžitě vyvstává zapeklitý problém specializace versus všeobecného a všestranného vzdělání, který je ve společenských vědách mnohem palčivější a obtížnější než kdekoli jinde. Dovolte mi, abych se zde vyrovnal s běžným nedorozuměním: často se tvrdí, že ve společenském životě všechno tak úzce souvisí, že společnost lze studovat pouze „jako celek“. Kdyby tomu tak skutečně bylo, znamenalo by to, že ji nelze studovat vůbec. Nikdo není schopen skutečně pochopit všechny aspekty společnosti, a pokud jde o pokrok v poznání, specializace je ve společenských vědách stejně nezbytná jako kdekoli jinde a stává se den ode dne nezbytnější. V jistém jiném smyslu je však tvrzení, že znalosti výhradně jednoho odvětví společenských věd jsou málo užitečné, naprosto pravdivé. Zatímco můžete být velmi užitečným členem společnosti, pokud jste schopným chemikem nebo biologem, jakkoli neznáte nic jiného, nebudete užitečným členem společnosti, pokud znáte pouze ekonomii nebo politologii a nic dalšího. Své technické znalosti nemůžete úspěšně využít, pokud nejste poměrně vzdělaný člověk, a zejména pokud nemáte určité znalosti z celé oblasti společenských věd a také určité znalosti z historie a filozofie. Samozřejmě že skutečná kompetence v nějakém konkrétním oboru je na prvním místě. Pokud se v ekonomii nebo v jakémkoli jiném speciálním oboru skutečně nevyznáte, budete prostě podvodník. Pokud však budete ovládat pouze ekonomii a nic jiného, budete pro lidstvo jen postrachem, leda dobrým pro psaní článků, jež budou číst jiní ekonomové, ale k ničemu jinému. Máte-li k dispozici pouze tři roky,[10] je tento úkol dvojího charakteru – získat odbornou způsobilost v úzké oblasti a navíc všeobecné vzdělání – obrovským. Zjistíte však, že to bude na dlouhou dobu jediná možnost, jak nashromáždit velké množství rozmanitých poznatků, jejichž smysl a význam rozpoznáte teprve později. A pokud se hodláte akademickým studiem některého z oborů zabývat celý svůj život, je o to důležitější, abyste během bakalářského studia nechali své zájmy poměrně široce rozkročit. Jakákoli úspěšná originální práce v některé ze společenských věd nyní vyžaduje mnoho let náročné a výlučné pozornosti věnované úzkému oboru a teprve po deseti či patnácti letech, kdy jste se díky takové práci stali oprávněnými považovat se za tvůrčího ekonoma, se z vás znovu stane člověk, jenž se na věci dokáže dívat v širší perspektivě a dokáže se přes svou úzkou specializaci přenést. Právě v letech, než se stanete specialisty, než se připoutáte k určitému oboru nebo konkrétnímu cíli, musíte získat všeobecné vzdělání, jež vás bude provázet v nejaktivnější a nejproduktivnější části vašeho života.
Chtěl bych se zde přimluvit za to, abyste se při vašem studiu nenechali vést nějakým pevně stanoveným cílem, nýbrž především intelektuální zvídavostí a badatelským duchem. Kromě toho, co potřebujete ke zkouškám, neexistuje žádná konkrétní oblast znalostí, o které byste mohli doufat, že ji budete mít „pokrytou“, než kurz dokončíte. A budete mít nesrovnatelně větší užitek, když se budete věnovat problémům, které vás v danou chvíli trápí, nebo otázkám, které vás jednoznačně zajímají, než když si dáte za cíl zvládnout určitý předmět. O to, abyste toho dosáhli, se postarají nadcházející zkoušky. Na univerzitě si však nezaslouží být žádný muž nebo žena, jejichž intelektuální energie je zcela pohlcena až na poslední měsíce před zkouškami tím, že se věnují přípravě na ně. Nevyužijete-li možností, které v tomto ohledu nyní máte, nikdy nedosáhnete toho, co stále považuji za největší přínos, který vám univerzita může dát: objev, že učit se, porozumět věcem, může být největším lidským potěšením a jediným, které se nikdy nevyčerpá.
Vidím, že jsem se nechal znovu odvést od toho, o čem jsem chtěl mluvit více než o čemkoli jiném, a protože se mi nyní již krátí čas, musím se soustředit výhradně na tento jediný bod. Je to věc, jež souvisí s tím, o čem jsem právě hovořil, totiž s tím, jakým způsobem – nikoli jako začátečníci, ale v rámci své původní práce ekonomů – řídíme a usměrňujeme své vlastní zájmy. Měli bychom usilovat o okamžitou užitečnost, měli bychom se zabývat hlavně tím, co je bezprostředně proveditelné? Nebo bychom se měli zabývat jakýmikoli intelektuálními obtížemi, které cítíme, že bychom mohli vyřešit, sledovat problémy, u nichž vidíme, že přijaté názory jsou chybné nebo zmatené, a kde tedy můžeme doufat, že dosáhneme nějakého teoretického zlepšení, bez ohledu na to, zda nyní vidíme, jaký bude mít praktický význam, či nikoli? Tato otázka samozřejmě úzce souvisí s tím, zda má ekonom usilovat o bezprostřední dopad, nebo zda se má spokojit s tím, že bude pracovat v podstatě pro vzdálenou budoucnost, na níž má jen malý osobní zájem. To je samozřejmě volba, kterou musí učinit pouze akademický ekonom; to však neubírá na jejím významu.
Když zdůrazňuji nepopulární a nevšední odpověď na tyto otázky, samozřejmě nechci říci, že se jedná o skutečně vylučující se alternativy a že rozumný člověk nebude usilovat o rozumnou rovnováhu mezi nimi. Chci pouze naznačit, že „akademický“ přístup, který budu upřednostňovat, je v současné době neprávem znevažován a nebezpečí pro plnou intelektuální integritu a nezávislost, které s sebou nese „praktičtější“ přístup, možná není dostatečně rozpoznáno.
Důvodem, proč se domnívám, že přílišná snaha o okamžitou užitečnost může narušit intelektuální integritu ekonoma, je skutečnost, že okamžitá užitečnost závisí téměř výhradně na jeho vlivu, a ten se nejsnáze získává ústupky před lidskými předsudky a příslušností k existujícím politickým skupinám.[11] Jsem vážně přesvědčen, že jakákoli taková snaha o popularitu (přinejmenším do doby, než si zcela definitivně upevníte vlastní přesvědčení) je pro ekonoma osudná a že musí mít nade vše odvahu být nepopulární. Ať už jsou jeho teoretická přesvědčení jakákoli, když se bude muset zabývat návrhy laiků, je pravděpodobné, že v devíti z deseti případů bude muset odpovědět, že jejich různé cíle jsou neslučitelné a že si budou muset mezi nimi vybrat a obětovat některé ambice, kterých si váží. To je nevyhnutelný důsledek typu problémů, s nimiž se musí vypořádat: problémů, které dobře vystihují Schillerovy verše o tom, že
„s lehkostí vedle sebe přebývají myšlenky,
v prostoru však tvrdě se srážejí s věcmi.“
Úkolem ekonoma je právě odhalovat tyto neslučitelnosti myšlenek dříve, než k onomu střetu věcí dojde, a výsledkem je, že bude mít vždy nevděčný úkol poukazovat na jejich náklady. Od toho tu je a je to úkol, kterému se nikdy nesmí vyhýbat, jakkoli je kvůli tomu nepopulární a neoblíbený. Ať už si o klasických ekonomech myslíte cokoli, musíte uznat, že se nikdy nebáli být nepopulární.
Dnes je v módě posmívat se jejich „nekonformnímu svědomí“ nebo „sebekázni“, které s potěšením doporučovaly všemožné sebezapření. A možná, že v době, kdy bylo dodržování jejich učení nezbytnou podmínkou úctyhodnosti, neměli na svém přísném postoji tolik zásluh, jak někteří z nich tvrdí. Ale kyvadlo se nyní natolik vychýlilo opačným směrem – módou je nyní dávat veřejnosti to, co chce, a ne ji upozorňovat na to, že nemůže mít všechno –, že stojí za to si uvědomit, o kolik je to snazší než se vydat nepopulární cestou. Myslím, že jako ekonomové bychom se měli vždy alespoň pozastavit v případě, že zjistíme, že jsme na populární straně. Je natolik snazší věřit líbivým závěrům nebo vysledovat doktríny, kterým ostatní rádi uvěří, souhlasit s názory, jež zastává většina lidí s dobrou vůlí, a nezklamat nadšence, že pokušení přijmout názory, které by neobstály při chladném zkoumání, je někdy téměř neodolatelné.
Právě touha získat vliv, aby mohl konat dobro, je jednou z hlavních příčin intelektuálních ústupků ekonomů. Tím nemám na mysli a ani nechci tvrdit, že by se ekonom měl zcela zdržet vynášení hodnotových soudů nebo upřímného vyjadřování k politickým otázkám. Nevěřím, že to první je možné a že by to druhé bylo žádoucí. Domnívám se však, že by se měl vyhnout tomu, aby se angažoval v nějaké straně, nebo se dokonce věnoval převážně nějaké jedné prospěšné záležitosti. Nejenže to deformuje soudnost, ale navíc vliv, který mu to dává, je téměř jistě vykoupen cenou intelektuální nezávislosti. Přílišná snaha prosadit určitou věc nebo udržet si vliv na určitou skupinu mu téměř jistě brání říkat mnohé nepopulární věci, které by vyslovit měl – a vede k tomu, že dělá kompromisy s „převládajícími názory“, jež je třeba přijmout, a dokonce přijímá názory, které by nesnesly seriózní zkoumání.
Věřím, že mi odpustíte, když vám s vážnou tváří naznačím, že nebezpečí takové intelektuální korupce, ústupků v touze po získání vlivu, je dnes větší ze strany tzv. levicových nebo progresivních stran než ze strany těch pravicových. Pravicové síly obvykle ani nejsou tak inteligentní, aby si vážily podpory intelektuálních aktivit, ani nemají k dispozici takové odměny, které by mohly zapůsobit na poctivé lidi. Ale skutečnost, že ať už to platí o zemi jako celku, je „inteligence“ převážně levicová, znamená, že máte jistotu mnohem většího vlivu, a tedy zřejmě i šance být užitečný, pokud přijmete takové názory, které jsou obecně považovány za „progresivní“. V současné době existuje a pravděpodobně vždy bude existovat celá řada atraktivních pracovních míst, jako jsou různé druhy výzkumů nebo vzdělávání dospělých, v nichž budete vítáni, pokud zastáváte správný druh „progresivních“ názorů, a budete mít větší šanci dostat se do různých výborů nebo komisí, pokud budete zastupovat nějaký známý politický program, než když budete známí tím, že jdete vlastní cestou. Nikdy nezapomínejte, že pověst „progresivistů“ se téměř vždy drží lidí nebo hnutí, kterým se již napůl podařilo obrátit lidi na svou stranu.[12]
Není pochyb o tom, že když člověk odolává touze připojit se k nějakému populárnímu hnutí, vědomě se tím připravuje o mnoho příjemného, výhodného a lákavého. Přesto se domnívám, že v našem oboru je to více než v kterémkoli jiném skutečně nezbytné: pokud vůbec někdo, pak je to právě ekonom, kdo si musí zachovat svobodu nevěřit věcem, jimž by bylo užitečné a příjemné věřit, nesmí si dovolit podporovat u sebe ani u druhých přání a sny. Nemyslím si, že práce politika a opravdového studenta společenských věd jsou slučitelné. Skutečně se mi zdá, že k tomu, abyste byli úspěšní jako politici, abyste se stali politickými vůdci, je téměř nezbytné, abyste neměli žádné originální názory na společenské otázky, ale jen vyjadřovali to, co cítí většina. Ale o těchto vnějších pokušeních jsem toho snad již řekl více než dost a chci jen dodat pár slov o těch vnitřních, o svůdné přitažlivosti, kterou působí líbivost určitých názorů. I zde došlo v poslední době k velké změně narativu. Zatímco klasičtí ekonomové byli možná až příliš náchylní k pocitu „to je příliš dobré, než aby to byla pravda“, domnívám se, že tento postoj je stále bezpečnější než pocit, že závěry nějakého argumentu jsou tak žádoucí, že musejí být správné.
Tento postoj mohu doložit pouze vlastní zkušeností, která se pravděpodobně bude lišit od té vaší. Ze všech jiných úvah než čistě vědeckých mám veškeré důvody k tomu, abych věřil v to, že plánovaná socialistická společnost může dosáhnout toho, co její zastánci slibují. Kdybych se mohl přesvědčit, že mají pravdu, rázem by to rozptýlilo všechna mračna, která mi zatemňují veškeré vyhlídky do budoucna. Mohl bych sdílet šťastnou důvěru tolika svých blízkých a připojit se k nim v práci pro společný cíl. Pro mne jako ekonoma by taková situace měla vskutku dvojí přitažlivost. Jak mi znovu a znovu připomínají někteří kolegové socialisté, naše speciální znalosti by nám zajistily mnohem významnější postavení a já bych se mohl stát důvěryhodným vůdcem namísto nenáviděného obstrukcionisty. Pravděpodobně si řeknete, že je to samozřejmě jen pýcha, která mi, když už jsem jednou vsadil na určitý názor, brání vidět pravdu. Ale nebylo tomu tak vždy. A skutečně jsem měl na mysli především nesmírně bolestný proces deziluze, který mě přivedl k mým současným názorům.
Nejspíš nebudete mít stejnou zkušenost, ale jsem si jistý, že pokud nebudete brát ekonomii jen jako nástroj k dosažení určitých cílů, ale jako neustálé dobrodružství při hledání pravdy, dříve či později podobnou zkušenost v té či oné souvislosti zažijete. I pro vás to bude volba mezi opatrovanými a příjemnými iluzemi na jedné straně a nemilosrdným prosazováním argumentů, které vás téměř jistě zavedou do izolace a nepopularity a o nichž nevíte, kam dál povedou. Domnívám se, že tato povinnost čelit nepříjemným skutečnostem a přemýšlet o nich je nejtěžším úkolem ekonoma a důvodem, proč, pokud jej splní, nesmí za své úsilí hledat veřejné uznání nebo sympatie. Pokud tak učiní, brzy přestane být ekonomem a stane se politikem – což je sice velmi čestné a užitečné, avšak odlišné povolání a nepřináší takové uspokojení, které očekáváme, když se pouštíme do intelektuální činnosti. Právě o této volbě jsem chtěl mluvit a na její nutnost jsem vás chtěl upozornit především. Existuje, jak si stále více budete uvědomovat, mnoho sebezapírajících nařízení, jež na sebe ekonom musí vzít, chce-li zůstat věrný svému povolání. Nejdůležitější z nich však, zdá se mi, je to, že nikdy nesmí přímo usilovat o bezprostřední úspěch a veřejný vliv. Nezacházím tak daleko jako profesor Hutt ve zmíněné knize, jenž si přeje, aby se ekonomové podrobili téměř mnišské kázni, která by je ochránila před zkažením. Domnívám se však, že v tom, co říká, je více pravdy, než se běžně připouští. A nevím, zda některý ekonom bude ve své profesi šťastný, dokud se sám nerozhodne, a pokud si zvolí spíše honbu za světlem než za plody, smíří se s těmito omezeními.
Domnívám se, že pokud to dokáže, má větší šanci z dlouhodobého hlediska přispět ke zlepšení našich sociálních problémů, než kdyby o to přímo usiloval. Jsem také přesvědčen, že pokud si toto odříkání odepřel, má ze své práce velkou radost, stejně jako by ji měl, kdyby se stejně oddaně věnoval nějakému hmatatelnějšímu a konkrétnějšímu cíli. Pokud jde o mne samotného, v každém případě jsem navzdory tomu, co jsem řekl, nikdy skutečně nelitoval, že jsem se stal ekonomem, ani jsem si opravdu nepřál vyměnit si povolání s někým jiným.
Ale už jsem hovořil dost dlouho. Když jsem začal přednášet, neměl jsem v úmyslu kázat, a pokud jsem někdy více než hraničil s kázáním, musíte mi odpustit. Bylo to první a věřím, že i poslední kázání, které jsem kdy provedl. A tuto formu na sebe vzalo ne proto, že bych vás chtěl obrátit na svou stranu, ale spíše proto, že jsem musel mluvit o otázkách, které mě hluboce znepokojují a u nichž mě stálo značné úsilí, abych si vyjasnil svůj vlastní názor, a které v důsledku toho silně prožívám.
Postskriptum editora: Snad stojí za zmínku, že Hayek v předmluvě k druhému vydání své knihy Denationalisation of Money (1978)[13] napsal:
Měl bych snad také dodat něco, co jsem již měl příležitost vysvětlit, ale nikdy ne napsat. Velmi silně cítím, že hlavním úkolem ekonomických teoretiků a politických filosofů by mělo být ovlivňování veřejného mínění takovým způsobem, aby se to, co je dnes politicky neprůchodné, v budoucnu stalo politicky možným. Z tohoto důvodu mě žádné námitky o politické neprůchodnosti mého návrhu ani v nejmenším neodradí od jeho dalšího rozvíjení.
Projev přednesený před Studentskou unií London School of Economics, 23. února 1944. Poprvé publikováno v knize The Trend of Economic Thinking: Essays on Political Economists and Economic History (III. svazek Sebraných spisů F. A. Hayeka), editoři W. W. Bartley III a Stephen Kresge (Chicago: University of Chicago Press, 1991), s. 35–48. Přeložil Štěpán Drábek.
[1] Pro český překlad viz HAYEK, Friedrich August von. Intelektuálové a socialismus. In: HAYEK, Friedrich August von. Osudná domýšlivost: omyly socialismu. Druhé vydání. Praha: Liberální institut, 2022, s. 227–248. ISBN 978-80-86389-71-4. – pozn. překl.
[2] [Nobelova cena za ekonomii byla zřízena v roce 1968, tedy 24 let poté. – pozn. red. Hayekova díla]
[3] [Jedná se zjevně o narážku na Keynese, který byl v roce 1942 jmenován baronem. – pozn. red. Hayekova díla]
[4] The General Theory of Employment Interest and Money (London: Macmillan, 1936), s. 383.
[5] [John Stuart Mill, „Rationale of Representation“ [1835], in Essays on Politics and Society (Toronto: University of Toronto Press; London: Routledge & Kegan Paul, 1977), str. 23, což je svazek č. 18 Sebraných spisů Johna Stuarta Milla. Uvedený citát prolíná celou Millovu větu s citátem v závorce, který mu o několik řádků předchází. Význam není pozměněn. – pozn. red. Hayekova díla]
[6] [A. V. Dicey, Lectures on the Relation Between Law & Public Opinion in England During the Nineteenth Century (London: Macmillan, 1914). – pozn. red. Hayekova díla]
[7] [W. H. Hutt, Economists and the Public: A Study of Competition and Opinion (J. Cape, 1936). – pozn. ed. Hayekova díla]
[8] [Adam Smith, An Inquiry into the Nature and Causes of the Wealth of Nations [1776], kniha IV., kap. 2., in The Glasgow Edition of the Works and Correspondence of Adam Smith, vol. 2:1 (Oxford: Clarendon Press, 1976), s. 471. – pozn. red. Hayekova díla].
[9] [Stalo se tak v době klidu na italské frontě na Piavě. Dvě knihy byly od Grunzla a Jentsche. Hayek nám později sdělil: „Stále se divím, že právě tyto knihy ve mně nevyvolaly trvalý odpor k tomuto oboru.“ – pozn. red. Hayekova díla].
[10] [Tj. délka obvyklého bakalářského studia v Británii. – pozn. red. Hayekova díla.]
[11] Srov. s HAYEK, Friedrich A. von, WENAR, Leif a KRESGE, Stephen (ed.). Autobiografické rozhovory. Přeložila Veronika MACHOVÁ. Brno: Barrister & Principal, 2002. ISBN 80-86598-16-0; s. 102: „Mám teorii, že všechny ekonomy, kteří pracují pro vládu, tato práce zkazí.“ – pozn. překl.
[12] „Studenti společenských věd se musejí obávat uznání veřejnosti; zlé je pro ně, když o nich všichni lidé mluví dobře. Existuje-li nějaký souhrn názorů, jejichž obhajobou mohou noviny zvýšit svůj odbyt, pak je student … povinen zabývat se omezeními, nedostatky a případnými chybami tohoto souboru názorů: a nikdy je bezpodmínečně neobhajovat ani v diskusi ad hoc. Je téměř nemožné, aby student byl skutečným vlastencem a zároveň měl pověst takového člověka.“ – Alfred Marshall. [Citováno v A. C. Pigou, „In Memoriam: C. Pigou, Memorials of Alfred Marshall (New York: Kelley & Millman, 1956), s. 89. Více o Marshallových názorech na povinnosti ekonoma viz John K. Whitaker, „Some Neglected Aspects of Alfred Marshall’s Economic and Social Thought“, History of Political Economy, roč. 9, č. 2 (léto 1977), s. 161–97, zejm. s. 185–90. – pozn. ed. Hayekova díla].
[13] Pro české vydání viz HAYEK, Friedrich A. von. Soukromé peníze: potřebujeme centrální banku? Přeložil Miroslav ZAJÍČEK a Martin DVOŘÁČEK. Praha: Liberální institut, 1999. ISBN 80-902701-1-5; s. 24, odkud pochází překlad této pasáže. – pozn. překl.
