I. Zkušenost smyslům předcházející a čistý empirismus
8. 1. Je-li výklad o determinaci mentálních kvalit, který jsme podali, správný, znamená to, že aparát, jehož prostřednictvím poznáváme vnější svět, je sám produktem jistého druhu zkušenosti (5.1–5.16). Je utvářen podmínkami panujícími v prostředí, v němž žijeme, a představuje jakousi obecnou reprodukci vztahů mezi prvky tohoto prostředí, které jsme zažili v minulosti; a každou novou událost v daném prostředí interpretujeme právě ve světle této zkušenosti. Pakliže je tento závěr pravdivý, nutně tím vyvstávají určité zásadní filosofické otázky, k nimž se v této poslední kapitole pokusíme uvést několik předběžných postřehů.
8.2. Tyto konsekvence vyplývají především z role, kterou jsme přisoudili působení smyslům přecházející zkušenosti či „spojením“ při určování smyslových kvalit. Zejména odmítnutí hypotézy o „čisté“ či „primární“ podstatě vjemů, o nichž se má za to, že nejsou výsledkem dřívější zkušenosti, nýbrž že buďto zahrnují nějakou přímou komunikaci vlastností vnějších objektů, nebo že tvoří neredukovatelné mentální atomy či prvky, odstraňuje řadu filosofických záhad, které pramení z nesmyslnosti těchto hypotéz.
8.3. Podle tradičního pojetí začíná zkušenost přijetím smyslových dat, která mají neměnné kvality, jež buďto odrážejí odpovídající atributy náležející vnímaným vnějším objektům, nebo jsou jedinečným způsobem souvztažné s takovými atributy prvků fyzikálního světa. Předpokládá se, že tato smyslová data tvoří surový materiál, který mysl hromadí a učí se jej různými postupy uspořádávat. Teorie v tomto díle rozvíjená však zpochybňuje základní rozlišení, jež je v této koncepci obsaženo – totiž distinkci mezi smyslovým vnímáním daných kvalit a operacemi, jež má intelekt s těmito daty provádět, aby dospěl k porozumění danému fenomenálnímu světu (5.19, 6.44).
8.4. Podle naší teorie nejsou charakteristické vlastnosti smyslových kvalit nebo třídy, do nichž jsou různé události zařazovány v průběhu procesu vnímání, vlastnostmi, které by těmto událostem byly dány a které by byly nějakým způsobem dále „předávány“ mysli; máme za to, že tyto vlastnosti spočívají výhradně v „rozlišovacích“ reakcích organismu, jimiž dochází ke kvalitativní klasifikaci nebo uspořádání těchto událostí, a tvrdíme, že tato klasifikace je založena na spojeních vytvořených v nervové soustavě na základě předchozích spojení. Každý smyslový vjem, i ten „nejčistší“, je proto třeba chápat jako interpretaci události ve světle minulé zkušenosti jedince nebo druhu.
8.5. Proces zkušenosti tedy nezačíná teprve smyslovým vjemem nebo percepcí, ale nutně jim předchází: působí na fyziologické události a uspořádává je do struktury nebo řádu, který se stává základem jejich „mentálního“ významu; a rozlišení smyslových kvalit, na jejichž základě se jedině může vědomá mysl o čemkoli ve vnějším světě dozvědět, je výsledkem právě této zkušenosti smyslům předcházející. Můžeme to vyjádřit také tvrzením, že zkušenost není funkcí mysli nebo vědomí, nýbrž že mysl a vědomí jsou spíše produktem zkušenosti (2.50).
8.6. Každý smyslový vjem události ve vnějším světě tedy pravděpodobně bude mít „atributy“ (nebo se bude nějakým způsobem odlišovat od jiných smyslových událostí), kterým žádné podobné atributy vnějších událostí neodpovídají. Tyto „atributy“ jsou významem, který si organismus osvojil přisuzovat určité třídě událostí na základě minulých asociací událostí této třídy s určitými jinými třídami událostí. Pouze pokud se nervová soustava naučila takto zacházet s určitým stimulem jako s prvkem příslušející určité třídě událostí – determinované spojeními, jež mají všechny odpovídající impulzy se stejnými impulzy reprezentujícími jiné třídy událostí –, může být událost vůbec vnímána, tj. může nabýt svébytného postavení v systému smyslových kvalit.
8.7. Jestliže jsou tedy rozdíly mezi různými smyslovými kvalitami, na nichž se naše vědomá zkušenost zřejmě zakládá, samy určeny zkušeností (spojeními) smyslům předcházející, celý problém vztahu mezi zkušeností a poznáním získává nový rozměr. Pokud máme na mysli zkušenost v úzkém slova smyslu, tj. vědomou smyslovou zkušenost, pak zjevně neplatí, že vše, co víme, je důsledkem právě této zkušenosti. Takový druh zkušenosti by se spíše stal možným teprve poté, co by zkušenost v širším smyslu spojení vytvořila řád smyslových kvalit – řád, jenž určuje vlastnosti jednotlivých prvků vědomé zkušenosti.
8.8. Smyslová zkušenost tedy předpokládá existenci jakéhosi nashromážděného „vědění“, tedy osvojeného řádu smyslových impulzů založeného na jejich dřívějším společném výskytu; a toto vědění, přestože je založeno na (smyslům předcházející) zkušenosti, nemůže být nikdy smyslovou zkušeností vyvráceno a bude předurčovat podobu těch zkušeností, které jsou vůbec možné.
8.9. Známá ústřední teze empirismu Johna Locka o tom, že nihil est in intellectu quod non antea fuerit in sensu,[1] tedy neplatí, má-li se vztahovat výhradně na vědomou smyslovou zkušenost. A také neospravedlňuje závěr, že vše, co víme [quod est in intellectu],[2] musí být potvrditelné nebo vyvratitelné smyslovou zkušeností. Z našeho výkladu vzniku samotného řádu smyslových kvalit by totiž vyplývalo, že existují určitá obecná pravidla, kterým musejí podléhat všechny smyslové zkušenosti (jako například to, že dvě různé barvy se nemohou vyskytovat na témže místě) – tedy vztahy mezi jednotlivými částmi těchto zkušeností, jež musí být vždy pravdivé.
8.10. Přinejmenším určitá část toho, co v danou chvíli víme o vnějším světě, tedy není získána smyslovou zkušeností, ale je spíše implicitní součástí toho, prostřednictvím čeho můžeme takovou zkušenost nabýt; je determinována řádem aparátu klasifikace, který byl vybudován na základě spojení, jež smyslům předcházela. To, co vědomě prožíváme jako kvalitativní atributy vnějších událostí, je určováno vztahy, jejichž existence si nejsme vědomi, ale které jsou v těchto kvalitativních rozlišeních implicitní v tom smyslu, že ovlivňují všechno, co na základě těchto zkušeností děláme.
8.11. Vše, co jsme s to vnímat, je tedy určeno řádem smyslových kvalit, který stanovuje „kategorie“, v jejichž rámci se smyslová zkušenost může vůbec odehrávat. Zejména vědomá zkušenost se vždy vztahuje k událostem definovaným ve vztahu k jiným událostem, které se samy v této zkušenosti nevyskytují.[3]
8.12. Disponujeme tedy jistým „věděním“ o fenomenálním světě, které – neb je takto implicitně obsaženo ve veškeré smyslové zkušenosti – musí platit pro všechno, co můžeme našimi smysly prožívat. To však neznamená, že toto vědění musí zároveň platit i pro fyzikální svět, tj. pro řád stimulů, které vyvolávají naše smyslové vjemy. I když podmínky, jež umožňují smyslové vnímání – aparát klasifikace, který je posuzuje jako podobné nebo odlišné –, musí ovlivňovat veškeré smyslové vnímání, nevyplývá z toho, že by určovaly také řád událostí ve fyzikálním světě.
8.13. Je zapotřebí vědomého úsilí, aby se člověk oprostil od zažitého předpokladu, že vše, co jsme se naučili na základě zkušenosti, musí nutně platit i pro vnější (fyzikální) svět.[4] Jelikož však cokoli, co se kdy můžeme zkušeností naučit, jsou generalizace týkající se určitých druhů událostí, a protože žádný počet konkrétních případů nemůže nikdy takové zobecnění definitivně potvrdit, může být poznání založené výhradně na zkušenosti přece zcela mylné. Je-li totiž význam, jenž pro nás určitá skupina stimulů nabyla, založen výhradně na tom, že se v minulosti pravidelně vyskytovaly v kombinaci s jinými stimuly, může, leč nemusí, to zároveň být vhodný základ pro klasifikaci, která by nám umožnila činit správné předpovědi. Již dříve (5.20-5.24) jsme uvedli řadu důvodů, proč je nutné počítat s tím, že klasifikace událostí ve vnějším světě, kterou provádějí naše smysly, nebude přesně odpovídat klasifikaci těchto událostí založené výlučně na podobnosti či odlišnosti jejich vzájemného chování.
8.14. Ačkoli se tedy v naší mysli nemůže nacházet nic, co by nebylo výsledkem minulých spojení (byť snad získaných nikoli jedincem, nýbrž druhem), zkušenost toho, že klasifikace založená na minulých spojeních ne vždy funguje, tj. ne vždy vede k platným predikcím, nás nutí tuto klasifikaci revidovat (6.45-6.48). V průběhu tohoto procesu re-klasifikace nejenom vytváříme nové vztahy mezi daty danými v pevném referenčním rámci, tj. mezi prvky daných tříd, ale protože tento rámec sestává právě ze vztahů určujících třídy, jsme zároveň nuceni upravit tento rámec samotný.
8.15. Re-klasifikace nebo rozpad tříd utvářených na základě implicitních vztahů, které se projevují v našem rozlišování smyslových kvalit, a nahrazení těchto tříd novými třídami definovanými explicitními vztahy nastane vždy tehdy, když dojde ke zklamání očekávání plynoucích ze stávající klasifikace nebo když jsou dosavadní domněnky vyvráceny novými zkušenostmi. Bezprostředním důsledkem takových konfliktních zkušeností bude zavedení neslučitelných prvků do modelu vnějšího světa; a tyto nesrovnalosti lze odstranit jedině tak, že to, co bylo dříve pokládáno za prvky téže třídy, bude nyní považováno za prvky tříd odlišných (5.72).
8.16. Re-klasifikace, kterou mysl tímto způsobem provádí, je proces podobný tomu, jímž procházíme, když se učíme nahlas číst v jazyce, který není hláskován foneticky. Učíme se přiřazovat stejným symbolům různé hodnoty v závislosti na tom, v jaké kombinaci se objevují s různými jinými symboly, a rozpoznávat různé skupiny symbolů jako ekvivalentní, aniž bychom si jednotlivých symbolů všímali.
8.17. Přestože proces re-klasifikace znamená změnu referenčního rámce čili toho, co je a priori pravdivé pro všechny výroky, které lze o objektech vymezených vzhledem k tomuto referenčnímu rámci učinit, mění pouze konkrétní předpoklady všech výroků, avšak nic nemění na skutečnosti, že tyto předpoklady musí být zahrnuty ve všech výrocích, které lze vůbec učinit. Ve skutečnosti se tento apriorní prvek ani zdaleka nezmenšuje, ba naopak, bude mít tendenci se zvětšovat, neboť v průběhu tohoto procesu jsou různé objekty stále více definovány explicitními vztahy, které mezi nimi existují.
8.18. Nová zkušenost, která je podnětem k nové klasifikaci nebo obměnám definic objektů a která do nich současně vstupuje, je nezbytným předpokladem všeho, co se o těchto objektech můžeme naučit, a nelze ji popřít ničím, co o takto definovaných objektech můžeme vyslovit. Na každé úrovni či v každém univerzu diskurzu tedy existuje část našeho poznání, která, přestože je výsledkem zkušenosti, nemůže být sama zkušeností vyvratitelná, protože představuje princip řádu daného univerza, na jehož základě rozlišujeme různé druhy objektů, z nichž sestává a k nimž se naše výroky vztahují.
8.19. Čím více se v průběhu tohoto procesu vzdalujeme od bezprostředně daných smyslových kvalit a čím více jsou prvky popsané z hlediska těchto kvalit nahrazovány novými prvky definovanými na základě vědomě prožívaných vztahů, tím větší část našeho poznání je vtělena do definic těchto prvků, a je tedy nutně pravdivá. Současně se úměrně tomu zužuje ta část našeho poznání, která podléhá kontrole zkušeností.
8.20. Tento postupný rozvoj tautologického charakteru našeho poznání je nezvratným důsledkem naší snahy přizpůsobovat klasifikaci prvků tak, aby výroky o nich byly pravdivé. Nemáme jinou možnost než buďto přijmout klasifikaci zprostředkovanou našimi smysly, a v důsledku toho nebýt schopni správně předpovídat chování takto definovaných objektů, anebo předefinovat tyto objekty na základě pozorovaných rozdílů v jejich vzájemném chování, což povede nejen k tomu, že rozdíly, jež jsou základem naší klasifikace, se stanou nutně pravdivými vzhledem k takto klasifikovaným objektům, ale rovněž to, že bude stále méně a méně možné s jakoukoli mírou jistoty říci, do které z našich teoretických tříd konkrétní smyslový objekt náleží.
8.21. Tato potíž není nijak zvlášť závažná, dokud provádíme pouze redefinici určitého objektu pomocí vztahových pojmů. Jakmile však budeme v tomto procesu re-klasifikace dále pokračovat, budou muset být obdobným způsobem redefinovány i další objekty. V průběhu tohoto procesu budeme brzy nuceni zohlednit nejen vztahy existující mezi daným objektem a jinými objekty, které jsou ve spojení s tímto objektem skutečně pozorovány, ale také vztahy, jež mezi tímto objektem a jinými objekty existovaly v minulosti, ba dokonce i ty vztahy, které lze popsat pouze hypoteticky: vztahy, jež mohly být mezi tímto a jinými objekty pozorovány za okolností, jež ve skutečnosti nenastaly, a které by, kdyby existovaly, identitu objektu nezanechaly nezměněnou.
8.22. Některé chemické látky mohou být například pro smysly zcela nerozeznatelné, dokud zůstávají v určitém stavu. Důvodem, proč je chemie klasifikuje jako různé látky, je to, že za jistých okolností a v kombinaci s určitými jinými látkami budou „reagovat“ odlišně. Většina těchto chemických reakcí však vede ke změně povahy dané látky, takže totožné množství této látky, které bylo použito k testování reakce, jež je základem její klasifikace, nemůže být k dispozici poté, co bylo zjištěno, do které třídy patří. Pouze za takových neprokazatelných předpokladů, jako že množství látky, z níž jsme odebrali vzorek, je zcela homogenní, a tudíž to, co jsme zjistili o různých vzorcích, platí i pro ty ostatní, můžeme dospět k závěru, že daný smyslový objekt patří do určité teoretické třídy.
8.23. Smyslová data neboli smyslové kvality objektů, o nichž činíme výroky, jsou tak odsouvány stále dál do pozadí, a jakmile dovršíme proces definování všech předmětů prostřednictvím explicitních vztahů namísto implicitních vztahů, jež jsou vlastní našim smyslovým rozlišením, tato smyslová data ze systému zcela zmizí. Výsledný systém explicitních definic se pak stává jak všeobsáhlým, tak i uzavřeným či kruhovým; všechny prvky univerza jsou definovány svými vzájemnými vztahy a vše, co o tomto univerzu víme, je obsaženo právě v těchto definicích. Tím bychom získali uzavřený model schopný reprodukovat všechny kombinace událostí, které lze ve vnějším světě pozorovat, ale nemohli bychom nikterak zjistit, zda nějaká konkrétní událost ve vnějším světě skutečně odpovídá určité části našeho modelu.
8.24. Věda tak nevyhnutelně směřuje k jakémusi konečnému stavu, v němž je veškeré poznání obsaženo v samotných definicích objektů, jimiž se zabývá, a v němž jsou proto všechna pravdivá tvrzení o těchto objektech analytická nebo tautologická, a z tohoto důvodu by nikdy nemohla být vyvrácena žádnou zkušeností. Zjištění, že se nějaký objekt nechová tak, jak by se zachovat měl, by potom znamenalo toliko to, že se ve skutečnosti nejedná o objekt toho druhu, za nějž byl považován. S úplným vymizením smyslových dat ze systému by v něm již neexistovaly žádné zákony (nebo teorie) kromě definic objektů, na něž se vztahují, a právě proto by nikdy nemohly být vyvráceny.
8.25. A přece by takovýto zcela tautologický nebo plně uzavřený systém poznání světa nebyl bezcenný. Představoval by model světa, na jehož základě bychom byli s to říci, jaké události jsou v tomto světě možné a jaké naopak nikoli. Na základě dosti úplné historie určitého smyslového objektu by nám mnohdy umožňoval s vysokou mírou pravděpodobnosti prohlásit, že tento objekt zapadá do jednoho jediného možného místa v našem modelu, a že se tudíž za okolností, které by bylo zapotřebí obdobně popsat, bude pravděpodobně chovat určitým způsobem. Nikdy by nám však neumožnil s jistotou ztotožnit určitý smyslový objekt s konkrétní částí našeho modelu ani s jistotou předpovědět, jak se tento objekt za daných okolností zachová.
8.26. Přesná identifikace kteréhokoli bodu našeho teoretického modelu světa s konkrétní událostí ve světě smyslovém by byla možná jedině tehdy, kdybychom byli schopni náš model fyzikálního světa doplnit o úplný model fungování našeho mozku (srov. 5.77-5.91) – tedy kdybychom byli schopni podrobně vysvětlit způsob, jakým naše smysly klasifikují stimuly. To je však, jak bude ukázáno v 6. části této kapitoly, úkol, který ten samý mozek nikdy splnit nemůže.
8.27. Na závěr tohoto oddílu by bylo záhodno zdůraznit, že nakolik jsme byli vedeni k odmítnutí některých tezí tradičně spojovaných s empirismem, stalo se tak nikoli v důsledku opačného pohledu, nýbrž naopak pro důslednější a radikálnější uplatnění jeho základní myšlenky. Právě proto, že veškeré naše poznání, včetně výchozího řádu našich rozličných smyslových zkušeností se světem, je výsledkem zkušenosti, musí nutně obsahovat takové prvky, které nemohou být žádnou zkušeností vyvráceny. Musí se vždy vztahovat k třídám prvků, jež jsou vymezeny určitými vztahy k jiným prvkům, a je platné pouze za předpokladu, že tyto vztahy skutečně existují. Zobecnění založené na zkušenosti se musí týkat tříd objektů či událostí a ve vztahu ke světu může být relevantní pouze do té míry, do jaké jsou tyto třídy považovány za nezávislé na samotném výroku. Smyslová zkušenost tedy předpokládá řád prožívaných objektů, který této zkušenosti předchází a který jejím prostřednictvím nemůže být popřen, třebaže sám vychází z jiné, dřívější zkušenosti.
[1] „V rozumu (či mysli) není nic, co by předtím nebylo ve smyslech“. – pozn. překl.
[2] „Co je v mysli“ – pozn. překl.
[3] K. Lorenz, 1943, str. 352.
[4] H. von Helmholtz, 1910 (1925), III, str. 14: „Na tomto místě ještě zbývá vysvětlit, kterak zkušenost může odporovat jiné zkušenosti a jak mohou právě faktory vycházející ze zkušenosti vyvolávat klamy, třebaže by se mohlo zdát, že zkušenost nemůže učit ničemu jinému než tomu, co je pravdivé. V tomto ohledu musíme mít na paměti, jak bylo naznačeno výše, že smyslové vjemy jsou interpretovány přesně tak, jak vznikají, když jsou vyvolány obvyklým způsobem a když je smyslový orgán používán normálně.“ (kurzíva vlastní)
Kniha F. A. Hayeka poprvé vyšla v roce 1952 pod názvem Sensory Order. Na pokračování ji překládá Štěpán Drábek.
Friedrich August von Hayek (8. května 1899 – 23. března 1992) byl rakousko-britský akademik a filosof. Je známý svými příspěvky k politické ekonomii, politické filozofii a intelektuální historii. Hayek se v roce 1974 podělil o Nobelovu pamětní cenu za ekonomii s Gunnarem Myrdalem za práci o penězích a ekonomických výkyvech a vzájemné závislosti ekonomických, sociálních a institucionálních jevů. Jeho popis toho, jak ceny sdělují informace, je široce považován za významný příspěvek k ekonomii, který mu vynesl tuto cenu. Byl významným přispěvatelem rakouské ekonomické školy.
Je autorem mnoha knih, mezi které patří např. Cesta do otroctví; Právo, zákonodárství a svoboda nebo Osudná domýšlivost.
