VI. Meze vysvětlení
8.66. Není zdaleka vždy a nutně pravdou, že když se nám podaří vysvětlit princip, na němž jevy určité třídy fungují, umožňuje nám to přejít k vysvětlení konkrétnějších detailů. Existuje několik oblastí, v nichž praktické obtíže brání tomu, abychom již známá vysvětlení principu rozpracovali do té míry, že by nám umožnila předvídat konkrétní události. To bývá často případ velmi komplexních jevů, například v meteorologii nebo biologii; v těchto případech je počet proměnných, které by bylo třeba vzít v potaz, větší, než jaký může lidská mysl zjistit nebo účinně zpracovat. I když třeba můžeme mít úplné teoretické poznání mechanismu, jímž se na vodní hladině tvoří a šíří vlny, pravděpodobně nikdy nebudeme schopni předpovědět tvar a pohyb vlny, která se v určitém místě oceánu vytvoří v určitém časovém okamžiku.
8.67. Kromě těchto praktických omezení, jímž vysvětlení čelí a která se nám, doufejme, podaří postupně posouvat, však existují také absolutní hranice toho, co lidský mozek kdy dokáže vysvětlit – hranice, které jsou dány samotnou povahou nástroje, jímž vysvětlení provádíme, a které jsou zvláště důležité pro jakýkoli pokus o vysvětlení konkrétních mentálních procesů.
8.68. Je-li náš popis procesu vysvětlování správný, zdá se, že každý aparát nebo organismus, který má takové operace provádět, musí vykazovat určité vlastnosti dané vlastnostmi událostí, jež má vysvětlovat. Jestliže vysvětlování zahrnuje onen druh společné klasifikace mnoha prvků, který jsme popsali jako „vytváření modelu“, pak vztah mezi vysvětlujícím činitelem a vysvětlovaným objektem musí splňovat takové formální vztahy, které musejí existovat mezi jakýmkoli klasifikačním aparátem a jednotlivými objekty, jež klasifikuje. (Srov. 5.77–5.91).
8.69. Tvrzení, které se pokusíme prokázat, zní, že jakýkoli klasifikační aparát musí mít strukturu o vyšším stupni komplexity, než jakou mají objekty, které klasifikuje, a že tedy schopnost jakéhokoli vysvětlujícího činitele je nutně omezena na objekty, jejichž struktura vykazuje nižší stupeň komplexity, než má on sám. Je-li toto tvrzení správné, znamená to, že žádný vysvětlující činitel nemůže nikdy vysvětlit objekty stejného druhu nebo svého vlastního stupně komplexity, a tedy že lidský mozek nemůže nikdy plně vysvětlit své vlastní fungování. Toto tvrzení má pravděpodobně vysoký stupeň přesvědčivosti prima facie. Je však natolik zásadní a má tak dalekosáhlé důsledky, že je třeba se pokusit o přísnější důkaz.
8.70. Nejprve se pokusíme o takový důkaz na jednoduchých procesech klasifikace jednotlivých prvků a poté použijeme stejnou úvahu na ty procesy společné klasifikace, které jsme označili jako tvorbu modelu. Naším prvořadým úkolem musí být objasnit, co máme na mysli, když hovoříme o „stupni komplexity“ objektů klasifikace a klasifikačního aparátu. K tomu potřebujeme takové měřítko tohoto stupně komplexity, které by bylo možné vyjádřit numericky.
8.71. Pokud jde o předměty klasifikace, je třeba si v první řadě uvědomit, že pro naše účely nás nezajímají všechny objektivní vlastnosti, které fyzikální objekt může mít, nýbrž pouze ty „vlastnosti“, na jejichž základě mají být tyto objekty klasifikovány. Z našeho hlediska je úplná klasifikace objektu jeho úplnou definicí, která zahrnuje vše, co nás v souvislosti s ním zajímá.
8.72. Stupeň komplexity objektu klasifikace lze měřit počtem různých tříd, do nichž je zařazen, nebo počtem různých „hledisek“, podle nichž je klasifikován. Toto číslo vyjadřuje maximální počet aspektů, v nichž se může reakce klasifikačního aparátu na daný objekt lišit od jeho reakce na jakýkoli jiný objekt, který je tento aparát rovněž schopen klasifikovat. Pokud je daný objekt klasifikován podle n hledisek, může se zjevně lišit od jakéhokoli jiného objektu klasifikovaného tímto aparátemv n různých ohledech.
8.73. Aby byl klasifikační aparát schopen reagovat odlišně na jakékoli dva objekty, které jsou různě zařazeny do některé z těchto n tříd, musí být zjevně schopen rozlišovat mezi mnohem větším počtem tříd, než je n. Jestliže nějaký jednotlivý objekt může, ale nemusí patřit do některé z n tříd A, B, C, … N, a pokud všechny jednotlivé objekty lišící se od sebe příslušností k některé z těchto tříd mají být považovány za příslušící odlišným třídám, pak počet různých tříd objektů, na které bude muset být třídicí aparát schopen reagovat rozdílně, bude muset být podle jednoduché věty z kombinatorické analýzy 2n+1.
8.74. Počet různých reakcí (nebo skupin reakcí), jichž je klasifikační aparát schopen, nebo počet různých tříd, které dokáže vytvořit, tedy jednoznačně musí být vyššího řádu, než je počet tříd, do nichž může patřit kterýkoli jednotlivý objekt klasifikace. To platí i tehdy, když se mnohé z jednotlivých tříd, do nichž určitý objekt patří, vzájemně vylučují nebo jsou disjunktní, takže objekt může patřit pouze do A1, A2, nebo A3… a současně buď do B1, nebo B2, nebo B3 atd. Pokud je v takovém případě počet variabilních „atributů“, které odlišují prvky A1 od prvků A2 a A3 a prvky B1 od prvků B2 a B3 atd., roven m a každý z těchto m různých variabilních atributů může nabývat n různých „hodnot“, ačkoli každý prvek bude patřit nejvýše do m různých tříd, počet různých kombinací atributů, na které bude muset klasifikační aparát reagovat, bude stále roven nm.
8.75. Stejně jako jsme použili počet různých tříd, do nichž může být jednotlivý prvek zařazen, jako měřítko stupně jeho komplexity, můžeme jako měřítko komplexity klasifikačního aparátu použít počet různých tříd, na které bude muset klasifikační aparát reagovat odlišně. Je zřejmé, že právě tento počet určuje rozmanitost způsobů, jakými se může kterékoli jedno klasifikační schéma dané množiny prvků lišit od kteréhokoli jiného schématu; tedy jaká je rozmanitost možných schémat, která lze na danou množinu prvků aplikovat. Takové schéma pro klasifikaci různých možných klasifikačních schémat by zase muselo vykazovat stupeň komplexity o tolik vyšší, než jaké má kterékoli z těchto jednotlivých schémat, o kolik jejich stupeň komplexity převyšuje komplexitu jednotlivých prvků, které klasifikují.
8.76. To, co platí o vztahu mezi stupněm komplexity jednotlivých prvků, jež mají být klasifikovány, a stupněm komplexity aparátu, který takovou klasifikaci umožňuje, platí samozřejmě i pro ten typ společné či simultánní klasifikace, který jsme označili jako „tvorbu modelu“. Ta se od klasifikace jednotlivých prvků liší pouze tím, že rozsah možných rozdílů mezi různými uspořádáními těchto prvků je už sám o sobě vyššího řádu, než je rozsah možných rozdílů mezi jednotlivými prvky, a že v důsledku toho jakýkoli aparát, jenž je schopen sestavit modely všech různých možných uspořádání takových prvků, musí být ještě vyššího řádu komplexity.
8.77. Aparát, který je ve svém rámci schopen vytvářet modely různých uspořádání prvků, musí být, v našem chápání, komplexnější než jakékoli konkrétní uspořádání těchto prvků, pro něž dokáže vytvořit model, protože kromě toho, že ukazuje, jak se kterýkoli z těchto prvků zachová v určité situaci, musí být schopen také znázornit, jak by se kterýkoli z těchto prvků choval v kterékoli z velkého počtu jiných situací. „Nový“ výsledek, který vyplývá z určité kombinace prvků a který je aparát schopen předpovědět, je odvozen z jeho schopnosti předpovídat chování každého jednotlivého prvku za různých podmínek.
8.78. Význam těchto abstraktních úvah bude zřetelnější, pokud si je ilustrujeme na některých případech, kde se tento nebo podobný princip uplatňuje. Nejjednodušší ilustraci tohoto druhu pravděpodobně poskytuje stroj navržený k třídění určitých objektů podle nějaké proměnlivé vlastnosti. Takový stroj zjevně musí být schopen rozlišovat (nebo odlišně reagovat na) větší počet různých vlastností, než kolik jich má kterýkoli z objektů, které třídí. Je-li např. navržen tak, aby třídil objekty podle jejich délky, každý jednotlivý objekt může mít pouze jednu délku, zatímco stroj musí být schopen odlišně reagovat na mnoho různých délek.
8.79. Podobný vztah, který znemožňuje na jakémkoli počítacím stroji vypsat (konečný) počet různých operací, jež lze prostřednictvím něj provádět, existuje mezi tímto počtem a nejvyšší hodnotou, kterou může daný stroj zobrazit. Pokud by tato hranice byla např. 999 999 999, bude již existovat 500 000 000 součtů dvou různých čísel, jejichž výsledkem je 999 999 999, 499 999 999 dvojic různých čísel, jejichž součtem je 999 999 998 atd., a tedy mnohem větší počet různých sčítání jen dvojic čísel, než může stroj ukázat. K tomu by bylo třeba připočítat všechna sčítání více než dvou čísel a všechny různé případy ostatních operací, které stroj může provést. Počet různých výpočtů, které může provést, bude tedy zjevně vyššího řádu než nejvyšší číslo, které může vypočítat.
8.80. Uplatníme-li tentýž obecný princip na lidský mozek jakožto klasifikační aparát, zdá se, že to bude znamenat, že i když můžeme obecně chápat jeho modus operandi, jinými slovy, mít vysvětlení principu, na němž funguje, nikdy nebudeme schopni pomocí téhož mozku dospět k podrobnému vysvětlení jeho fungování za konkrétních okolností ani nebudeme schopni předpovědět, jaké budou výsledky jeho operací. K tomu by bylo zapotřebí mozku vyššího řádu komplexity, třebaže by mohl být založen na stejných obecných principech. Takový mozek by možná dokázal vysvětlit, co se děje v našem mozku, ale sám by už nedokázal plně vysvětlit vlastní fungování atd.
8.81. Nemožnost vysvětlit fungování lidského mozku v takové míře detailu, která by nám umožnila nahradit popis v pojmech mentálních kvalit popisem ve fyzikálních pojmech, platí tedy pouze do té míry, do jaké má být lidský mozek sám použit jako nástroj klasifikace. Nejenže by to neplatilo pro mozek postavený na stejném principu, leč disponující vyšším stupněm komplexity, ba dokonce – jakkoli to může znít paradoxně – to nevylučuje ani logickou možnost, že by nám znalost principu, na němž mozek funguje, umožnila zkonstruovat stroj, který by plně reprodukoval činnost mozku a byl schopen předpovídat, jak se mozek zachová v různých situacích.
8.82. Stroj navržený lidskou myslí, který by však byl schopen „vysvětlit“ to, co mysl bez jeho pomoci vysvětlit nedokáže, není vnitřně rozpornou koncepcí; na rozdíl od představy že by mysl mohla přímo vysvětlit své vlastní fungování, což v sobě kontradikci vskutku obsahuje. Sestrojení takového stroje by se v zásadě nelišilo od konstrukce počítacího stroje, který nám umožňuje řešit problémy, jež dosud nebyly vyřešeny, a jehož výsledky operací nemůžeme, přísně vzato, předem přesně předpovědět; můžeme leda konstatovat, že budou v souladu s principy, na nichž je tento stroj postaven. V obou případech nám pouhá znalost principu, na němž daný stroj pracuje, umožňuje dosáhnout výsledků, o nichž předtím, než je stroj vytvoří, víme pouze to, že budou splňovat určité podmínky.
8.83. Na první pohled by se mohlo zdát, že tato nemožnost úplného vysvětlení mentálních procesů se vztahuje pouze na mysl jako celek, a nikoli na konkrétní mentální procesy, jejichž úplné vysvětlení by nám snad ještě mohlo umožnit nahradit popis konkrétního mentálního procesu plně ekvivalentním výrokem o souboru fyzikálních událostí. Takové úplné vysvětlení jakéhokoli konkrétního mentálního procesu, pokud by vůbec bylo možné, by samozřejmě bylo něčím jiným a mnohem zásadnějším než ten druh částečného vysvětlení, který jsme označili jako „vysvětlení principu“.
8.84. Aby bylo možné poskytnout úplné vysvětlení byť jen jednoho konkrétního mentálního procesu, muselo by se takové vysvětlení odehrávat výhradně ve fyzikálních pojmech a nesmělo by obsahovat žádné odkazy na jiné mentální události, které by zároveň nebyly vysvětleny ve fyzikálních pojmech. Tato možnost je však vyloučena skutečností, že mysl jako řád je „celek“ v pravém smyslu tohoto slova: jedinečný charakter mentálních entit a způsob jejich fungování je dán jejich vztahem ke všem ostatním mentálním entitám (nebo jejich postavením v celkovém systému). Žádnou z nich tudíž nelze vysvětlit, aniž by se tím zároveň nevysvětlily všechny ostatní, resp. celá struktura vztahů určujících jejich charakter.
8.85. Dokud nejsme schopni vysvětlit mysl jako celek, bude jakýkoli pokus o vysvětlení konkrétních mentálních procesů muset obsahovat odkazy na jiné mentální procesy, a nedosáhne tak úplné redukce na popis ve fyzikálních pojmech. Kompletní překlad popisu jakéhokoli souboru událostí z mentálního jazyka do jazyka fyzikálního by tedy předpokládal znalost úplného souboru „pravidel korespondence“,[1] jimiž jsou oba jazyky vzájemně propojeny, nebo kompletní popis řádů, které panují ve světě mentálním a fyzikálním.
8.86. Tento závěr lze vyjádřit i tak, že mentální procesy bychom mohli ztotožnit s určitými fyzikálními procesy (nebo je „na ně redukovat“) pouze tehdy, kdybychom byli schopni ukázat, že v celém řádu mentálních událostí zaujímá stejnou pozici, jako kterou fyzikální události zaujímají ve fyzikálním řádu organismu. Daný mentální proces je tím, čím je, protože zaujímá určité postavení v celkovém řádu mentálních procesů (tj. kvůli tomu, jakým způsobem může ovlivňovat jiné mentální procesy a naopak jimi být ovlivňován), a toto postavení v takovém řádu lze vysvětlit fyzikálně pouze tehdy, pokud ukážeme, jak lze z fyzikálních prvků vybudovat ekvivalentní řád. Pouze pokud bychom toho byli schopni dosáhnout, mohli bychom nahradit naše znalosti o mentálních událostech výrokem o určitém řádu existujícím v konkrétní části fyzikálního světa.
[1] R. Margenau, 1950, str. 60, 69 a 450.
Kniha F. A. Hayeka poprvé vyšla v roce 1952 pod názvem Sensory Order. Na pokračování ji překládá Štěpán Drábek.
Friedrich August von Hayek (8. května 1899 – 23. března 1992) byl rakousko-britský akademik a filosof. Je známý svými příspěvky k politické ekonomii, politické filozofii a intelektuální historii. Hayek se v roce 1974 podělil o Nobelovu pamětní cenu za ekonomii s Gunnarem Myrdalem za práci o penězích a ekonomických výkyvech a vzájemné závislosti ekonomických, sociálních a institucionálních jevů. Jeho popis toho, jak ceny sdělují informace, je široce považován za významný příspěvek k ekonomii, který mu vynesl tuto cenu. Byl významným přispěvatelem rakouské ekonomické školy.
Je autorem mnoha knih, mezi které patří např. Cesta do otroctví; Právo, zákonodárství a svoboda nebo Osudná domýšlivost.
