VII. Rozdělení věd a svobodná vůle
8.87. Závěr, k němuž naše teorie dospívá, tedy zní, že nejen mysl jako celek, ale i všechny jednotlivé mentální procesy pro nás musejí navždy zůstat jevy zvláštního druhu, které jsou sice výsledky stejných principů, o nichž víme, že působí ve fyzikálním světě, ale které nikdy nebudeme schopni plně vysvětlit pomocí fyzikálních zákonů. Jeden by mohl říci, že v jistém konečném smyslu nejsou mentální jevy „ničím jiným než“ fyzikálními procesy; to však nic nemění na skutečnosti, že se při zkoumání mentálních procesů nikdy neobejdeme bez používání mentálních pojmů a že se budeme muset trvale spokojit s praktickým dualismem, dualismem založeným nikoli na tvrzení o objektivním rozdílu mezi těmito dvěma třídami jevů, ale na prokazatelných mezích schopností naší vlastní mysli plně pochopit jednotný řád, k němuž obojí patří.
8.88. Ze skutečnosti, že nikdy nebudeme schopni dosáhnout více než „vysvětlení principu“, podle něhož je řád mentálních událostí určen, vyplývá, že nikdy nedosáhneme ani úplného „sjednocení“ všech věd v tom smyslu, že by všechny jevy, jimiž se zabývají, bylo možné popsat výlučně fyzikálními pojmy.[1] Zejména při studiu lidského jednání bude muset být naším východiskem vždy přímé poznání různých druhů mentálních událostí, které pro nás musí zůstat neredukovatelnými entitami.
8.89. Trvalý rozpor mezi naším poznáním fyzikálního světa a poznáním mentálních událostí se prolíná s tím, co je běžně považováno za jednotný předmět psychologie. Protože teoretická psychologie, která zde byla načrtnuta, nikdy nebude moci být rozvinuta do té míry, aby nám umožnila nahradit popis konkrétních mentálních událostí popisem v pojmech konkrétních fyzikálních událostí, a protože tedy nemůže nic říci o konkrétních druzích mentálních událostí, ale omezuje se na popis druhu fyzikálních procesů, jimiž mohou být různé druhy mentálních procesů vyvolány, bude muset každá diskuse o mentálních událostech, která se má dostat za rámec pouhého „vysvětlení principu“, vycházet z mentálních entit, které známe naší bezprostřední zkušeností.
8.90. To však neznamená, že bychom v jiném smyslu nemohli určité mentální události „vysvětlit“: znamená to pouze, že typ vysvětlení, o který se snažíme ve fyzikálních vědách, není aplikovatelný na mentální události. Stále můžeme využívat naše bezprostřední („introspektivní“) poznání mentálních událostí k tomu, abychom mentálním procesům „porozuměli“, a do jisté míry dokázali předpovídat dokonce i výsledky, k nimž tyto procesy za určitých podmínek povedou. Tato introspektivní psychologie, ta část psychologie, která leží na druhé straně ostrého předělu, jenž ji odděluje od fyzikálních věd, však bude vždy muset vycházet z našeho přímého poznání lidské mysli. Svá tvrzení o některých mentálních procesech bude odvozovat z poznatků o jiných mentálních procesech, avšak nikdy nebude schopna překlenout propast mezi mentální a fyzikální oblastí.
8.91. Taková verstehende psychologie,[2] která vychází z daného poznání mentálních procesů, však nikdy nebude schopna vysvětlit, proč musíme myslet právě takto, a nikoli jinak, tedy proč docházíme ke konkrétním závěrům. Takové vysvětlení by předpokládalo znalost fyzikálních podmínek, za nichž bychom dospěli k jiným závěrům. Tvrzení, že dokážeme vysvětlit vlastní poznání, zároveň předpokládá přesvědčení, že v jednom a tomtéž okamžiku můžeme nejen jednat na základě určitého poznání, ale současně ještě disponovat dodatečným chápáním toho, čím je toto poznání podmíněno a determinováno. Celá představa, že mysl může vysvětlit sama sebe, je logicky rozporná – je doslova nesmyslem – a je výsledkem předsudku, že s mentálními událostmi musíme být schopni zacházet stejným způsobem jako s událostmi fyzikálními.[3]
8.92. Především se zdá, že celý účel disciplíny známé pod názvem „sociologie vědění“, která si klade za cíl vysvětlit, proč lidé v důsledku určitých materiálních podmínek zastávají v určitých okamžicích určité názory, je od základu chybně pojatý. Snaží se totiž právě o takové specifické vysvětlení mentálních jevů na základě fyzikálních skutečností, o kterém jsme se pokusili ukázat, že je nemožné. Jediné, v co můžeme v rámci této oblasti doufat, je usilovat o vysvětlení principu, tak, jak se o to pokouší obecná teorie poznání neboli epistemologie.
8.93. Mimochodem lze poznamenat, že tyto úvahy mají určitý vliv i na odvěký spor o „svobodnou vůli“. I kdybychom znali obecný princip, podle něhož je veškeré lidské jednání kauzálně determinováno fyzikálními procesy, neznamenalo by to, že konkrétní lidské jednání pro nás může být někdy rozpoznatelné jako nutný výsledek určitého souboru fyzikálních podmínek. Lidská rozhodnutí se nám vždy musí jevit jako výsledek celé lidské osobnosti – to znamená celku mysli daného člověka –, který, jak jsme viděli, nelze redukovat na nic jiného.[4]
8.94. Uvědomění si skutečnosti, že pro naše porozumění lidskému jednání musí známé mentální entity vždy zůstat posledními determinantami, k nimž můžeme proniknout, a že nemůžeme doufat, že je nahradíme fyzikálními fakty, má samozřejmě prvořadý význam pro všechny disciplíny usilující o pochopení a výklad lidského jednání. Znamená to zejména, že prostředky vyvinuté přírodními vědami za účelem nahrazení popisu světa ve smyslových nebo fenomenálních pojmech popisem ve fyzikálních pojmech ztrácejí v oblasti zkoumání srozumitelného lidského jednání svůj raison d’etre.[5] To se týká zejména snahy nahradit všechny kvalitativní výroky kvantitativními výrazy nebo popisy vyjádřenými výhradně prostřednictvím explicitních vztahů.[6]
8.95. Nemožnost jakéhokoli úplného „sjednocení“ veškerého našeho vědeckého poznání do všezahrnující fyzikální vědy však nemá o nic menší význam pro naše porozumění fyzikálnímu světu než pro studium důsledků lidského jednání. Viděli jsme, že cílem fyzikálních věd je vytvářet modely souvislostí mezi událostmi ve vnějším světě tím, že rozkládají třídy, jež známe jako smyslové kvality, a nahrazují je třídami explicitně definovanými prostřednictvím vztahů mezi jednotlivými událostmi; a také jak se s tím, kterak se tento model fyzikálního světa stává stále dokonalejším, jeho aplikace na jakýkoli konkrétní jev ve světě smyslového vnímání zároveň stává stále méně jistou. (8.17-8.26.)
8.96. Jednoznačné propojení takto zkonstruovaného modelu fyzikálního světa s obrazem fenomenálního světa, jak nám jej zprostředkovávají naše smysly, by vyžadovalo, abychom byli schopni završit úkol fyzikálních věd takovou operací, která by byla opakem jejich charakteristického postupu (1.21): museli bychom být schopni ukázat, jakým způsobem budou jednotlivé části našeho modelu fyzikálního světa klasifikovány naší myslí. Jinými slovy, úplné vysvětlení i vnějšího světa, tak jak jej známe, by předpokládalo úplné vysvětlení fungování našich smyslů a mysli. Jestliže však takové vysvětlení není možné, pak ani nebudeme schopni zcela vysvětlit fenomenální svět.
8.97. Takové završení úkolu vědy, které by nám umožnilo podrobně vysvětlit způsob, jakým náš smyslový obraz vnějšího světa zachycuje vztahy existující mezi částmi tohoto světa, by znamenalo, že tato reprodukce světa by musela zahrnovat i reprodukci této reprodukce (či model vztahu model-objekt), která by pak musela zahrnovat i reprodukci této reprodukce této reprodukce, a tak dále ad infinitum. Nemožnost plně vysvětlit jakýkoli obraz, který si naše mysl vytváří o vnějším světě, tudíž také znamená, že nikdy nemůžeme plně vysvětlit ani „fenomenální“ vnější svět. Samotná představa takového završení úkolu vědy je vnitřně rozporná. Vědecké bádání je proto ze své podstaty nikdy nekončícím úkolem, v němž každý krok vpřed nutně plodí nové problémy.
8.98. Naším závěrem tedy musí být, že mysl pro nás navždy zůstane svébytnou oblastí, kterou můžeme poznat pouze prostřednictvím naší bezprostřední zkušenosti, ale kterou nikdy nebudeme schopni plně vysvětlit ani „redukovat“ na něco jiného. I když můžeme vědět, že mentální události toho druhu, který zažíváme, mohou být vyvolány týmiž silami, jež působí ve zbytku přírody, nikdy nebudeme schopni určit, které konkrétní fyzikální události „odpovídají“ té které mentální události.
[1] Termín „fyzikální“ je zde třeba chápat v přísném smyslu, v němž byl definován v první kapitole, a nesmí být zaměňován s významem, v jakém jej používají např. O. Neurath nebo R. Carnap, když hovoří o „fyzikálním jazyce“. V našem pojetí totiž jejich „fyzikální jazyk“ vůbec není „fyzikální“, neboť se vztahuje k fenomenálním či smyslovým kvalitám objektů. Jejich užití tohoto termínu spíše implikuje metafyzickou víru v konečnou „realitu“ a stálost fenomenálního světa, pro kterou existuje jen pramálo opodstatnění. Srov. O. Neurath, 1933, a R. Carnap, 1934.
[2] Tzv. verstehende psychologie(z německého verstehen = rozumět, chápat) je psychologický směr, který se soustředí spíše na porozumění subjektivním prožitkům než na objektivní vysvětlování lidského chování. – pozn. překl.
[3] K tomuto tématu a k tématu následujícího odstavce srov. F. A. Hayek, 1944, str. 31 a násl.
[4] Lze také poznamenat, byť to s hlavním tématem této práce bezprostředně nesouvisí, že vzhledem k tomu, že slovo „svobodný“ bylo utvořeno k popisu určité subjektivní zkušenosti a lze jej jen stěží definovat jinak než s odkazem na tuto zkušenost, lze nanejvýš tvrdit, že tento pojem nemá žádný význam. To by však znamenalo, že jakékoli popírání existence svobodné vůle je stejně bezvýznamné jako její tvrzení.
[5] Francouzský výraz označující smysl existence, doslova „důvod bytí“. – pozn. překl.
[6] K podrobnější diskusi o tomto bodu viz F. A. Hayek, 1942, str. 290 a násl.
Kniha F. A. Hayeka poprvé vyšla v roce 1952 pod názvem Sensory Order. Na pokračování ji překládá Štěpán Drábek.
Friedrich August von Hayek (8. května 1899 – 23. března 1992) byl rakousko-britský akademik a filosof. Je známý svými příspěvky k politické ekonomii, politické filozofii a intelektuální historii. Hayek se v roce 1974 podělil o Nobelovu pamětní cenu za ekonomii s Gunnarem Myrdalem za práci o penězích a ekonomických výkyvech a vzájemné závislosti ekonomických, sociálních a institucionálních jevů. Jeho popis toho, jak ceny sdělují informace, je široce považován za významný příspěvek k ekonomii, který mu vynesl tuto cenu. Byl významným přispěvatelem rakouské ekonomické školy.
Je autorem mnoha knih, mezi které patří např. Cesta do otroctví; Právo, zákonodárství a svoboda nebo Osudná domýšlivost.
