Každý z nás má nějakou představu o tom, co tento pojem zahrnuje. Víme téměř s jistotou, že se do něj vejde nepřeberné množství nejrůznějších organizací a naše snaha o definici obvykle skončí výčtem kdo do občanské společnosti patří a kdo nikoli. Žádný výčet však není vyčerpávající a proto by nám mohly naši snahu usnadnit následující čtyři body. Tyto body musí – podle mého názoru – splňovat každá organizace, která má náležet do „občanské společnosti“ či „občanského sektoru“.
1) Dobrovolnost. Musí jít o sdružení osob, které je dobrovolné. Žádný z členů nesmí být proti své vůli nucen, aby se členem dané organizace stal či aby jím zůstal. Tímto prvním kritériem vylučujeme z občanské společnosti stát a jeho orgány. Stát je ve své podstatě nedobrovolný, má na daném území mocenský monopol a je tak jediným subjektem, který může ostatní nutit k určitému druhu jednání (nebo naopak nejednání). V tomto nejširším pojetí tak všechny lidské aktivity dělíme na aktivity dobrovolné (občas označované jako „dobrovolná“ nebo „smluvní společnost“) a stát.
2) Konkurence. Úzce souvisí s předchozím – pouze v systému založeném na dobrovolnosti je možná konkurence. Pouze pokud mají lidé možnost se dobrovolně rozhodovat, mohou se rozhodovat pro konkurenční možnosti. Stát je kvůli své nedobrovolné podstatě pravým opakem konkurence a možnosti volby. Konkurence vnáší do dobrovolného systému dynamiku, inovace a kreativitu. Díky svobodě volit mezi různými užitími svých vzácných zdrojů mohou jednotlivci rozhodovat o tom, jaké cíle budou jednotlivými dobrovolnými organizacemi sledovány.
3) Sledování jiných než ziskových motivů. Předchozí dva body zahrnovaly celou sféru dobrovolných aktivit, tedy včetně subjektů a aktivit tržních (firem apod.). Aby měl koncept občanské společnosti nějaký analytický význam a abychom se přiblížili tomu, co si intuitivně pod pojmem „občanská společnost“ představujeme, je vhodné sféru dobrovolných aktivit rozdělit na tržní a netržní. Tržní aktivity můžeme chápat jako takové aktivity, u nichž lze jednoznačně vyčíslit jejich finanční výsledek – zisk nebo ztrátu. Díky trhu a tržnímu ocenění vstupů, výstupů a vzniklého zisku nebo ztráty lze objektivně určit, který z tržních subjektů byl úspěšný a který nikoli. Oproti tomu v netržním, či chcete-li neziskovém, sektoru jsou obvykle sledovány jiné výsledky než je peněžní zisk. To neznamená, že by na zisku bylo něco špatného. V určitých oblastech lidských aktivit je nenahraditelným pomocníkem a má důležitou funkci. Zároveň však existují i oblasti, ve kterých jsou lidmi sledovány i jiné cíle. Například při zakládání rodiny člověk bere v úvahu pocity vzájemné náklonnosti ke svému protějšku a rodina je obvykle zakládána za jiným účelem než je dosažení vyšší peněžní efektivnosti daného páru (například kvůli úspoře fixních nákladů – nájemného a podobně – tím, že se rozdělí mezi dva partnery), i když i tento rozměr je obvykle jedním z faktorů ovlivňujících rozhodování. Podobně i neziskové organizace berou v úvahu finanční podmínky své existence, ale z důvodu sledování jiných cílů než je peněžní efektivnost se neřídí kritériem peněžního zisku. S tržními organizacemi je však spojuje to, že působí na trhu, a to sice na trhu se službami neziskových organizací. Díky prvním dvěma bodům, dobrovolnosti a konkurenci, musí těm, kdo je financují („dárcům“) poskytovat nějakou protislužbu – např. efektivní dosažení slibovaného cíle, který, jak bylo řečeno, ovšem nemá obvykle peněžní podobu, ale je vyjádřen jiným způsobem (např. počtem těch, kterým bylo určitým způsobem pomoženo).
Tyto tři body nám tedy umožňují definovat organizace patřící do občanské společnosti tak, že jde o organizace dobrovolné, mezi nimiž panuje konkurence a zároveň sledují jiné než peněžní cíle. Problém tohoto vymezení spočívá v tom, že kromě organizací, které by většina označila za prospěšné (pomáhající bezdomovcům, vzdělávající chudé děti apod.), mohou do této skupiny spadat i organizace s opačným znaménkem – například Ku-Klux-Klan či mafie. I ony jsou dobrovolné v tom smyslu, že jejich členy (obvykle) ke členství nikdo nenutí. Obvykle je mezi nimi konkurence (projevující se občas válkou jednotlivých gangů) a zároveň mohou sledovat jiné než peněžní cíle (např. pronásledování menšin). Proto je nutné doplnit ještě čtvrté kritérium:
4) Respektování svobody ostatních. Svobodou zde máme na mysli nepřítomnost vnějšího donucení; akcí, které by dopadaly na ty, jež s nimi nesouhlasí. V obvyklých vymezeních občanské společnosti je tento bod nahrazován kritériem „sledování obecného (veřejného) zájmu“. Problematičnost tohoto kritéria však souvisí s nemožností stanovit to, co tento „veřejný zájem“ představuje. Jde o zájem členů? Jde o zájem zbytku (či jiné části) společnosti? Jde o zájem většiny? O zájem politiků? Naproti tomu kritérium svobody umožňuje omezit „občanskou společnost“ na takové organizace, které nezasahují do svobod ostatních. Zdržují se tedy útoků na život či majetek ostatních. Součástí občanské společnosti v tomto pojetí tedy nebudou například teroristické organizace, ale ani organizace žijící z peněz, které předtím stát a jeho orgány vzaly daňovým poplatníkům. Součástí občanské společnosti nebudou například ani odbory v jejich dnešní podobě, kdy těží z celé řady legislativních výhod (např. zákonného monopolu na zastupování zaměstnanců – včetně nečlenů – při kolektivním vyjednávání) a často se dopouštějí skrytého i zjevného násilí (vůči majitelům podniků ale i vůči „stávkokazům“). Takové organizace by pak bylo možné zařadit spíše mezi orgány státu.
Ve výčtu organizací, které lze, či nelze zahrnout do „občanské společnosti“ by bylo možné pokračovat. Hlavní význam těchto čtyř bodů spočívá především v poukázání na to, že organizace občanské společnosti mají mnohem blíže k tržním organizacím než ke státu. Stát nikdy svoji monopolní silou nemůže „vytvořit“ občanskou společnost a „partnerství“ mezi občanským sektorem a státem musí z důvodu nerovného postavení po určité době vést k potlačení soukromé iniciativy a vítězství silnějšího – tedy státu.
Upravená verze přednášky pro „Zimní školu Masarykovy univerzity“, 15. 12. 2006
