Ekonomové a libertariáni často tvrdí, že hloupá opatření přežívají jen díky tomu, že výhody státních zásahů jsou často mnohem zřetelnější než jejich skrytá cena. A řada z nich na podporu svých argumentů sahá po dnes už klasickém eseji Fréderica Bastiata Co je vidět a co není vidět. V něm Bastiat píše:
„V ekonomické sféře způsobuje určitý čin nebo zvyk, určitá instituce nebo určitý zákon nikoliv pouze jeden, nýbrž celou sérii účinků. Pouze první z těchto účinků je bezprostřední – zjevuje se simultánně se svojí příčinou; pouze tento účinek je viditelný. Ostatní účinky se zjevují jen postupně; nejsou viditelné. Máme velké štěstí, pokud jsme s to je předvídat.
[…]
Tento rozdíl je však ohromný, protože skoro vždy dochází k tomu, že když bezprostřední následek je příznivý, tak následky pozdější jsou zhoubné a naopak. Z toho plyne, že špatný ekonom má za cíl malý prospěch v přítomnosti, jenž bude mít v budoucnosti za následek velké zlo, zatímco opravdový ekonom se zaměřuje na velký budoucí prospěch, ovšem za rizika, že v přítomné době se projeví malé zlo.“
Já osobně Bastiatův způsob argumentace a vůbec celý tenhle esej miluju už po léta… Až nedávno jsem si ale uvědomil, že existuje jeden obrovský příklad, který Bastiatově základní myšlence odporuje, a to válka. Bezprostřední a zcela viditelné důsledky války jsou příšerné. A když to Erich Maria Remarque v knize Na západní frontě klid popsal tak přesně a výmluvně, nemusím snad víc vysvětlovat:
„V poschodí pod námi leží ranění do břicha a páteře, do hlavy a amputovaní po obou stranách. V pravém křídle rány do čelisti, otrávení plynem, rány do nosu, uší a krku. V levém křídle slepí a rány do plic, do pánve, do kloubů, do ledvin, do moudí, do žaludku. Tady teprve je vidět, kam všude může být člověk trefen.
[…]
Lze těžko chápat, že nad těmito rozbitými těly jsou ještě lidské obličeje, v nichž jde život svým každodenním chodem. A přitom je to jen jeden lazaret, jen jedna stanice a je jich statisíce po Německu, statisíce po Rusku. Jak nesmyslné je všechno, co bylo psáno, děláno, myšleno proti válce, když je takového něco možné! To všechno je vylhané a bezvýznamné, když tisíciletá kultura nemůže zabránit ani tomu, aby nebyly prolity tyto proudy krve, aby neexistovaly po statisících tyto žaláře muk. Teprve lazaret ukazuje, co je to válka.“
Pokud by lidé válku soudili čistě podle jasně viditelných, okamžitých důsledků, tak by byl pacifismus skoro univerzální ideologií. Takže abyste prodali veřejnosti válku, musíte lidi přesvědčit, že někde v dálce existují skryté a fantastické výhody, které její vedení přinese. Přesto je, naproti tomu, co tvrdí Bastiat, až směšně jednoduché to dokázat. Když lidem řeknete, že sama nebesa se zřítí, jestliže se jejich země nevydá do boje, uvěří vám – ačkoliv to nejhorší, co se může stát, je většinou ztráta nějakého dalekého území, které většina z nich ani nenajde na mapě.
Nejlepší vysvětlení, se kterým jsem byl schopen přijít, je, že Bastiatem popsaný princip viditelného/neviditelného není obecná psychologická tendence. Místo toho je to projev protitržních předsudků: lidé nemají trhy rádi, a tak lehce odmítnou názory poukazující na jejich skryté výhody. Naproti tomu, pokud jsou nakloněni nějaké instituci, o to spíš uvěří jejím slibům – i kdyby podle ní byl trávník zelenější, než ve skutečnosti je. Dobrým příkladem takového stranění jsou pak nejen vlády, ale také náboženství, medicína nebo vzdělávání.
A když se budeme bavit o neviditelných přínosech války, ocitneme se přímo uprostřed bouře iracionality. Nejenom, že lidé mají vládu – tedy instituci odpovědnou za válečné tažení – rádi. Podpora nějakého konfliktu s sebou nese rovněž předsudky sahající až do zahraničí. Totiž: Když nám někdo oznámí, že smrt skupinky divochů z nějaké vzdálené země zachrání naši matku vlast a vyléčí naše rodiny, rádi mu uvěříme – a to přesto, že strašlivé scény z Remarqua máme přímo před očima
