V New Orleansu pozvolna pokračuje odčerpávání vody. Zároveň s tím se vynořuje otázka: Jak by měla vypadat pomoc postiženému městu?
Zhruba dva týdny po katastrofě se policejním a vojenským jednotkám podařilo potlačit rabování a dnes je milionové město evakuováno. Dostat vodu z města bude trvat ještě celé týdny. Někteří politici ale již teď tvrdí, že federální vláda by měla na obnovu města poskytnout až 200 miliard dolarů a zastavit kvůli tomu plánované snižování daní. Jen málo lidí si přitom dokáže představit, že by úloha federální i místní vlády mohla skončit udržováním pořádku a odčerpáním vody. A že o zbytek pomoci by se možná lépe mohl postarat někdo jiný. Přitom v historii podobný případ vyrovnání se s velkou katastrofou existuje. Není ani třeba chodit na jiný kontinent nebo se posouvat do středověku. Stačí jen pohled na druhý konec Spojených států a z kalendáře odečíst 134 let.
Charitativní byrokrati
V roce 1871 žilo v Chicagu na 300 tisíc lidí a šlo o jedno z největších měst na zeměkouli (největší Londýn měl tehdy necelé dva miliony obyvatel). Bylo ale postaveno převážně ze dřeva a navíc se zde obchodovalo nejen se dřevem, ale i s ropou a uhlím. Požár vypukl na místě dnešního výcvikového centra chicagských hasičů – Chicago Fire Academy – a rychle zlikvidoval několik čtverečních mil města. Třetina obyvatel přišla o střechu nad hlavou. Místní vláda tehdy, na rozdíl od dnešního New Orleansu, neprodleně povolala do města vojáky, aby udržela pořádek. Když se rozptýlil dým z doutnajících zbytků a do metropole začaly proudit peníze a materiál z dobročinných sbírek, starosta Chicaga požádal největší soukromou charitativní organizaci ve městě – Společnost pro pomoc a úlevu (CRAS) –, aby převzala organizaci záchranných prací a rozdělování pomoci. Zpočátku šlo hlavně o zajištění potravin a přístřeší pro ty, kteří přišli o všechno. V průběhu jednoho týdne po požáru CRAS vytvořila byrokratickou organizaci, která měla obnovit život a podnikání ve zničeném městě. Pro chudé byly postaveny nouzové ubytovny, ostatní dostali materiál na výstavbu nových domů. V dalším období pak organizace přispívala na nájem pro nově zřízené firmy, prodávala podnikatelům se slevou šicí stroje (textilní průmysl byl tehdy jedním z klíčových a bouřlivě se rozvíjejících odvětví) či pomáhala se zřizováním zubních ordinací.
Heslem bylo pomoci jen těm, kteří to opravdu potřebují, podpořit iniciativu místních lidí a zejména zajistit, aby si na „bezplatný“ příliv věcí a peněz nezvykli. Proto již od počátku byla pomoc omezena nebo zcela zastavena těm, kteří si mohli vydělávat, nebo těm, kterým zbyl nějaký majetek či se o ně starali příbuzní a přátelé. Kdo odmítl pracovat při odklízení trosek, neměl nárok na jakýkoli příspěvek. Organizace vedla přesnou evidenci toho, kdo co a proč získal, vyžadovala vysvětlení důvodů, proč si lidé nemohou pomoci sami, a tyto informace kontrolovala. Dokonce propustila několik svých zaměstnanců, kteří porušili striktní pravidla poskytování pomoci. Za tento byrokratický postup byla občas kritizována, ale svůj hlavní cíl splnila. Růst a rozvoj Chicaga požár nijak podstatně nenarušil a nové budovy se navíc již většinou nestavěly ze dřeva. Po pěti letech by nikdo nehádal, že město lehlo popelem, a o deset let později se počet jeho obyvatel zdvojnásobil.
Pozor na Samaritány
Ještě není známo, jak bude probíhat obnova zničeného New Orleansu (už se objevily i návrhy město zlikvidovat nebo alespoň nechat osudu). Příklad Chicaga je ale rozhodně poučný. Navíc obsahuje i návod na řešení jednoho problému, který se pod různými názvy objevuje opakovaně v ekonomické teorii i praxi. Jde o tzv. morální hazard (nebo třeba paradox dobrého Samaritána, abychom použili barvitější termín). Lidé, kterým neustále někdo pomáhá překonávat různé životní útrapy, nakonec začnou brát takovou pomoc jako samozřejmost a zahrnou ji do svých kalkulací. Chovají se riskantně a v případě katastrofy spoléhají (a nutno říci, že racionálně) na cizí pomoc. Budou například dále stavět domy v záplavových oblastech, nedostatečně opravovat hráze nebo zanedbávat pojištění svého majetku. Stejně tak budou mít tendenci využívat pomoc ve větší míře a déle, než je nutné. Tomu lze zabránit pouze tak, že vláda či humanitární organizace nebudou hradit všem veškeré škody, ale postarají se jen o nejnutnější potřeby těch, kteří si nemohou pomoci sami. Malé i velké tragédie totiž k životu bohužel patří. Mnohem větší tragédií než zničené budovy by ale bylo, kdyby se lidé začali spoléhat na to, že jim vždy přiběhne někdo na pomoc i v situaci, kdy mají dost síly, aby si pomohli sami.
