Socialistická vláda zaplétá Českou republiku do pout regulace, cel,dotací a tzv. ochrany trhu práce, přičemž se snaží veřejnost přesvědčito tom, že po tomto zdeformování trhu nastoupí prosperita srovnatelná sprosperitou zemí EU. Logika ovšem neplyne tak, že větší regulace apřerozdělování plodí bohatství. Země EU nejsou bohaté kvůli svéregulaci, ale jí navzdory. Chce-li někdo porozumět fungováníspolečnosti, nesmí se spokojit s tím, že vezme do úvahy pouze to, cočlověka přímo udeří do očí. Nedávno se po 70 letech znovu v češtiněobjevil spolu s dalšími pracemi téměř 150 starý slavný esejfrancouzského ekonoma a žurnalisty Frédérica Bastiata Co je vidět a conení vidět, který přes své stáří dává stále platný návod, jakýmzpůsobem by se měl každý správný ekonom vždy dívat na fungováníspolečnost.
Vidění nejen bezprostředních dopadů nějaké politiky na jednu skupinuobyvatel, ale sledování dopadů, které nejsou na první pohled viditelnévčetně dopadů na všechny ostatní skupiny obyvatel, je totiž tím, cousvědčuje všechny etatistické koncepty z omylu a falše. Zdravý rozum adůsledně uplatňovaná logika, které Bastiat používal jako metodologickýzáklad svého díla, jsou pro ně největším nebezpečím. Bohužel mocichtivípolitikové a odpůrci kapitalismu a soukromého vlastnictví – dříve jakonyní – využívají přitažlivosti vyvozování unáhlených závěrů z povrchníanalýzy, z toho, co je vidět na první pohled, a zcela záměrně nebo zvlastní hlouposti zapomínají na to, co tak jednoduše vidět není. Každýmůže okamžitě vidět bývalé nezaměstnané, kteří za peníze vybrané nadaních zametají chodník před městským úřadem. To je politikyprezentováno jako „vytvořená“ pracovní místa. Málokdo si ovšem uvědomí,že za tato místa byla zaplacena vysoká cena. V důsledku vyšších daníbylo stejné množství pracovních míst ztraceno, protože podnikatelům sezvýšily náklady a nemohli si již dovolit dále zaměstnávat některézaměstnance a nebo nemohou utratit své peníze za zboží a služby, kterési přejí, a tak dát utržit (zaměstnat) obchodníkům, kteří zasezaměstnávají prodavače, uklízečky apod. Ti všichni se stalinezaměstnanými v důsledku vyšších daní. Nejsou ovšem soustředěni najednom místě, nikdo je nevidí pohromadě, nikdo nemůže ani přesně určit,kteří z nich jsou nezaměstnaní právě kvůli této jedné vládní politice“vytváření pracovních míst“. Nejsou prostě vidět a to je to, copolitikům vyhovuje. Jejich „záslužný“ čin má zřetelné viditelnévýsledky a nezřetelné náklady. Přímé výsledky si politikové přivlastnípro své politické hry a volební kampaně a odpovědnost za nepřímédůsledky se svede na někoho jiného, a tak se dozvídáme, že zanezaměstnanost mohou zahraniční dělníci, silná koruna, dotovanázahraniční produkce, nedostatečná sociální politika sousedních vlád,zkrátka vše cizí. Toto vysvětlení navíc přinese politikům ovacenacionálně a xenofóbně naladěné veřejnosti.
Tzv. „podpora“ bytové výstavby, „podpora“ exportu, „revitalizační“programy, „ochrana“ trhu před levnými dovozy, regulace cen nájemného aelektřiny, „potřeba“ monopolu Telecomu – všechny tytointervencionistické a protekcionistické politiky mají své zjevnévýnosy, ale skryté a rozptýlené (i když v některých případech naštěstístále zjevnější) náklady. Ve všech těchto případech musí oko seriozníhozájemce o studium fungování svobodné společnosti dohlédnout dále nežkrátkozraké oko politika, kterému „viditelnost“ výsledků jeho politikzcela postačuje. Peníze ale nepadají z nebe, a tak ke každému výdajimusí existovat příjem. Všechny intervencionistické programy, jejichžnejrůznější verze nám současná socialistická vláda předkládá každý denv nepřeberném množství, jsou přinejlepším důmyslnými přerozdělovacímischématy. Berou z kapes jedněch a po hrstech sypou do kapes druhých,přičemž část přerozdělovaného majetku samozřejmě uvízne ze nehtyúředníků. Nikdy ovšem nic nového netvoří. Žádná nová místa nevytvoří,aniž by jiná nezanikla, nic nevyprodukují, aniž by předtím nějakouvýrobu nezničili. Protože se jedná vždy pouze o tzv. hospodářsképolitiky ve prospěch jedněch na úkor druhých, nelze nikdy tvrdit, žepolitici sledují nějaké obecné blaho (blaho pro všechny), což jeproklamovaný důvod jejich existence. Má-li být ovšem vláda institucí,která umožňuje jedněm žít parazitický život na úkor druhých, pak seněkde při zdůvodnění její existence stala chyba.
Nejnovějším a do očí bijícím příkladem těchto aktivit je snaha vlády“zrovnoprávnit“ mezinárodní obchod a zavést několikasetprocentní clo nadovoz levného polského cukru. Mimochodem nákup laciných (dotovaných)zahraničních výrobků domácím obyvatelstvem je jediným způsobem, jak jemožné vidět peníze padat z nebe, mít něco za nic. Jediní, kdo ztrácí,jsou kvůli hloupé politice zahraničních vlád cizí občané. V případěvysoké celní ochrany je jasně vidět zaměstnanost, která byla v důsledkuumělého zdražení dovozu zachována v českých cukrovarech. Vidět nejsouvšechny věci, které si čeští občané mohli koupit za ušetřenéprostředky, které nebyly utraceny za cukr, a zaměstnanost, kterou bytato nová poptávka vytvořila. Věci, které vidět nejsou, jsou připosuzování dopadu cel stejně důležité jako věci, kterou jsou vidět naprvní pohled.
Útoky vlády na zahraniční pracující jsou přímým útokem už ne „jen“ namajetek občanů, ale na jejich životy. Strach o vlastní život a životsvých rodin je totiž tím, co nutí mnoho např. ukrajinských dělníkůodjet do ČR za prací. Je-li zaměstnán cizinec, neznamená to, že“ukradl“ pracovní místo někomu z Čech. Pouze českým podnikatelům aspotřebitelům přijel nabídnout svou pracovní dovednost a schopnost,přijel, aby v této zemi něco vytvořil a zanechal. Bohužel, pouzeněkteré věci jsou jasně vidět. Tím je jeho pracovní místo a levnápráce, která nedá spát českým odborářům. Zdá se, že ubylo pracovnímísto pro domácí dělníky. Celá věc má ještě jeden rozměr. Vidět není,že podnikatel, který zahraničního dělníka zaměstnal, ušetřil nějaképrostředky, a tak může snížit cenu ku prospěchu spotřebitelů, a neboušetřené peníze utratit, čímž vytvoří prostor pro zaměstnání dalšíchpracovníků. Když není bráněno přílivu zahraničních pracovních sil,např. zedníků, mohou si čeští obyvatelé užít nejen nových domů, ale idalších výrobků, kterým úspora pracovních nákladů dala vzniknout. Přiexistenci regulace se musí spokojit pouze s drahými domy a o ostatnímzboží a službách si mohou nechat pouze zdát.
Brát do úvahy vše co je vidět spolu s tím, co není vidět, to je stáleživý odkaz Frédérica Bastiata. Je pozoruhodné, že čas nic neubral síletohoto přístupu. Obhajobu myšlenek svobodné společnosti, systémulaissez faire, kterou Bastiat tak mistrně ovládal, lze tak bez problémupoužít proti snaze dnešních etatistů regulovat a přerozdělovat ať sejiž k socialismu hlásí přímo nebo jeho praktiky schovávají za novésociálně demokratické koncepty, teorie třetích cest, boj protiglobalizaci nebo budování Evropské unie. Stačí změnit příslušná jménapolitiků či ekonomů a podobnost naší současnosti s Francií polovinyminulého století je dokonalá. Poté si naneštěstí uvědomíme, že se zaminulých 150 let příliš mnoho nezměnilo.
