Další nesmysl českého úředníka

V novinách jsme se v minulých dnech měli možnost dočíst o plánu Úřadu na ochranu hospodářské soutěže uštědřit stavebním spořitelnám půlmiliardovou pokutu. Orgán bdící nad „férovostí“ tržního procesu naznal, že pooplatky, které stavební spořitelny účtují svým klientům, jsou až nekřesťansky vysoké. Nebudeme meditovat nad způsobem, jakým úředník stanovuje „správnou“ cenu, zda vychází z křesťanských tradic nebo složitého matematického modelu. Podívejme se jen na to, má-li pokuta své opodstatnění a je-li předepsaná pravému viníkovi.
Úřad pro ochranu hospodářské soutěže má podle zákona dohlížet na trh tak, aby nabídka byla formována soutěží v rámci stanovených pravidel. Tato pravidla mají za úkol předcházet vzniku monopolů, kartelů a jiných „nefér“ tržních útvarů narušující svobodnou konkurenci.
Podle litery zákona může úředník udělit pojišťovnám pokutu pouze za kartelovou dohodu. Pro odhalení existence kartelové dohody musí najít důkaz dokládající vzájemnou fyzickou dohodu stavebních spořitelen na zvyšování poplatků. To nebude pro úředníka jednoduché, neboť se spořitelny vůbec nemusely dohodnout. Spořitelny mohly zvyšovat ceny klidně na vlastní pěst bez jakékoliv vzájemné dohody. Konkurence se bát nemusely, protože jim vláda zásahem do cenové tvorby krásně omezila pohyb klientů. Důvodem stávajícího stavu je totiž státní podpora, o kterou by klienti přišli, kdyby se pokusili změnit pojišťovnu. Takže pokud by neexistovalo Sdružení na ochranu spotřebitele, museli by klienti strpět zvyšování poplatků téměř do výše státní podpory.
Klíčovou skutečností je to, že pro zdravou konkurenci není potřebná pouze nabídka, ale nutností je také flexibilní poptávka. Kdyby se Úřad na ochranu hospodářské soutěže zamýšlel nad tím, co doopravdy způsobilo zadrhnutí konkurenčního procesu, měl by se obrátit na vládu a její zásah do poptávky po stavebním spoření.
Narušení cenového mechanismu a informační schopnosti ceny vždy diskoordinuje konkurenční proces na jakémkoliv trhu. O tom, ale úředník přemýšlet nemůže, neboť by nakonec mohl začít pochybovat o nutnosti svého postu. A tak raději napaří podnikatelům rekordní pokutu a doufá, že vzbudí u veřejnosti pocit společenské nepostradatelnosti jeho maličkosti. Věřím, že se mu to tentokrát nepovede.