„Na světě není nic jistého kromě smrti a daní“, říká slavný výrok.Zatímco ale smrt má svůj biologický důvod, daně jsou lidským výtvorem.Daně uvalují jedni lidé na lidi jiné. Jedni tak pracují, uspokojujípotřeby spotřebitelů a část toho, co vytvářejí musí odvádět lidem,kteří nic netvoří, ale zabývají se pouze přerozdělováním bohatstvívytvořeným druhými. Obzvláště během 20. století míra tohotopřerozdělování vyrostla do závratných výšin. Daně, které byly zprvushledávány nemravnými velkou většinou populace či dokonce prohlášeny zaprotiústavní, se staly běžnou součástí našich životů. Lidé zapomínají ajednoduše si zvykli. Složitost daňových systémů a všudypřítomnost daníuž překvapuje i zastánce přerozdělování, takže jsou sami udiveni ztoho, co stvořili. Americký prezident Carter již před řadou letprohlásil, že nesmírně složitý daňový systém (nutno podotknout, žestále mnohem méně rozsáhlý a jednodušší než ten náš dnešní) je „ostudoučlovečenstva“.
Slovo ostuda je ale zcela určitě stále příliš slabé. Nejedná se totiž opouhou ostudu, ale o nemravnost. Rozdíl mezi tím, co lidem bylo násilněodebráno formou daní za komunismu a tím, kolik musí platit nyní,ukazuje, že jde pouze o rozdíl v míře a nikoli podstatě tohotovyvlastňování. Nemají-li ovšem lidé možnost rozhodovat o svém majetku -mít ekonomickou svobodu, pak nelze hovořit o tom, že bychom žili vesvobodné společnosti, že by bylo ctěno právo lidí na majetek.Optimistickým vysvětlením tohoto jevu by mohlo být tvrzení, že senacházíme na komplikované cestě od dob totality ke společnosti, kdelidská práva budou respektována. Že pozvolnost tohoto přerodu je dánasetrvačností, nutností zajištění stability, potřeby času na adaptaciatd. Takovéto vysvětlení bychom mohli možná přijmout v případě, že byhlavní politické síly v zemi přicházely s návrhy daňové reformy, kteráby společnost posunula o další kousek dál od komunismu směrem kesvobodě. Co ale navrhují?
Většina diskusí se točí okolo myšlenky „provést radikální daňovoureformu“, která zvýší důležitost daní nepřímých a sníží množstvíprostředků vybíraných pomocí daní přímých. Mnozí „teoretikové“ se navícutěšují myšlenkou, že při tomto „reformním kroku“ dojde k rozšířenídaňové základny, takže nakonec se možná daňový výnos dokonce zvýší,určitě však prý neklesne. Tato myšlenka je skutečně jak vystřižená zOrwellových románů. Dá se přeskupení daní, jehož výsledkem bude celkověvětší část peněz proudící skrze veřejné rozpočty (nebo ztrácející se vnich), říkat daňová reforma, která nás má přiblížit k prosperujícísvobodné společnosti?
Jelikož žádný významný politik nevystoupil s návrhem, který by navrátilpeníze těm, kteří si je vydělali, tj. do rukou lidí produkujícíbohatství, vyplývá z toho, že „reforma“ má být pouze dalším z velminákladných triků politických elit, jejímž cílem je budovat politickoumoc a přerozdělovat peníze druhých svým známým, svým nohsledům a svýmstranickým aparátům.
Žádný člověk, jehož cílem je svoboda a prosperita nemůže obhajovatpřerozdělování dosahující poloviny vydělaných peněz v ekonomice. Žádnýslušný člověk nemůže obhajovat tak nemravnou daň, jako je daň dědická,darovací či daň z úrokových výnosů ze spoření, případně daň z dividend.Daňová reforma proto musí spočívat v rušení daní. Má-li nějakápolitická strana hájit svobodu a nikoli vymýšlet nové důvody, jakvyužít státní mocenský aparát k získání více peněz od pracující částipopulace, musí ctít jednu zásadu, kterou nikdy nepřekročí: nikdy nesmíhlasovat pro zvýšení jakékoli daně. Předloží-li navíc skutečnou reformua zasadí-li se o rušení těch nejostudnějších prvků daňového systému,pak třeba jednou budeme moci říkat, že „jediné, co je na světě jisté,je smrt (a existence lidí, kteří by znovu chtěli paraziticky žit z daníplacených jinými“.
