Pocta mému učiteli a příteli v jeho posledních dnech.
Můj přítel a mentor David Boaz umírá. Doufám, že mi dopřejete sdělit vám několik myšlenek o tom, proč mi na Davidovi záleží – a proč by na něm mělo záležet i vám. Podobné příspěvky se obvykle publikují až po smrti dané osoby, ale já jsem to chtěl říct dříve, protože, ať už je to jakkoli krátká doba, všichni sdílíme svět s dobrým člověkem.
Davidovým odkazem je Cato Institute, kde působil čtyři desetiletí jako výkonný viceprezident, což je titul, který plně nevystihuje jeho vliv. David byl majákem Cato Institutu, strážcem jeho principů, jeho průvodcem a orákulem a nejpřísnějším editorem. Ti z nás, kterým záleží na tom, aby byl svět lepší tím, že bude svobodnější, mají Davida za svůj vzor a inspiraci.
Vděčím mu za svou kariéru. První knihou o libertariánství, kterou jsem četl ještě jako student, byl jeho Liberalismus v teorii a politice, a tato kniha mě přesvědčila. Nejen o zásadní morálnosti a spravedlnosti politického systému, jehož cílem je maximalizovat svobodu všech, aby si mohli sami určovat svůj život a žít v míru s ostatními, kteří dělají totéž, ale také o tom, že chci zasvětit svůj život tomu, abych pomohl tento svět uskutečnit. Na vysoké škole a poté na právnické fakultě to byl můj sen. A vrcholem tohoto snu bylo pracovat v Cato Institutu, protože tam pracoval David a byla to organizace, která se věnovala uvádění do praxe myšlenek, jež vytyčil a obhajoval ve své knize.
Takže když se mé studium práv chýlilo ke konci a všichni jsme řešili, co chceme dělat dál, já už jsem to věděl. Jen jsem to musel nějak uskutečnit. Obnovoval jsem stránku s nabídkami práce v Cato Institutu a hledal něco, na co bych se hodil. Ale na nic z toho jsem se nehodil, protože i když jsem si vedl velmi dobře v kursu ústavního práva (a velmi špatně v kursu smluvního práva), neměl jsem nic podobného dovednostem, které jsou potřeba pro práci v think-tanku. Chvíli jsem byl na stáži, ale mé znalosti skutečných detailů veřejné politiky měly do odborníka hodně daleko. Hodně jsem přemýšlel o politické filosofii, ale pokud nemíříte na akademickou půdu, nikdo vám za tohle nezaplatí.
Ale pak, měsíc nebo dva před promocí, když už jsem rezignoval na to, že se stanu právníkem, jsem si všiml práce v Cato Institutu, pro kterou jsem alespoň nebyl zjevně nekvalifikovaný. Jmenovalo se to „staff writer“ (kmenový autor) a jediné, co jsem o tom pochopil, bylo, že člověk píše nějaké publikace o tom, co dělají policy experti z Cato Institutu. Byl jsem docela dobrý pisatel a docela dobrý syntetik, a tak jsem se přihlásil. A pozvali mě na pohovor – se dvěma komplikacemi. Zaprvé jsem musel napsat zprávu o nějaké akci Cato Institutu jako test. Zadruhé, nešlo jen o práci ve stejné budově jako David, ale o to, že tato pozice byla přímo pod ním. To znamenalo, že jsem se se svým intelektuálním hrdinou poprvé setkal při pracovním pohovoru. Byl jsem vyděšený.
Tak jsem podváděl. Neměl bych to přiznávat, ale Davidovi jsem se přiznal už dávno. S písemným testem mi pomohl můj kamarád z vysoké školy a pak budoucí kolega z Cato Institutu a pak budoucí spolumoderátor podcastu Free Thoughts Trevor Burrus. A Trevorův táta. Který byl sám právník a zkušený editor právnických textů. V naší spolupráci tří jsem to zvládl a přijímací pohovor byl potvrzen.
Letěl jsem z Denveru do Washingtonu jen na jeden den. Ubytovali mě v hotelovém pokoji naproti budově Cato Institutu a já si ji z okna prohlížel a myslel si, že možná uvidím kancelář, která patřila jemu. Pak jsem byl ve vstupní hale, pak výtahem do šestého patra a pak jsem seděl v recepci před kanceláří Davida Boaze a byl jsem si jistý, že to pokazím, protože na druhé straně dveří stál můj intelektuální hrdina a já ho musel nějak přesvědčit, že jsem dost dobrý na to, abych pro něj pracoval.
Způsob, jakým s vámi David vede rozhovor, není „Povězte mi o tom, kdy jste se ocitl v těžké situaci a jak jste ji překonal“ nebo „Povězte mi o tom, kdy jste selhal, a jak jste na to reagoval“. Je to „Myslíš si, že o tom libertariánství něco víš, tak to dokaž“. Griloval mě. Byla to minuta zdvořilostí a pak otázka za otázkou zkoumající nejobtížnější body libertariánské teorie a praxe. A já si celou dobu říkám: „To je David Boaz. Je přímo tady.“ (Když to píšu patnáct let poté, co jsem poprvé vstoupil do Cato Institutu s Davidem jako svým šéfem, a nyní s ním nahoře na smrtelné posteli – a v posledních dnech, když vejdu do té ložnice, abych mu s něčím pomohl nebo se jen poradil s hospicovou asistentkou, zatímco spí –, stále si myslím a žasnu nad svým štěstím: „To je David Boaz. Je přímo tady.“)
Jak pohovor pokračoval, neúnavná výměna otázek a pak odpovědí, na které se skepticky usmíval, věděl jsem, že to musí přijít: zeptá se mě na zahraniční politiku, a já o zahraniční politice nic nevím. Když to přišlo – něco o válce v Iráku, proti které David vystupoval, cítil jsem svou neodbornost a tápavě jsem hledal něco, co by mohlo znít přiměřeně kompetentně. To, co jsem vymyslel, byla parafráze výměny názorů ze seriálu West Wing, a i když jsem si teď jistý, že David věděl, odkud to mám, tehdy mi to milostivě neřekl.
A nějakým zázrakem byl spokojený. Požádal mě, abych si znovu sedl před jeho kancelář, a pak vyšel ven a nabídl mi práci. Můj nový pracovní stůl byla ta pracovní kóje před jeho dveřmi. Dále jsem se mu nejen zodpovídal, ale jako kmenový autor jsem byl Davidovou pravou rukou a hlavním partnerem pro konverzaci v pracovní době.
David se stal tím, čím se stal, a vybudoval organizaci, kterou vybudoval, protože cítí morální tíhu volání po svobodě – nejen pro sebe, protože každý chce svobodu pro sebe, ale pro všechny. Jeho neúnavné prosazování práv homosexuálů dávno předtím, než něco takového bylo ve Washingtonu populární, a jeho dávné výzvy k ukončení války proti drogám vypovídají o tom, co z Davida dělalo libertariána, a ne pouze republikána, který se za něj vydává. Svoboda nejsou jen nižší daně. Je to osvobození a emancipace těch, které její nedostatek nejvíce semlel, a těch, kteří jsou tak marginalizováni, že nemají žádnou moc postavit se státu nebo utlačovatelským společenským hierarchiím, kterými se stát řídí.
David se ale také stal tím, čím se stal, a vybudoval organizaci, kterou vybudoval, protože tyhle věci miluje. Nemůže se nabažit myšlenek, jejich konfliktů a vývoje. Mluvili jsme spolu celé hodiny, vznášeli návrhy, zkoušeli rozdíly a hledali trhliny. Davidovi šlo o zkoumání a učení. Na vítězství mu samozřejmě záleželo. Zasvětil svůj život tomu, aby jeden soubor myšlenek (politické, ekonomické a sociální svobody) zvítězil nad jejich protiklady. A byl to nejzkušenější debatér, jakého jsem kdy viděl v akci. Přesto David věděl – a oceňoval to na hlubší úrovni než téměř kdokoli jiný, že pokrok je rozhovor. Je to přesvědčování, ne síla. Je to vzájemná výměna, ne dominantní výroky.
Právě v těchto rozhovorech se David posunul od šéfa přes mentora až k váženému příteli. Všichni v Cato Institutu se Davida trochu báli, i když ho zároveň milovali, protože jsme věděli, že Cato Institute existuje nejen k jeho obrazu, ale také proto, že si kladl vyšší nároky než kdokoli jiný a věděl, že každý z nás je schopen je splnit. (Také dokázal s nadlidským postřehem vidět překlep.) Ale jako kmenoví autoři jsme my, kteří jsme měli to štěstí a zastávali tuto roli po celá ta léta, pochopili Davida jako hluboce skromného a lidského člověka. Při zpětném pohledu je zřejmé, že takový musel být, protože nebojujete za to, abyste všem a všude dali příležitost k sebeutváření a stejné důstojnosti, pokud vám hluboce nezáleží na lidskosti.
David mě naučil být lepším obhájcem myšlenek, na kterých nám oběma tolik záleží. A dal mi kariéru, která byla mnohem lepší, než jsem si kdy dokázal představit. Ale také ze mě udělal lepšího člověka díky našemu přátelství, rozhovorům a svému příkladu, jak brát své zásady vážně.
V době, kdy se tolik lidí z jeho hnutí od těchto zásad odvrátilo nebo je zmírnilo – z účelovosti nebo zbabělosti, kvůli penězům nebo aby se lépe přitulili k politikům, nebo proto, že závazek k zásadám byl především rétorický –, David zůstal pevný. Jinak by to ani nešlo. David je prostě princip. Pokud může mít naše bytí nějakou základní povahu, pak je to ta jeho.
Říká se, že se nemáte setkávat se svými hrdiny, protože vás zklamou. Ten můj mě nezklamal.
Článek původně vyšel pod názvem David Boaz: Liberty’s North Star na webu AaronRossPowell.com. Přeložil Martin Pánek a DeepL.
