Martin Pánek, ředitel Liberálního institutu: Dopady brexitu lze odhadnout, ale diametrálně se liší podle toho, jaký nakonec bude. Pokud by nastal nebrexit, jak jej představila britská premiérka Theresa Mayová ve výstupní dohodě, kdy Británie zůstane v celní unii a ve velké části jednotného trhu, ale bez možnosti zředit regulační nápady Bruselu, bude dopad z dlouhodobého hlediska negativní, nikoli však náhlý negativní ekonomický šok.
Pokud by nastal „tvrdý exit“ bez dohody, projevil by se jednorázový ekonomický negativní šok, protože britští vývozci by museli čelit clům. Jak by se jej podařilo minimalizovat, popřípadě zcela překonat, by záleželo na hospodářské politice Británie.
Nastaví Británie nulová cla jako Hongkong, Singapur a Nový Zéland, nebo bude celní politikou zvýhodňovat své zájmové skupiny před zájmy celé ekonomiky? Zruší aspoň ty nejhorší předpisy, které na Británii uvalila EU, například klimatický a a energetický balíček, směrnici o pracovní době, regulaci automobilů a benzinu či nařízení REACh, nebo v nich bude pokračovat?
Zavede automatické uznávání standardů s EU, nebo bude nutit evropské vývozce, aby plnili britské standardy? Vyjedná si rychle dohody o volném obchodu s USA, Kanadou, Indií, Brazílií, Čínou či Austrálií, nebo k nim bude přistupovat jako EU, tedy pomalu a harmonizováním obchodu namísto liberalizace? Jakou dohodu a jak rychle vyjedná s EU?
To jsou všechno zásadní otázky, které rozvírají nůžky britské budoucnosti od výborné ke strašlivé. Je to rozdíl mezi thatcherovskou a corbynovskou ekonomickou politikou. Nikdo si nemyslí, že brexit bez dohody je ideální, ale je rozhodně lepší než dohoda vyjednaná Mayovou. Vyjednala tak špatnou dohodu, protože nevěří potenciálu brexitu, který se skrývá v thatcherovských odpovědích na položené otázky.
Stále ale zbývá čas na dojednání dohody na půl cesty. Ideální se jeví norský model, který by měl mít stanovenou pevnou hranici platnosti například na pět let, během níž se Británie musí s EU dohodnout na jiné dohodě. V těchto pěti letech by umožnil Británii vyjednat smlouvy o volném obchodu s třetími zeměmi, stanovit si vlastní cla (nejlépe nulová) a zrušit unijní regulace, které se netýkají vnitřního trhu (zhruba 75 procent unijních regulací), a to bez negativního ekonomického šoku, protože obchod s EU by zůstal nenarušen.
