Deflace dle většiny ekonomických učebnic není vítaný úkaz, naopak je negativním jevem, jehož je třeba se vyvarovat. Klesající ceny nás sice činí reálně bohatšími a jsou znakem rostoucí životní úrovně, ovšem úvahy o blahodárnosti deflace jsou smeteny poučkou, že deflací roste reálné zadlužení dlužníků, skomírá ekonomický růst a roste nezaměstnanost. Nalajnovány jsou katastrofické scénáře firem, jimž rostou reálné splátky dluhů, rostou reálné sazby, reálné mzdy a naopak klesají tržby. Do toho lidé odkládají svoji spotřebu a čekají na hlubší pokles cen, jsou vystrašeni tlakem na pokles svých nominálních mezd, vybírají vklady a posílají banky do zkázy. Systém se hroutí a končí v hluboké depresi.
Zastavme se u prvního argumentu, zadlužení. V inflačním prostředí je dominantní strategií financovat svoji činnost prostřednictvím úvěru. Pokud by ceny klesaly, roste reálná kupní síla, reálné bohatství a nutnost půjčit si slábne, a rostoucí reálné zadlužení v neinflačním prostředí sotva může nabrat rozměr celospolečenského problému. Je nutné se proto zabývat především příčinami silného zadlužení společnosti, nejen následky. A hlavní příčinou je právě „nekonečná“ inflace. Bez inflace a měnové politiky by nemohla nabrat přeúvěrovanost ekonomik tak obrovských rozměrů.
Na seznamu negativních důsledku deflace je růst reálných sazeb a omezený prostor měnové politiky pro manévrování v případě pádu úrokových sazeb na nulu. Omezená možnost manipulace centrální banky s úrokovou mírou není problém, který ekonomiku uvrhne do krize. Úrokové sazby z úvěrů v prostředí deflace reálně rostou, zároveň v prostředí klesajících cen je potřeba a motivace zadlužit se slabší, hodnota vkladů reálně roste i při „nulové“ nominální úrokové sazbě, protože jednoduše klesají ceny. Nákladová situace dlužníků je ale údajně dále zhoršována hlavním argumentačním trumfem, existencí cenových rigidit.
Není sporu, že zpoždění v reakcích cen existují a mohou mít na makroekonomické úrovni vliv. Existuje-li silná rigidita, jež bude způsobovat rozsáhlé ekonomické škody, musí být dosazena z vnějšku. Trh sám o sobě nevytvoří rigiditu, jež bude bránit jeho funkčnosti, tak sebe-destruktivní trh opravdu není. U přímo regulovaných cen o exogennosti vůči trhu není sporu. Trh sám nezačal regulovat cenu vody, plynu, elektřiny, jejich prostřednictvím spíše realizují politické elity své představy o spravedlivém uspořádání společnosti. A cenu práce? Stát ji přímo nestanovuje, ale její tvorbu zásadně ovlivňuje. Část svých „pravomocí“ předává do rukou zájmové skupiny, která se stará o důležitou rigiditu, rigiditu mezd směrem dolů.
Pokud by mzdy mohly nominálně klesat, pak by se nákladová strana hospodaření mohla přizpůsobovat té výnosové a podnik by ekonomicky přežil i pokles cen, svoji ziskovost by si stále udržel či by ji ztratil pouze dočasně. Jako problematický se může jevit prudký pokles cen, neboť přizpůsobivost nákladových položek může být přeci jen pomalejší i na svobodných trzích. Zde platí, že čím výš jsme s inflací vystoupali, tím hlubší bude deflační pád. Čím větší cenovou bublinu nafoukneme, tím silnější bude její splasknutí a výsledkem může být silná kontrakce v aktivitě. Ale stále pouze jako následek předchozí manipulace s měnou, která nastavila ceny na nereálných úrovních.
Obecně řečeno je tedy klíčové nebránit v pohybu žádných cen, nechat ceny v průběhu času růst i klesat, nemanipulovat s úrokovou sazbou a nabídkou peněz. Poté se vyvarujeme růstů do rozměrů bublin či prudkých cenových pádů. Plynulý růst i pokles cen nepřináší potíže. Příkladů odvětví s pozvolně klesajícími cenami můžeme i dnes nalézt dostatek. Ceny spotřební elektroniky díky inovacím a rostoucí produktivitě neustále klesají a asi bychom si netroufli tvrdit, že jde o odvětví nacházejících se v krizi pod tíží odkládané spotřeby. Vyčkali jste někdy pár měsíců na pokles ceny vyhlédnutého mobilu? Spekulace lidí na hlubší pokles cen je teoretickou poučkou, jejíž praktické využití je mizerné.
V mnoha odvětvích vidíme tlaky na pokles cen, jak to že celková cenová hladina roste? Empirické průzkumy ukázaly, že na růstu cenové hladiny se podílejí hlavně regulované ceny. Nenechme se proto strašit deflací, ta je jen ozdravnou reakcí ekonomického systému na předchozí růst cen. Nemění objem dostupného kapitálu, práce či technologie, nemění tedy výrobní kapacitu ekonomiky, pouze strukturu výroby přeformuje do zdravější podoby. Mimochodem zastánci měnového intervencionismu často říkají, že by bez státní regulace zavládl chaos. Zatímco zdůvodnění výrazně pokulhává, rozhlédneme-li se dnes po finančním světě se silnou státní regulací, panuje zde něco jiného než chaos?
