Hlavní poselství některých filmů, zejména pokud se dílo dotýká otázek morálního charakteru, bývá meziosobně těžko sdělitelné. Obzvláště obtížné je pak psát recenzi na snímek, o němž by se dalo prohlásit: Každá strana si najde to své. I já si „to své“ našel. Takže nečekejte recenzi, jen pár postřehů. Neumím se vcítit do duše protikuřáckého aktivisty ani úředníka, jenž je z přesvědčení odhodlán všemi prostředky zabraňovat lidem dělat to, čím si údajně škodí, a který se nestydí ze svého pohodlného křesla říkat lidem Típni tu cigaretu, soudruhu! Možná jsem ale ani nemusel sledovat film Děkujeme, že kouříte s anarcho – brýlemi na nose, abych ve věku politické korektnosti v běžném kině viděl věci, o nichž jsem si myslel, že ve filmu nikdy neuvidím…Byla by škoda prozradit vše, tak jen pár scén.
Jak se podle Vás zachová profesionální lobbista sloužící tabákovému průmyslu (hlavní hrdina Nick Naylor) v televizní debatě s lobbisty z opačného tábora, když do studia přivedou chlapce trpícího rakovinou, kterou mu způsobilo kouření? Nejlepší obranou je útok, a tak se mistr P.R. obrátí na své protivníky a pronese něco v tomto smyslu: „Vy chcete, aby tento nemocný chlapec zemřel, kdežto my bychom rádi, aby se uzdravil a mohl dál kouřit a tím jsme na něm vydělávali peníze.“ Načež si s nemocným podá ruku…
Nick Naylor je možná vynikajícím manipulátorem, na což budou upozorňovat všichni, kdo chápou tento film jako protikuřáckou satiru. Na druhou stranu se pod tíhou Nickových de facto libertariánských argumentů musí mnohým zhroutit jeden zakořeněný mýtus, a sice, že politici jsou ti dobří, co nás chrání, že sobecké zájmy hájí pouze zkažené korporace, jejichž jediným cílem je nás všechny co nejrychleji zabít.
Scéna s psaním synova domácího úkolu (esej na téma „Proč je americká vláda nejlepší na světě“) pak potěší nejednoho zastánce oddělení vzdělávání a státu…
Politik (senátor Ortolan Finistirre), bojující za povinné umístění lebky se skříženými hnáty na krabičky cigaret, je ukázkovým příkladem demagoga, jenž má své spoluobčany za bandu nezodpovědných hlupáků (mimo den voleb, samozřejmě), již je třeba vodit za ručičku. „Až bude Vašemu synovi osmnáct let, jak se postavíte k tomu, když si bude chtít zapálit cigaretu, pane Naylore?,“ ptá se senátor při veřejném slyšení, jako by snad správnost Nickova argumentu o svobodě volby závisela na jeho postoji v této otázce. Nicméně odpověď je jasná: „Sám mu koupím první krabičku.“
Stejně jako by mělo být na každém jednotlivci, zda bude kouřit, nechávám i já na vás, zda se rozhodnete obětovat část jednoho svého vzácného statku – času – a podíváte se na tento snímek. Budete mile překvapeni.
