Statistiky WHO zahrnují celý svět (nejde tedy pouze o americká data, jak tvrdí některá česká média), proto lze jen těžko určit, jaké je přesné geografické rozložení. Konkrétní čísla založená na odhadech uvádí WHO pouze pro Spojené státy a Velkou Británii, kde je sledování podobných statistik relativně běžné. Pro ostatní země tyto údaje k dispozici nejsou, což ovšem neznamená, že v nich k podobným problémům nedochází. Medializace se přitom dočká jen nepatrný zlomek z nich. Ani Česká republika není výjimkou, jak dnes připustil ministr zdravotnictví. Za všechny uveďme jen případ pacienta z Hradce Králové, kterému byla omylem operativně odstraněna zdravá ledvina či skandální případ „heparinového vraha“ z nemocnice v Havlíčkově Brodě. V obou případech jsou na vině nedokonalá informovanost zdravotnického personálu, překážky v šíření informací a nedostatečné kontrolní mechanismy. Je jen poněkud zarážející, že problémy tohoto typu připouští pan ministr až nyní, téměř rok poté, co došlo k havlíčkobrodským událostem. Přitom skutečnost, že nešlo pouze o problém jednoho duševně nemocného člověka, ale o systémovou chybu, byla jasná od samotného počátku případu (viz můj komentář z prosince loňského roku). Snad jen blázen by se odvažoval tvrdit, že české zdravotnictví obecně podává „velmi dobré výsledky“. Skutečnost je mnohem méně růžová (či chcete-li oranžová). Zajímavé údaje uvádí například analýza Transparency International o odvrácené straně českého zdravotnictví. Dochází k závěru, že přibližně desetina prostředků, které českým zdravotnictvím protečou (v absolutních číslech tedy 20 až 30 miliard Kč ročně) je vynaložena neefektivně (o dalších problémech v tomto komentáři).
WHO navrhuje devět kroků, které mohou podobná neštěstí v budoucnu omezit. Jejich zavádění je ovšem věcí motivace. Dokud nebude financování nemocnic záviset na kvalitě poskytované péče hodnocené těmi, kterým je péče poskytována, tedy pacienty samotnými, velkých změn se nedočkáme. Opatření WHO do velké míry staví také na aktivitě samotných pacientů. Dokud budou vnímat lékaře jako božstvo, kterému nelze odmlouvat, a nikoli jako svého smluvního partnera, zbytečným tragédiím se nevyhneme. V podmínkách socializovaného zdravotnictví se bude vždy dařit tomu prvnímu. Pouze tržní mechanismy umožní pacientům získat zpět svoji ztracenou spotřebitelskou suverenitu.
