V USA měnový agregát M2 za poslední rok vzrostl o 7,6 procenta, v eurozóně měnový agregát M3 vzrostl meziročně o 8,7 procenta. Podivné, zhoršuje-li se platební morálka dlužníků, měl by tok nových úvěrů oslabit. Proč tedy objem peněz stále roste? Důvodů nepřetržitého růstu se nabízí několik. Nekryté peníze vznikají a zanikají především úvěrovou činností, resp. poskytnutím a splacením úvěru. Převyšuje-li objem nově poskytnutých úvěrů objem splátek starých úvěrů, zásoba peněz roste. A protože schopnost splácet staré úvěry silně oslabila, splátky jsou nízké a tak dříve emitované peníze z oběhu nemizí, protože dlužníci úvěry jednoduše nesplácí (peníze nezanikají).
Odepisování špatných pohledávek bankami zde nemá vliv. Vezměme si, že bankovní sektor poskytne úvěr. Dlužník vypůjčené peníze použije k nákupu třeba domu, ale následně úvěr není schopen splácet, tudíž některá z bank musí tento úvěr odepsat. Peníze ale mezitím změnily majitele a jsou na jiném běžném účtu, jenž je závazkem bankovního sektoru. Odepsáním se sníží hodnota aktiv bank (úvěry), ale objem závazků (vkladů) zůstává, a odpis jde na úkor čistého jmění. Odepisováním špatných úvěrů se tedy peněžní zásoba (tvořená především vklady) nemění. Výše uvedené je však dědictvím minulosti, co žene expanzi dál?
Jednak obrovský tlak a zájem na pokračování měnové expanze ze strany politiků. Zmiňme například výhružky Sarkozyho či Fica. Samy banky by úvěrové kanály opravdu přiškrtily, politici obrannou reakci nechtějí připustit. Přirozeně nezbytným zdrojem rostoucího objemu peněz je přežívající „politika levných peněz“, centrální banky tlačí sazby dolů, nenechávají je jít svojí cestou. Je tomu rok, kdy alespoň část rezerv amerických bank nebyla vypůjčena od FEDu (zde), dnes jsou banky „na přístrojích“ jen aby sazby zůstaly nízké a úvěrová emise se nezadrhla. Pokud se podíváme na skomírající reálnou aktivitu, rostoucí nezaměstnanost, nemůže se při stále zvyšující zásobě peněz dostavit nic jiného než rychlejší růst cen.
Tudíž objem peněz roste, krize nekrize. Centrální banky trvají na své politice mírného cenového růstu, politici se předhání v záchranných opatřeních a žádají růst peněžní zásoby, tedy nafukování objemu úvěrů. Je jedno komu banky půjčí, kolik a na co. Důležité je, že do ekonomiky se dostanou nové peníze, které podpoří poptávku. Objem peněz pod tlakem státních institucí tedy stále poroste, i nadále budou poskytovány další a stále horší úvěry, přestože reálné ekonomice nové peníze nepomáhají. Nejde totiž o krizi vzniklou z nedostatku peněz, jde o špatnou strukturu výroby utvořenou právě touto inflační politikou.
Co z toho plyne? Že se pravděpodobně svět dočká recese s rychlým růstem cen, ať už oficiálně přiznaným či statisticky skrytým (spotřební koš nedávno „upravila“ například Bank of England), přesto skutečným. Čas poděkovat nekonečné měnové expanzi plodící misalokaci zdrojů a obrovskou spoustu špatných úvěrů, jejichž splátku nyní „obstará“ inflace. O systémové řešení samozřejmě nejde, tím by bylo nastolení politiky zdravých peněz, zastavení expanze produkující cyklicky se vracející krize, nechat sazby vzrůst, připustit deflaci, a dát třeba také odborům na vybranou, buď pokles mezd, nebo nezaměstnanost.
