Také soutěž o Sokolovskou uhelnou by se měla zrušit a vypsat znovu
Nedávné zrušení pochybné soutěže na prodej státního podílu v Severočeských dolech bylo po právu uvítáno s všeobecným ulehčením. Poněkud stranou pozornosti však zůstala druhá a menší těžařská společnost, Sokolovská uhelná. A to nejenom nyní, ale vlastně po celou dobu tohoto pokusu o privatizaci hnědouhelných dolů. Přitom výsledek této soutěže – levný odprodej do rukou jediných zbylých uchazečů, manažerů Sokolovské uhelné – je stejně skandální jako manipulace v soutěži o Severočeské doly.
Kouzlo z Vřesové
Sokolovská firma je z hlediska objemu těžby ze všech českých hnědouhelných společností nejmenší (pokud nepočítáme Lignit Hodonín, což je producent méně hodnotného uhlí, lignitu, především pro potřeby elektrárny Hodonín). Objem vytěženého uhlí se v Sokolovské pohybuje kolem 11 milionů tun ročně, což činí asi 20 % celkové tuzemské těžby. Pro srovnání: Severočeské doly vytěží zhruba 23 milionů, tedy 45 % trhu, a Mostecká uhelná kolem 17 milionů tun, tedy 33 %. Přesto má Sokolovská uhelná pro investory velkou přitažlivost. Její sex-appeal tkví především v tom, že na rozdíl od ostatních uhelných společností vlastní i teplárnu a elektrárnu ve Vřesové.
Jen pro zajímavost, jak k tomu došlo: od konce druhé světové války byla v tehdejším Československu budována celostátní síť pro rozvod svíti-plynu, přičemž plynárna Vřesová, spuštěná v roce 1969, patřila k jeho největším zdrojům. Plynárenská síť ovšem začala postupně přecházet z používání jedovatého svítiplynu na bezpečnější zemní plyn, takže v první polovině 90. let se Vřesová ocitla v nezáviděníhodné pozici výrobce svítiplynu, který operoval na neustále a rychle se zmenšujícím trhu a jehož dny byly v podstatě sečteny. Tehdejší vedení Sokolovské uhelné ale dostalo zajímavý nápad – přistavět dva paroplynové cykly, které budou nabízet elektřinu především pro potřeby regulace výkonu v elektrizační soustavě (tomu se dnes říká tzv. systémové, resp. podpůrné služby). Nápad byl poměrně rychle uskutečněn a v roce 1997 oba bloky začaly plně fungovat. Toto řešení kombinuje výhody dvou světů – používají jako vstupního paliva levné hnědé uhlí a zároveň mohou podle potřeby regulace rychle měnit svůj výkon (jak to umí elektrárny na drahý zemní plyn). Nejdůležitější je pak to, že využívají starou, ale dosud funkční technologii zplyňování uhlí, která by jinak těžko hledala využití (obdobná plynárna Úžin v Ústí nad Labem takové využití nenašla, a proto byla zlikvidována). Paroplynový cyklus Vřesová je dokonce jedinou plně komerčně využívanou elektrárnou tohoto druhu na světě. Celý projekt se ukázal jako vysoce ziskový. Jenom prodej elektřiny a podpůrných služeb přináší Sokolovské na tržbách ročně zhruba 3,5 mld. Kč. Kromě elektřiny dodává Sokolovská uhelná také teplo do mnoha měst v okolí, třeba do Nejdku nebo Karlových Varů.
Štěpánkovi na ruku
Samotnou těžbu uhlí dnes Sokolovská provádí pouze ve východní části Sokolovské uhelné pánve v dolech Jiří a Družba. Při zachování současného tempa může bez problémů ještě těžit zhruba 40 až 45 let. Ačkoli se jedná o nejmenší uhelnou společnost, její postavení na trhu vůbec není špatné, protože sokolovské uhlí obsahuje oproti mosteckému zpravidla méně síry a má vyšší výhřevnost. Díky tomu může Sokolovská prodávat za vyšší ceny.
Sokolovská uhelná dosahuje stabilně zhruba půl miliardy ročního zisku a může ho v této výši generovat ještě mnoho let. První pokus o prodej Sokolovské do rukou jejího managementu, který se odehrál v dubnu 2002 za dob ministra průmyslu Miroslava Grégra, lze proto hodnotit jako málem dokonanou krádež státního majetku: ministr totiž navrhoval prodej za pouhých 825 milionů. Naštěstí byla tato suma i pro tehdejší vládu příliš silná káva a transakci odmítla.
Současný privatizační pokus ale není o mnoho lepší. O diskriminačních podmínkách vyřazujících firmy ze sousedních států se již napsalo mnoho. Další úpravu provedla vláda právě kvůli Sokolovské uhelné: do soutěže se směly přihlásit společnosti, které neměly žádnou zkušenost s těžbou, pokud takovou zkušenost mohli vykázat členové statutárních orgánů. Jinak by totiž musela být vyřazena nově založená firma šéfa Sokolovské uhelné Františka Štěpánka a jeho kolegů, která žádné zkušenosti s těžbou mít nemohla. Mimochodem, změnu podmínek navrhl osobně premiér Špidla, jehož poradce pro ekonomiku Jaroslav Ungerman už čtyři roky předsedá představenstvu Sokolovské uhelné. Privatizační komise pak bez zdůvodnění vyřadila všechny zájemce kromě Štěpánkovy firmy a Karbon Investu (většinový vlastník Ostravsko-karvinských dolů), který už dnes v Sokolovské uhelné vlastní 35 procent akcií. Karbon Invest však poté, co byli načas zatčeni jeho šéfové kvůli transakcím OKD, ze soutěže odstoupil. Štěpánkovi a spol. pak stačilo jakožto jediným zájemcům nabídnout 2,1 miliardy korun, což se jim během několika málo let pohodlně vrátí. Přesto vláda soutěž nezrušila, a pokud management Sokolovské zvýší nabídku na požadovaných 2,5 miliardy, firmu dostane. V době rozpočtové krize, kdy vláda zvyšuje daně, jak může, jde o neuvěřitelné mrhání státním majetkem. Pro státní kasu by bylo jednoznačně lepší vypsat novou soutěž, tentokrát už bez omezujících podmínek.
