Ekonomický způsob kladení otázek

Je banální a pravdě odpovídající, pokud si povšimneme, že ekonomie se liší (nebo by se měla lišit) svojí vědeckou metodou od věd jako fyzika a chemie. Ze všech fyzikálních nebo ne-sociálních věd je biologie nejpodobnější ekonomii: středobodem biologie i ekonomie je snaha o porozumění logiky neplánovaného řádu a interpretace pozorovaných jevů z reálného světa ve světle tohoto porozumění.
Fakt, že ekonomie neumí dávat specifické předpovědi řekněme o tom, jaká bude zítra cena zlata nebo zda tento konkrétní vládní program bude za X měsíců následovaný Y-procentním nárůstem nezaměstnanosti a Z-procentním pádem nominálního HDP, reflektuje obrovskou komplexnost ekonomických jevů, ne slabost, chybovost nebo „nedospělost“ ekonomie. Jak vysvětloval Hayek, to nejlepší, co ti nejlepší ekonomové dokážou, je dávat pravděpodobné předpovědi o vzorcích (pattern predictions).[1]
Pro mě je ekonomie hlavně o zažehnutí těch správných otázek. Položit správnou otázku, i když je nemožné dát na ni 100% správnou nebo velmi detailní odpověď, dělá překvapivě dobrou práci pro to, abychom si byli jisti, že přemýšlení o ekonomii stojí na správných základech.
Např. když obhájci vyšších cel na ocel správně říkají, že taková cla ochrání pracovní místa v domácím ocelovém průmyslu, zeptá se dobrý ekonom: „A odkud přijdou zdroje, které jsou použity k placení těchto chráněných pracovníků a k placení vyšších dividend majitelům domácích firem na výrobu oceli, které už nemusí tak energicky konkurovat firmám z ciziny? Otázkou se nerozumí, že se snažíme najít odpověď ve smyslu konkrétních sektorů („90 % zdrojů bude pocházet z domácího dřevotěžebního průmyslu a 10 % přijde z domácího IT odvětví“). Ta otázka ve skutečnosti přiměje inteligentního a čestného obhájce cel, aby si uvědomil, že zdroje, které jsou směřovány clem do chráněného odvětví, nepadají z nebe; musejí pocházet z jiných odvětví ekonomiky – tedy od zákazníků a pracovníků v jiných odvětvích. Položit tuto otázku znamená vrhnout světlo na tyto „jiné“, ačkoliv tito jiní nejsou individuálně identifikovatelní.
Nebo se podívejme na tento komentář, který mi v pátek poslal jeden čtenář našeho blogu: „Vy [Boudreaux] jste si příliš jistý, že trhy jsou efektivní a firmy nedělají chyby. Jak víte, že firmy mají pravdu a platí svým zaměstnancům dost, aby udržely rotaci pracovní síly na přijatelné úrovni?“
Jedna odpověď je „konkurence“. Dokud neexistují umělé bariéry pro vstup do odvětví, jsou jakékoliv chyby učiněné firmami ziskovými příležitostmi pro pozornější podnikatele nebo pro schopnější firmy. Neříkám, že každý soukromý podnikatel nebo manažer firmy je hyper-racionální génius, který má pravdu vždy bez výjimky. (Tady se mýlí mnoho behaviorálních ekonomů: předpokládají, že argument ekonomů pro efektivní trhy pro svoji pravdivost potřebuje mnohem přísnější racionalitu a vyhýbání se individuálním chybám, než ve skutečnosti potřebuje.) Podstata argumentu však spočívá v tom, že kombinace ziskového motivu, neomezené pravomoci nakládat s čistým ziskem (residual claimancy), svrchovanosti zákazníka (svoboda zákazníků utratit nebo neutratit peníze, jak si přejí) a konkurence, se kterou se pojí svoboda vstupu do odvětví, odchodu z něj a experimentace, pracuje neustále na vytlačování méně hospodárných a méně produktivních podnikatelských postupů postupy hospodárnějšími a produktivnějšími, což se nakonec měří tím, jak zákazníci chtějí utrácet svoje peníze.[2]
Řečeno jinak, argument nezní, že víme s jistotou, že všechny nebo ani většina existujících podnikatelských postupů a smluvních ujednání jsou „nejlepší“. Nevíme nic takového, protože v realitě se bezchybnosti nikdy nedosáhne. Naším argumentem je, že my jakožto pouzí pozorovatelé bychom měli skromně přiznat vlastní nevědomost ohledně tržních podmínek a být tudíž velmi zdráhaví, když říkáme, že naše individuální zhodnocení údajné neefektivity toho nebo kterého tržního ujednání je pravdivé. A abychom tuto skromnost posílili, zatímco zároveň uznáme, že v realitě vždy existuje prostor pro zlepšení a napravení chyb, vyžadují pravidla soukromého vlastnictví, že ti, kteří trvají na tom, že zahlédli napravitelnou tržní chybu, dají svoje vlastní zdroje všanc, aby správnost svého úsudku otestovali.
Takové dávání vlastních zdrojů všanc je to, co dělají soukromí podnikatelé a investoři. Mnoho z nich se mýlí. A někteří z těch, co se mýlí, se dostanou i se svými chybami daleko. (A naproti tomu někteří z těch, co se nemýlí, mají takovou smůlu, že jejich správný úsudek nedojde ocenění.) Ale požadavek na to, aby každý šel s vlastní kůží na trh, je obrovsky důležitý – ve skutečnosti nepostradatelný – disciplinující nástroj, který směřuje k tomu, že vymýtí špatné a bezohledné úsudky.
Co se pravděpodobnosti týče, lidé (jako soukromí podnikatelé) se svojí vlastní kůží na trhu na rozdíl od lidí (jako jsou akademici), kteří svoji kůži na trh nenesou, mnohem spíše (1) vezmou v potaz relevantní tržní informace a (2) vyhnou se tržním aktivitám, jejichž úspěch závisí na detailních informacích a znalostech, které pravděpodobně nemají. Zkrátka komplexnost a dynamika světa, který obýváme, a nákladnost získávání informací o tomto světě znamenají, že to nejlepší, co můžou říct ti z nás, kteří o něm pouze teoretizujeme – kteří ho pouze pozorujeme a popisujeme –, a ti, kteří jsou zmocněni legislativním diktátem, aby ho regulovali, je to, že jakýkoliv konkrétní podnikatelský postup, smluvní ujednání nebo tržní pravidelnost pravděpodobně naplňuje zájmy všech stran účastných těchto postupů, ujednání a pravidelností lépe, než je naplňovala kterákoliv alternativa navržená námi pozorovateli, kteří jsme se svou kůží na trh nešli.
Akademici většinou nejsou oslavováni pro svoji skromnost. Oprávněně. Příliš mnoho lidí s titulem Ph.D. a JUDr. si arogantně myslí, že jejich zručnost se slovy, rovnicemi, statistikami a spreadsheety je certifikuje jakožto nejméně stejně informované a jistě objektivnější a dobromyslnější než, „pouzí“ ziskuchtiví podnikatelé a předpokládaní nešťastní zákazníci a zaměstnanci. Totéž platí pro politiky, kteří mylně považují svůj úspěch v soutěžích popularity (říká se jim „volby“) za důkaz svých vyšších znalostí a lepšího úsudku. Důležitým aktem ochrany soukromých, rozvinutých tržních ujednání před vlezlostí takových lidí je jedno důležité ospravedlnění pro zjednodušené tvrzení dobrého ekonoma, že konkurenční tržní ujednání jsou „efektivní“.
Dobrý ekonom se vždy ptá: „Proč bychom měli věřit vám, že víte lépe než skuteční tržní účastníci, co by se na trhu mělo dít?“ A dobrý ekonom je ten, který také předvede přesné, ostré zhodnocení důvěryhodnosti odpovědí na tuto otázku.