Ve chvíli vzniku tohoto textu se ve Stockholmu předávají Nobelovy ceny. Včetně ceny za ekonomii.
Ta letos putuje do rukou Elinor Ostromové a Olivera Williamsona. Ekonom Steven Levitt si veřejně posypal hlavu popelem a přiznal, že práci prvně jmenované nezná, ačkoli by dle svých slov zjevně měl. Méně věhlasný český ekonomse s notnou dávkou povýšenosti obul do hodnotitelů za letošní výběrjako takový. Jisté je, že s letošním výběrem se potvrzuje stoupajícívýznam tzv. nových institucionalistů, mezi něž můžeme zařadit předchozílaureáty Coase a Northa.
Ostromová je známa svým teoretickým a empirickým zkoumáním reálnýchproblémů kolektivního jednání, které mohou ústit do tzv. tragédieobecní pastviny. V hypotetickém modelu volného přístupu k přírodnímuzdroji (pastviny, ryby) vede individuální motivace jednotlivcůk likvidaci zdroje. Na poptávkové straně má každý motivaci vydolovat zezdroje maximum v co nejkratším čase, protože pokud tak neučiní, udělajíto jiní za něj. Na nabídkové straně nikdo nemá motivaci zdroj udržovata investovat do něj, neboť není schopen ostatní vyloučit ze spotřeby.Výsledkem je vpravdě tragédie, kterou si nikdo nepřeje (k tomu např.Eggertssonův příspěvek zde).
Ideálně-typickými řešeními jsou buď kontrola zdroje nějakou vnějšíautoritou a byrokratické rozdělování jeho užitků, nebo privatizace,definování vlastnických práv. Ostromová se zaměřila na situace, kde bydle teorie měla hrozit tragédie obecní pastviny, avšak ve skutečnostinic takového nepozorujeme. Na množství příkladů se jí podařilo ukázat,že mezi ideálními póly existují alternativy, jejichž výslednou podobuneumíme načrtnout od zeleného stolu, ale která je výsledkem mnohafaktorů v daném místě a čase – kapacita zdroje, možnosti monitorováníuživatelů, dostupné technologie, místní zvyklosti. Lidé jsou schopnik vyřešení na první pohled beznadějně vyhlížejících problémů, ježvykazují znaky vězňových dilemat, „vynalézt“ vhodné instituce, jež jimumožní sledovat vlastní zájem a přitom nezničit vzácné zdroje. Jinakřečeno, k „hobbesovským“ problémům existují „smithovská“ řešení.
Toto „vynalézání“ institucí je časově náročný a nákladný proces,který může, ale nemusí být úspěšný. Ostromová dokumentuje jak úspěchy,tak selhání takovýchto snah v různých dobách od Kalifornie po Nepál. Úspěšné komunity si vytváří svůj mix různých komponent společnéhovlastnictví a individuálních vlastnických práv. Daří se jim z užívánízdrojů vyloučit jedince, jež stojí mimo komunitu, a ustanovit avynucovat mezi sebou interní pravidla přístupu ke zdroji.
Ostromová je eklektik, formálně ani není ekonomka, nicméně ve svémvýzkumu používá argumenty teorie her, školy veřejné volby, využíváhayekovských poznatků o rozptýlenosti znalostí, pouští se dolaboratorních experimentů. Ne nadarmo její ocenění přivítalzakladatel experimentální ekonomie Vernon Smith. Letošní Nobelova cenaje tak důkazem, že propojení ekonomie s ostatními společenskými vědami,právem, antropologií nebo sociologií, má zaručenou budoucnost.
