Na zprávu o tom, že EU získala Nobelovu cenu, jsem jako většina lidí reagoval salvou radostného smíchu. Výběrem tohoto okamžiku – právě když euro posílilo národní antagonismy na dosud nejvyšší úroveň – prokázal nobelovský výbor úžasného komického génia. Je to 40 let od chvíle, kdy Tom Lehrer (americký satirik – pozn. překl.) řekl, že „satira už je zbytečná“, když se dozvěděl, že tato cena připadla Henrymu Kissingerovi. Ani Lehrer by si ve svých nejfantasknějších představách nepředstavil, že výbor přeskočí Irenu Sendlerovou, která opakovaně riskovala svůj život, aby zachránila děti z varšavského ghetta, a dá cenu Alu Goreovi. Žádný z jeho domýšlivých činů nebyl tak bizarní jako udělení ceny Baracku Obamovi před tím, než pořádně začalo jeho funkční období prezidenta USA (ačkoliv tato nobelovka se ukázala být zvláštním způsobem výstižnou: tyto rané hope-change dny byly nejlepším obdobím jeho úřadu). Ale tohle? Tohle překonává všechno.
Už jsem o tom dlouze psal dříve. Ve zkratce: EU není příčinou, nýbrž příznakem evropského míru, který se zrodil porážkou fašismu, rozvojem demokracie a bezpečím spojenectví NATO. Její převládající dogma – myšlenka, že nacionalismus způsobuje války – je chybné. Nejsmrtelnější války evropské historie byly způsobeny nejvíce náboženskými rozdíly, poté ideologickými. Národní stát se za ta léta prokázal být pozoruhodně stabilní nádobou pro spravedlnost a demokracii. Evropa národů, každý z nich dobře se cítící s víceméně etnografickými hranicemi, bude pokojnější než slátanina porušených hranic, komunit spravovaných někým jiným, než komunita chce, a nespokojených menšin. Namačkání lidí do jednotného státu proti jejich vůli málokdy vede k demokracii nebo dobré vůli. Nefungovalo to Habsburkům, Otomanům ani Sovětům. Tato politická zřízení přežívala pouze, dokud byla policejními státy. V okamžiku, kdy se jejich ustavujícím národům umožnilo vybrat si, zvolili si nezávislost.
G. K. Chesterton upozornil, že zatracování patriotismu, protože je uváděn jako příčina válek, je jako zatracování lásky, protože je uváděna jako příčina vražd. Ve skutečnosti je patriotismus tím, díky čemu cítíme závazky k lidem kolem nás; je tím, díky čemu se chováme nesobecky. Protože cítíme společnou identitu s našimi spoluobčany, respektujeme zákony, o kterých si myslíme, že jsou hloupé, akceptujeme výsledky voleb, i když jsme hlasovali pro poraženou stranu, platíme daně pro blahobyt cizích lidí. Taková společná identita existuje v rámci Německa nebo Řecka. Ale v rámci EU? Podívejte se, co říkají Němci o Řecích a naopak. Všimněte si nepokojů ve Španělsku. Připomeňte si, že Brusel svrhnul zvolené premiéry v Itálii a Řecku.
A pak si poslechněte, jakým způsobem odvrací eurokrati jakoukoliv kritiku – nedostatek demokracie, finanční neefektivnost, korupci – samolibě trvají na tom, že mír v Evropě všechno ospravedlňuje. I kdyby to byla pravda, bylo by to vypočítavé stanovisko. Ale právě letos můžeme nejlépe vidět, že to pravda není.
