Proces vytváření hospodářské a měnové unie má velmi hluboké kořeny. Při určitém zjednodušení bychom mohli konstatovat, že již v základních dokumentech ve Smlouvě o EHS se nacházejí první zárodky snahy o vytvoření měnové integrace. Oblast směnných kurzů se stala věcí společného zájmu a byla i institucionálně zastřešena vytvořením Měnového výboru, kde zasedali společně představitelé centrálních bank a ministerstev financí členských zemí a zároveň i členové Komise. Tento Měnový výbor mohl dávat doporučení jednotlivým členským zemím. V 60. letech se vedly diskuze o případné měnové integraci, především pak s ohledem na společnou zemědělskou politiku. Jednotlivé plány počítaly s možností vytvoření Centrální banky a společné měny spolu s vytvořením společného rezervního fondu. Dalším krokem bylo vytvoření Výboru guvernérů centrálních bank a Výboru pro střednědobou hospodářskou politiku a Výboru pro rozpočtovou politiku.
Další oživení diskuzí o vytvoření Hospodářské a měnové unie znamenala 70. léta, kdy se začaly vytvářet koncepce konvergence a přechod na společnou měnu. Vznikly dva základní přístupy. Pro jeden se vžil pojem monetaristický a pro druhý ekonomistický. Ten tzv. monetaristický usiloval o poměrně razantní a rychlý přechod ke společné měně, kdy tento proces měl mít dost zásadní význam pro další propojování ekonomik. Ekonomistický přístup znamenal to, že mělo dojít napřed k přiblížení jednotlivých zemí v hospodářské úrovni a hodnot makroekonomických ukazatelů, a teprve později k zavedení společné měny. Diskuze ovlivnil rozpad bretonwoodského systému. Vynořila se nutnost řešit poměrně rychle otázku měnové stability na Evropském kontinentu.
V 2. pol. 70. let pokračovala i nadále snaha o vytvoření nového směnného systému mezi zeměmi EHS. V březnu roku 1979 vstoupil v platnost tzv. Evropský měnový systém (EMS), který pracoval s uměle vytvořenou měnovou jednotkou ECU a s Evropským směnným mechanismem (ERM). ECU se používala především pro zúčtování mezi členskými zeměmi uvnitř ES, ale i k přepočtům při převádění finančních prostředků z různých strukturálních fondů, případně k sestavování rozpočtů. ECU představovala koš měn členských zemí ES.
Podle některých zdrojů lze za přelomové období při budování Hospodářské a měnové unie považovat nástup Jacqua Delorse do čela Evropské komise. Stalo se tak v roce 1985, kdy Delors sám označil vznik společné měny za nepostradatelnou záležitost při budování Hospodářské a měnové unie při snaze dospět až k Politické unii.
V druhé polovině 80. let vznikala celá řadou expertýz, které se zabývaly možností vzniku Hospodářské a měnové unie, jejím institucioálním zabezpečním, vznikem Evropské centrální banky a vyšší centralizací při rozhodování měnových záležitostech. Diskuze byla protkána celou řadou protichudných názorů jednotlivých zemí.
Euro bylo po mnoha peripetiích zavedeno v podobě bezhotovostního zúčtovacího styku
od 1. ledna 1999. Od 1.1.2002 se Eurem platí i v hotovosti. Vytvoření Hospodářské a měnové unie (EMU) a zavedení společné měny je završením prakticky nejvyšší formy ekonomického integračního procesu. Dlouhodobé fungování tohoto uskupení však předpokládá pokračování v dalších integračních krocích směřujících především k vytvoření centralizováné společné sociální politiky a nastolení podobných procesů i v oblasti rozpočtové politiky. Nezbytně to v delším období povede taktéž k vyššímu přerozdělování v rámci společného rozpočtu. V určité době tak vyvstane poptávka (i když třeba umělá) po institucích, které by zastřešovaly tyto politicko-ekonomické procesy. Jednotlivým členským zemím „nezbyde nic jiného“ než se vzdát dalších svých kompetencí ve prospěch centra.
Racionální používání společné měny předpokládá že ekonomiky, kde k tomu dojde, patří do „optimální měnové oblasti.“ Země, které vstoupily do EMU se však v takové oblasti nenachází. Kromě relativně vysoké míry propojenosti trhu zboží existují dost zásadní překážky. Týká se to především volného pohybu služeb, ale hlavně výrobního faktoru práce. Je to způsobeno vytvářením umělých bariér pro některé nové členské země EU (potenciálně EMU). Za závažnější z hlediska dlouhodobého však lze považovat aspekty historické, ale i existenci velmi znatelných jazykových a obecně kulturních bariér. Značné rozdíly zvláště pak po rozšíření EU lze shledat ve výši produktivy práce a tedy i celkové reálné ekonomické výkonnosti jednotlivých ekonomik. Velmi výrazný je z dlouhodobého pohledu rozdíl i ve struktuře jednotlivých ekonomik, což může při společném uplatňování měnové politiky vést k vnitřním problémům jednotlivých členských zemí EMU.
Zavedením společné měny se tak státy vzdávají nejenom možnosti ovlivňovat měnovou politiku v podobě stanovování základních úrokovových sazeb, případně povinných minimálních rezerv. Zároveň ztrácejí především možnost působit prostřednictvím svých Centrálních bank na směnné kurzy vlastní měny. Tím se zříkají možnosti zasáhnout v případě nepříznivého vývoje ekonomiky ať už tyto tendence vznikají díky vnitřním či vnějším šokům. Z dlouhodobého hlediska jsou negativa po zavedení jednotné měny především na straně menších zemí, jejichž hospodářská politika ztrácí flexibilitu a stávají se víceméně politicky závislé na velkých ekonomických hráčích.
Pokud nebudeme bezhlavě podléhat zájmům a tvrzením určité části eurokracie, tak je již nyní zřejmé, že společná měna se může stát prvkem jistých dezintegračních procesů. Proces politické integrace nepokračuje tak rychle, jak si někteří z eurokratů představovali a ránu jim daly především země, které nepřijaly nebo se vyslovily proti přijetí Smlouvě o Evropské ústavě. Zajímavý může být vývoj v souvisloti s prohlubováním chronických deficitů veřejných rozpočtů nejsilnějších ekonomick EU a tím pádem i zvyšování podílu vnitřního zadlužení na hrubém domácím produktu.
Ty nejsilnější ekonomiky již několik let prakticky neplní Maastrichtská kritéria, jejichž plnění vyžadují po nových členských zemích, které by chtěly přistoupit do EMU.
Zdánlivě ojedinělé jsou slyšet i hlasy představitelů výkonné moci jednotlivých členských zemí EMU proti společné měně. V červnu roku 2005 navrhl italský ministr Roberto Maroni možnost zvážit odchod země z Eurozóny a možnost znovu zavedení liry. Sám požadoval uspořádání referenda k této otázce. Kritizoval politiku Evropské centrální banky (ECB), která odmítla snížit úrokové míry, aby pomohla slábnoucím ekonomikám největších zemí Eurozóny. Maroni vinil ECB z toho, že se Itálie v roce 2005 vrátila do období recese.
„ V situaci ekonomického útlumu, ztráty konkurenceschopnosti a krize zaměstnanosti Euro prokázalo svou nevhodnost“ řekl Maroni. Podle něho by měla být jednotlivým vládám vrácena kontrola nad směnným kurzem.
Řada ekonomů se schoduje na tom, že Měnová a hospodářská unie dosud nenapomáhá se sbližováním hospodářského vývoje jednotlivých zemí a jednotná měnová politika rozdíly spíše prohlubuje. Tak se např. podle týdeníku The Economist stala Itálie v roce 2005 „nemocným mužem Evropy.“ Itálie byla dřív zvyklá pomáhat si pravidelně z problémů poklesu konkurenceschopnosti např. devalvací své měnové jednotky liry. To však při společné měnové politice samozřejmě udělat už nemůže. Akademik Paul de Grauwe svého času ekonomický poradce šéfa Evropské komise Jose Barrosa připustil, že Euro je bez „politické integrace dlouhodobě neudržitelné.“ Jednotná měna se potřebuje dlouhodobě opírat o politickou jednotu a bez ní se dlouhodobě neudrží. Tvrdí že: „Bez politické integrace je Eurozóna domem bez střechy, který je pro obyvatele stále nepohodlnější. Mnozí tak z něj budou chtít dříve či později odejít“. Euro některým zemím nenabízí zřetelné výhody a mnohdy je ho možno považovat za zdroj ekonomického útlumu. Je zřejmé že ti, kteří vypracovali projekt společné měny ho považovali především za nástroj uchopení politické moci a za nástroj prohlubování politické integrace. Opravdu chceme obydlet tento dům?
Milton Friedman, Nositel Nobelovy ceny za ekonomii, při jednom rozhovoru pro německý hospodářský časopis Capital dával Eurozóně a její společné měně nanejvýš 15 let života. Mezi hlavní důvody krachu tohoto projektu udával:
„Hospodářské a kulturní rozdíly mezi národy eurozóny nakonec povedou k dezintegraci jejich měnového bloku. …“
„…jednotliví členové Eurozóny budou nuceni odlišným způsobem reagovat na vnější hospodářské šoky. Peněžní politika Evropské centrální banky vhodná pro Irsko, se vůbec nehodí pro Německo. …“
„…Poté, kdy skončila národní měnová politika, nastupují pro jednotlivé ekonomiky konkurenční nevýhody, což je Achillova pata Eura. …“
Je zřejmé, že renomovaní ekonomové si velmi silně uvědomují úskalí projektu společné měny. Trhliny jsou zatím postupně zacelovány, ale z dlouhodobého hlediska se může stát, že některé země se od společné měny odkloní.
Případnými pozitivy k přijetí Eura se nezabývám z důvodu omezeného prostoru.
