Euro v zajetí „vězňova dilematu“

Tzv. „Pakt stability a růstu,“ který formuluje pravidla fiskální politiky členských zemí Evropské měnové unie (EMU) patří dnes mezi nejdiskutovanější témata evropské hospodářské a měnové politiky.
Protože se Česká republika v přístupové smlouvě zavázala přijmout euro, měli bychom bedlivě sledovat aplikaci paktu v praxi. Někteří členové EMU (zejména Francie a Německo) mají značné problémy s dodržováním tohoto pravidla a ukazuje se, že jeho vymahatelnost je velmi slabá a nedostatečná.
Nyní, když členské země nemají vlastní měny, které by na měnící se hospodářskou situaci reagovaly změnou měnových kurzů, uchylují se vlády k využívání fiskální politiky jako jednoho z posledních nástrojů hospodářské politiky, který zůstal jednotlivým státům k dispozici. Fiskální politika uvnitř měnové unie má ovšem svá specifika. Mnoho fiskálních politik v jedné měnové unii bez dostatečné koordinace je značně nebezpečný ekonomický experiment. Fiskální deficity v jedné zemi mohou poškozovat ostatní země a unii jako celek. Přesto se vlády k deficitům stále více uchylují. Dochází evidentně ke koordinačnímu selhání, v ekonomii též známému jako „vězňovo dilema“.
Jedná se – jazykem teorie her – o vězňovo dilema s konečným počtem opakování. Hra spočívá v tom, zda za daných podmínek porušit či neporušit Pakt stability. Matici této hypotetické hry můžeme znázornit následovně:

Písmena A a B značí země v hypotetické měnové unii, která svazuje fiskální politiku jednotlivých zemí nedostatečně vymahatelným limitem pro deficit státního rozpočtu. Kvadranty nám značí jednotlivé výsledky hry při různých strategiích. Čísla ukazují užitek vlád z dané herní situace. Čísla mohou představovat např. přírůstek (pokles) zaměstnanosti v dané situaci pro danou zemi v měnové unii.
Například v situaci, kdy vláda B nedodržela dohodu a vláda A dodržela, bude země B v důsledku fiskální expanze krátkodobě profitovat zvýšením zaměstnanosti (v tomto případě o 3%). Je pravděpodobné, že fiskální expanze vyvolá tlak na růst inflace a úrokových sazeb v měnové oblasti. Hlavní náklady ponese země A, která se chovala podle dohody. Je evidentní že obě země mají „sobecký“ zájem dostat se do kvadrantu, kde neponesou zvýšené náklady asymetrické fiskální politiky. Jednotlivé země mají tendenci chovat se jako černí pasažéři.
Z teorie her víme, že za této situace se ustanoví Nashova rovnováha v kvadrantu, kde pravidla nedodržuje nikdo a všichni nesou přibližně stejné náklady. Tato rovnováha nebude „paretoefektivní.“ Paretoefektivní rovnováha v našem případě leží v kvadrantu, kde všichni dodržují pravidla a tudíž nemusí nikdo nést břemeno asymetrické fiskální politiky.
V důsledku nejistoty, zda ostatní budou dodržovat fiskální pravidla, a neexistence explicitní vymahatelné sankce deficitních zemí se rovnováha této hry ustanoví v kvadrantu, kde ani jedna země nedodrží dohodu. V případě samostatných měn by deficitní země byla sama „ztrestána“ znehodnocením měny a růstem domácích úrokových sazeb, aniž by škodila ostatním.
Současný stav Evropské měnové unie, kde měnová politika je centrálně řízena, zatímco fiskální politika zůstala v kompetenci členských zemí, není dlouhodobě udržitelný a v měnové unii bude vyvolávat značné nepříjemnosti.
Jestliže vybrané velké země budou provádět fiskální expanzi, bude to tlačit jednak na růst inflace, jednak na růst úrokových sazeb prostřednictvím měnové politiky. Růst sazeb ovšem postihne všechny státy měnové unie bez ohledu na jejich fiskální disciplínu. Znevýhodněny budou země s fiskální rovnováhou, které budou mít tendenci uchýlit se k deficitům. Výsledkem bude Nashova rovnováha, jak ukazuje příklad. Kudy tedy z bludného kruhu ven?
Nepodaří-li se v EMU zavést jasně vymahatelná fiskální pravidla, která by zabránila pokušení nedodržovat dohody, je pravděpodobné, že se eurozóna bude stále potýkat s nadměrnými deficity, které budou podlamovat její růst a makroekonomickou rovnováhu a vyvolávat tlaky na měnovou odluku těch zemí, které se chtějí chovat odpovědně.