Jaký je postoj liberálů k evropským integračním procesům? Není jim přirozeně cizí myšlenka Evropy bez hranic, Evropy, kde nebude třeba při cestě z jedné země do druhé mít pas, a v které se bude možné usadit, pracovat a podnikat v zemi dle svého výběru. Liberálové všemi silami podporují jakékoliv snahy o odstraňování bariér mezi státy
Evropy, ale i mimo ně. Mezi odstraňováním bariér a vytvářením nadnárodních byrokratických struktur ovšem existuje zásadní rozdíl. A je třeba říci, že existence Evropské unie v současné podobě nepřispívá k odstraňování bariér a posilňování individuální svobody. Naopak, v poslední době směřuje čím dál výrazněji proti těmto cílům. V EU se dnes střetávají dva protikladné proudy – liberální, vracející se k původním myšlenkám svobodné Evropy bez bariér, a sociálnědemokratický, který přetváří Evropskou unii na přeregulovaný a centralizovaný prostor se stále větší mocí byrokratů a politiků.
Idea jednotné Evropy přispívá k vnějšímu obrazu unie jako prostoru pro svobodný obchod, volný pohyb osob, produktů, služeb a kapitálu. Reálná každodenní politika se však od těchto ušlechtilých cílů vzdaluje. Absence celních bariér je nahrazena sérií státních zásahů v podobě licencí, norem, standardů, zákonů o minimální mzdě, povinné zavírací době obchodů, zákazů určitých forem prodeje a podobně. Toto všechno do značné míry brání plnému fungování svobodného trhu. Nakonec se ke všemu zmíněnému přidává ještě velmi špatná regulace rybolovu a zemědělská politika, která předražuje potraviny do závratných výší a vede k neuvěřitelnému plýtvání.
Dalším aspektem je představa Evropy jako státu blahobytu, která má za následek existenci nehospodárných a demotivujících sociálních systémů, které mimo to, že oslabují produktivní činnost, vedou i ke zvýšené míře rasismu („čím víc lidí tu bude, tím menší podíl z celého sociálního balíku každý dostane“).
Faktem zůstává, že zatímco EU do jisté míry umožňuje volnost a svobodu podnikání ve svém vnitřku, navenek se prezentuje jako nedobytná pevnost „chránící“ své obyvatele cly a imigračními bariérami, a tím popírá principy, na jejichž obranu byla původně založena.
Zásadním problémem je to, že výše zmíněné státní aktivity se nedějí jen v jednom či dvou evropských státech, ale ve všech – unifikovaně, koordinovaně a tak, že vytvářejí obrovský prostor se stejnou měrou státních zásahů, před kterými Evropan již nemá šanci uniknout. Smysl možnosti volně se stěhovat pro Evropě se vytrácí, když je to všude stejné. Konkurence mezi vládami je užitečná podobně jako konkurence mezi firmami na trhu, protože nutí každou vládu, aby neškodila svým občanům výrazně víc než vlády ostatní. Sjednocování fiskálních politik, přijímání celoevropských regulací a tun legislativy ruší tlak, kterýby byl na vlády vyvíjený, stejně tak bere smysl možnému „hlasování nohama“. Unifikovaná měna vytvoří možnost vyvolávat jednotnou inflaci v celém evropském prostoru. Mimo to společná politika pro všechny členské státy EU – od Francie přes Německo až po Řecko – bude jen velmi těžko tak univerzální, aby byla současně vhodná pro všechny tyto státy, když v každém jsou úplně jiné podmínky a situace. To platí pro hospodářskou politiku jako celek, ale obzvláš pro měnovou politiku v rámci měnové unie.
Velká část liberálů se v současnosti na možnosti reformy Evropské unie dívá skepticky. Specifickou otázkou je, zda transformující se země střední a východní Evropy mají vstoupit do EU. Vstup totiž s sebou přinese nejen mnoho možných výhod, ale začlenění se do společného trhu přinese i všechna zmíněná rizika a deformace.
