Téměř všechny rozhodující politické síly se shodují na tom, že budeme muset v nejbližší době vstoupit do Evropské unie. Náš vstup mezi nejvyspělejší země Evropy by nám měl umožnit v plné míře využívat čtyři základní pilíře, na kterých EU stojí. Jedná se o volný pohyb zboží, služeb, kapitálu a pracovní síly. Konečným cílem by měla být maximalizace užitku pro občana z naplňování těchto čtyř svobod.
V České republice bývá často vstup do EU mýtizován. Vytváří se řada iluzí vzdálených od reality a mnohdy i argumenty, které podporují tyto iluze, jsou spíše zbožným přáním než skutečností.
První iluzí, kterou nás politikové omamují je časový horizont našeho vstupu do EU. Hovoří se o tom, že by se tak mělo stát v roce 2003. Toto datum vyslovují tu naši představitelé zahraniční politiky, tam i někteří představitelé významných evropských institucí, již méně často se k tomuto datu vyslovují nejvýznamnější politikové jednotlivých členských zemí. Realitou ovšem je, že vstup nových členských zemí je a bude vázán jednak na úroveň jejich ekonomiky a změn právních norem, ale především pak na nezbytnou reformu evropských institucí. V roce 2003 se jen stěží můžeme stát byť jen neplnohodnotným členem EU. Na straně členských zemí EU jsou a budou určité bariéry. Například již nyní je snaha bránit se proti pronikání levnější pracovní síly z “Východu. Naše země nebude připravena plnit ekologické a některé další normy.
Druhou iluzí, která bývá často živena sdělovacími prostředky je zveličování verbální podpory některých představitelů Evropské unie k co nejvčasnějšímu vstupu nových členských zemí do tohoto sdružení. Realitou je to, že z řady těchto zemí je cítit obava, že přijdou o prostředky přerozdělované v rámci rozpočtu EU a které doposud proudí v jejich prospěch. Po vstupu nových zemí do EU by o část těchto toků přišly a snížily by se jejich příjmy. Je naprosto zřejmé, že například bez reformy společné zemědělské politiky, kdy téměř polovina výdajů rozpočtu EU se týká právě přerozdělování v rámci zemědělských fondů, nedojde k přijetí třeba Polska, protože podle stávajících pravidel by odčerpalo ze společné pokladny téměř 50% rozpočtu pro zemědělskou politiku.
Třetí iluze jsou vytvářeny v souvislosti s přímým tokem peněz z EU do České republiky. V úvahu se neberou náklady spojené se vstupem České republiky do EU související s praktickým naplněním norem EU. Toky peněz tak v prvních letech mohou být záporné.
Čtvrtou iluzí, která se týká EU je využívání strukturálních fondů. Realitou je, že velká část, udává se někdy až 40% výdajů Evropské unie, nemá přesnou metodiku. Dochází ke zneužívání systému a ke konečnému přerozdělování nejen ve prospěch těch slabších až nejslabších, ale i ve prospěch zemí, které mají vyšší než průměrnou úroveň hrubého domácího produktu.
Pátou iluzí je brzké sjednocení sociálních systémů a daňových soustav. Realita je taková, že nejméně výkonné ekonomiky by chtěly přebírat tučné sociální systémy, na které svou výkonností nemají.
Ze strany ČR bývá často vytvářena iluze při tvorbě zákonů, kdy zákonodárci se zaštiťují normami platnými v Evropské unii. Mnohdy však veřejnost klamou. Dokladem toho je například nedávné schválení zákona o telekomunikacích, nadměrná ochrana síťových odvětví v našich podmínkách, projevující se například získáváním majorit v distribučních společnostech ze strany státu. Právě pro spotřebitele, ať už z řad domácností či firem, by změny, které jsou platné už v zemích Evropské unie, mohlo být prospěšné. Místo toho, aby se služby poskytované těmito ekonomickými subjekty zlevňovaly tak, jak je tomu po liberalizaci v zemích EU, tak se jejich postavení naopak posiluje v neprospěch spotřebitele. Tady bychom měli urychlit naše přibližování se Evropské unii a nevytvářet iluze o rajské budoucnosti, která by nám měla automaticky nastat po vstupu mezi toto souručenství. Dalších iluzí souvisejících se vstupem do EU by se dalo napočítat řádově desítky.
