Náš vstup do Evropské unie bývá vydáván za historickou nevyhnutelnost. Eurooptimisté nad tímto projektem jásají, eurorealisté se šklebí, europesimisté se hodlají alespoň pokusit vstupu zabránit. Nicméně všechny tyto tři proudy počítají s tím, že Evropská unie tady je a bude a považují tedy otázku našeho vstupu nebo nevstupu za otázku prioritní důležitosti. Ve skutečnosti je však již o vstupu prakticky rozhodnuto a náš hlavní problém leží trochu jinde. Díky dosavadnímu vývoji a enormním unifikačním tlakům hrozí Evropské unii rychlý kolaps. Pro naše politické elity tak dnes jedním z hlavních úkolů je hledání pojistek proti chaotickému vývoji, který by poté nesporně následoval.
1. Evropský vývoj prizmatem vývoje jiných civilizací
Vývoj civilizací a kultur je si napříč dějinami velmi podobný. Nezáleží příliš, zda se odehrál na úsvitu dějin s technickými prostředky velmi primitivními nebo naopak v době relativně nedávné s prostředky technicky velmi sofistikovanými. Vzorce lidského jednání totiž v čase podléhají překvapivě malým změnám. Tak lze říci, že tyto vzorce odpozorované ve starověkých civilizacích platí velmi dobře i dnes.
Vývoj civilizace vždy opisuje jakýsi cyklus, kdy relativně barbarská civilizace většinou vojensky dobude oblast civilizace vyspělejší. Stane se tak proto, že tzv. „barbaři“ mají v sobě zdravý potenciál mladé civilizace, mnohdy znásobený i účinným převzetím posledních vojenských technologií pocházejících z civilizací vyspělejších. Tento vývoj často spíše než vojenské zdatnosti vítězů lze připsat vnitřnímu rozkladu poražených.
Nová „barbarská“ civilizace pak přejímá některé prvky civilizace původní, tvůrčím způsobem je směšuje s prvky svými. Dochází tak sice k dočasnému poklesu civilizační úrovně, z dlouhodobého pohledu se však vytvářejí předpoklady pro další rozvoj dotyčné civilizace, a to nakonec na řádově vyšší úroveň. Z civilizace „barbarské“ se tak stává civilizace „vyspělá“. Taková ovšem v sobě postupně nachází i prvky vnitřního rozkladu, zatímco kolem ní začínají kroužit nové civilizace „barbarské“. A jsme opět na začátku popsaného cyklu, který se opakuje znovu a znovu.
Ze střetu vyspělého Středomoří s opakovanými vlnami barbarských nájezdníků vznikl kadlub středověkých evropských státečků a občas i říší. Mnoho historiků považuje tuto dobu za dobu úpadku, kdy kultura přežívala většinou jen na půdě církevních institucí a kdy hospodářská úroveň byla hluboko za úrovní vyspělého antického Říma. Přesto právě zřejmě v tomto období můžeme sledovat kořeny budoucího evropského úspěchu na globálním hřišti. Evropská rozdrobenost a neustálené poměry vedly mj. k vysoké potřebě úspěšných vojenských technologií i strategií a taktik. Evropané tehdy dychtivě přejímali vše zajímavé od vyspělejších muslimů, ale i od vzdálených asijských národů. V náročném prostředí vzájemné soutěživosti však dokázali tyto poznatky velmi rychle rozvíjet a zdokonalovat. Důsledkem byl nebývalý technologický a hospodářský rozvoj. Projevilo se to pak nejdříve v převaze, kterou získali právě nad islámem. Původní střet s islámem pak přerostl i ve střet s dalšími kulturami a celými civilizacemi (Amerika, Asie), až se v průběhu 17. až 19. století z Evropy stala civilizace jednoznačně dominující a ovládající prakticky celý svět.
2. Úspěchy „nejednotné“ Evropy
Je zajímavé, že převaha Evropy byla v této době natolik výrazná, že dokázala ustát vnitřní střety jednotlivých svých mocností a současně i ovládat celé další kontinenty. K dosažení její převahy tedy vůbec nebylo zapotřebí sjednocení kontinentu a tím i soustředění jeho zdrojů. Neznamená to, že by se nikdo v historii Evropy o sjednocení nepokoušel. Tyto pokusy ztroskotaly na různých historických okolnostech, vždy se však vyskytoval jeden závažný důvod, a sice že Evropané prostě sjednoceni být nechtěli. Jednotlivé národy měly své kořeny zcela rozdílné a že společný jmenovatel, který měli Francouzi, Němci, Italové, Španělé k vytváření svých národních států na evropské úrovni vždy scházel. Rozhodně nemůže být ani dnes nahrazen vůlí několika velikášských politiků po větší roli na globálním kolbišti.
3. Úpadek evropské civilizace
Dnes Evropa prožívá období zřetelného úpadku. Započal již v době, kdy mocensky byla ještě zcela na výši, kdy však již její technologie úspěšně převzaly regiony jiné – tedy především USA a Japonsko jako první reprezentant jihovýchodní Asie. Evropa sama pak svými opakovanými vnitřními konflikty způsobila své zásadní hospodářské oslabení. To, co řekněme v 17. a 18. století fatální následky nemělo, ve století 20. už fatální následky mělo. Evropa ztratila schopnost vládnout si a několikrát musela přijít zavést pořádek mocnost z venku. Tato situace posud trvá, jak jsme se mohli přesvědčit na balkánských konfliktech poslední doby. Prohlubuje se totální neschopnost jakéhokoli vážnějšího vojenského zásahu. Národy, před jejichž i jen menšími vojenskými jednotkami se ještě nedávno třásl celý svět, dnes nejsou schopny ze svých začasté ještě stále statisícových armád vyčlenit několik málo tisíc vojáků opravdu schopných operace. Technologická zastaralost jejich výzbroje vzbuzuje totální závislost na mimoevropském spojenci. O nedostatcích evropských armád kolují až absurdní humorné historky hodné českého vojáka Švejka. Na podstatě věci ovšem nic humorného není.
Jak k tomu mohlo dojít? Dnešní evropští politici vycházejí z teze, že především díky roztříštěnosti Evropy. Nicméně podstatou problému je především skutečnost, že Evropě ujel technologický a poté i hospodářský vlak. Na bídu hospodářských krizí a hrůzy válek první poloviny 20. století reeagovala zvýšením státních zásahů do ekonomiky a nastavením všeobjímajícího welfare state. Ztratila tím své konkurenční výhody, podvázala podnikavost a ochotu přijímat rizika u svých občanů, podvázala nakonec ochotu vůbec pracovat.
Charakteristické je, že místo zaměření se na řešení tohoto problému se evropské špičky soustřeují na řešení problémů zástupných. V Evropě se tak k problémům přistupuje ze socialistických pozic. My co jsme zažili RVHP se musíme hořce smát, protože jsme už tohle všechno v různých podobách viděli. Různé unifikace a sjednocování, programy opatření k dosažení zářných zítřků, formulace o tom, jak do deseti let „doženeme a předeženeme“. Když potom identické formulace slyšíme z Lisabonu, když po dvou letech nedohánění slyšíme o souborech opatření, tak nás polévá horkost. Když nad výhradami odpůrců unifikace měny mávali její tvůrci rukou, připadali jsme si stejně, jako když nad podobnými výhradami k unifikaci obráběcích strojů v Německu a Kazachstánu mávali rukou komunističtí tajemníci. Stejně, jako se úroveň Sovětského svazu stala vážnou brzdou ve Střední Evropě, tak se dnes společná měna téměř již deflačního Německa a přehřátých ekonomik na okraji Eurozóny ukazuje jako rovněž vážná hrozba.
4. Rozklad evropské politické vůle
Obecně se dá říci, že unifikační tlaky v Evropě budí silné protitlaky. Někde je to dáno fungováním bazálních (dalo by se říci přírodních) ekonomických zákonů, jinde jen existencí odlišných n
árodních zájmů. Dohromady však tato směska faktorů tvoří velmi výbušnou směs a její výbušnost bude s postupujícím časem jen narůstat. Optimisté říkají, že v podobně obtížných situacích si Evropská společenství – unie našly vždy kompromisní cestu vpřed. Při realistickém pohledu na historické souvislosti však dospějeme k názoru, že tomu je právě naopak. Evropané zajisté dokázali vždy po zničujících válkách nalézt kompromisy, aby umožnili zotavení. Vždy si mysleli, že jsou již poučeni, že v „moderní“ době se už nic podobného nemůže stát. A vždy se zatím ukázalo, že zájmy klíčových hráčů na evropském poli jsou divergentní a nakonec se řešily válkou. V poslední době není nic co by nás přesvědčilo, že zájmy klíčových hráčů na evropském poli divergentní nejsou. Opětovně vnímáme hry velmi podobné hrám mocností v minulosti. Opět se pro okamžitou výhodu přes palubu házejí zdánlivě svaté principy na nichž stojí evropský mír již několik desetiletí a které mohou běžnému pozorovateli připadat jako již neměnné. V poslední době to v plné nahotě ukazuje irácká krize. Je to samozřejmě problém velmi složitý s nutností obezřetného přístupu. Nicméně v Evropě se opět objevuje přístup velmi připomínající období Mnichova, kdy se hodily přes palubu zdánlivě pořád platné principy společné bezpečnosti, uplatnily se zájmy jednotlivých mocností a mírem za každou cenu se vyvolala válka. Dnes je přitom zřejmé, že pokud bylo mír možno zachovat, pak jedině jasným a zásadovým přístupem. Možno shrnout, že irácká krize přiměla evropské hráče strhnout masky a že jsme pod nimi nenalezli nic potěšujícího z hlediska budoucího vývoje v Evropě samé.
5. Závěry pro českou politiku
Pro koncipování našeho přístupu k Evropské unii i jejím jednotlivým členům tedy musíme vycházet z následujících tezí. Evropa se nachází ve velmi hluboké a dlouhodobé krizi, bez jakékoli účinné snahy této krizi zabránit. Síly, které si tento stav uvědomují jsou v hluboké defenzívě a není pravděpodobné, že by v dohledné době mohly vývoj zásadním způsobem ovlivnit. Díky narůstajícím potížím se budou i prohlubovat rozpory mezi jednotlivými evropskými hráči. Žádné unifikační snahy tyto rozpory neodstraní, naopak je s naprostou jistotou ještě prohloubí. Je jen otázkou času, kdy tento vývoj povede k výbuchu a totálnímu zhroucení celého systému – doufejme, že přece jen nikoli až k válce. Tento čas nemusí být příliš dlouhý – podobné zdánlivě stabilní systémy se velmi často ve světových i evropských dějinách hroutily ze dne na den. Pro naši politiku není tak podstatná otázka zdali do Evropské unie vstoupit či nevstoupit – v dané situaci stejně asi vstup bude už neměnnou konstantou. Pro naši politiku je klíčovou otázkou odhadnout budoucí scénáře zhroucení projektu Evropské unie a hledání pojistek pro chaos, který po tomto zhroucení bude nezbytně následovat. Tyto pojistky se nemohou opírat o existenci multilaterálních struktur jako je NATO nebo EU, nebo tyto struktury jsou – jak ukázáno – ve vážném nebezpečí a právě pro případ jejich rozpadu je nutno pojistky hledat. Hledané pojistky nutně musejí vycházet z geografické reality, tedy z pozitivních bilaterálních vztahů se sousedními zeměmi, současně by se však měly snažit i čelit možným hrozbám strategickou globální spoluprací se Spojenými státy. Konkretizace tohoto zadání a sondáž možností u spoluhráčů by se měly stát jedním z nejzávažnějších úkolů dnešních politických špiček a veřejnost by je z plnění tohoto úkolu měla pravidelně zkoušet.
