F. A. Hayek je jedním z nejvýznamnějších světových ekonomů a sociálních filozofů zabývajících se volným trhem. Kromě významného bestselleru Cesta do otroctví z roku 1944 napsal knihy na různá témata od ekonomie (Prices and Production; Monetary Theory and the Trade Cycle) přes politickou filozofii (The Constitution of Liberty; Právo, zákonodárství a svoboda) až po filozofii vědy (The Sensory Order; Kontrarevoluce vědy). Jeho nejnovější kniha, která vyjde koncem letošního roku, se jmenuje Osudná domýšlivost.[1] Hayek, kterému bude na podzim 85 let, získal v roce 1974 Nobelovu cenu za ekonomii.
Profesor Hayek nedávno poskytl na Freiburské univerzitě rozhovor Jamesi U. Blanchardovi III., předsedovi Národního výboru pro měnovou reformu a členovi správní rady Cato Institutu.
Blanchard: Těšíme se na vaši novou knihu Osudná domýšlivost. Mohl byste nám o ní něco málo říci?
Hayek: Tato kniha mne přivedla k velmi zásadním filosofickým problémům, které vysvětlují něco, co mnohé lidi mátlo: proč intelektuálové stáli v čele socialistického hnutí. Základním problémem už není otázka, zda vláda může uspořádat lidské záležitosti, nýbrž to, zda je dokáže lidský mozek jako takový dostatečně uchopit. Došel jsem k závěru, že jsme byli schopni vytvořit to, co nyní nazývám rozšířenou společností,[2] řád daleko přesahující naše obzory a znalosti, díky evoluci dalšího daru poměrně odlišného od inteligence. Je to dar naší morálky, zejména instituce vlastnictví a rodiny, které jsme nikdy nevynalezli a jež uspěly díky tomu, že skupiny, které je praktikovaly – aniž by chápaly proč, se rozšiřovaly více než ty ostatní.
Blanchard: Rakouský ekonom Carl Menger hovořil o vývoji peněz jako o přirozeném jevu.[3] Jak tedy peníze vznikly a co se s nimi dnes stalo?
Hayek: Hlavní potíž je v tom, že penězům nebylo umožněno se dále rozvíjet. Po dvou nebo třech stech letech užívání mincí zastavily vlády jakýkoli jejich další vývoj. Nebylo nám dovoleno s nimi experimentovat, a proto se peníze nezdokonalily, ba spíše se v průběhu času ještě zhoršily. Menger, a před ním Hume a Mandeville, označili právo, jazyk a peníze za tři paradigmata spontánně vznikajících institucí. Právo a jazyk se naštěstí směly rozvíjet. Peníze ustrnuly ve své nejprimitivnější podobě. To, co jsme od té doby zažívali, bylo většinou vládní zneužívání peněz.
Docházím k tomu, že se ptám, zda měnová politika kdy přinesla něco užitečného. Domnívám se, že nikoli. Myslím si, že byla pouze škodlivá. Proto se nyní přimlouvám za to, co jsem nazval denacionalizací peněz.[4]
Blanchard: Této kontroverzní teorii konkurence měn se začíná dostávat zvýšené pozornosti. Jak by podle vás mohla tato fungovat? Byly by měny vydávány velkými bankami, nebo by se razily zlaté mince?
Hayek: Připadá mi, že můj původní návrh je správný, ale obávám se, že jsem dospěl k závěru, že z politického hlediska je zcela utopický. Vlády nikdy nepřipustí měnovou konkurenci a ani bankéři této myšlence nerozumějí, jelikož všichni vyrůstali v systému, který je na centrálních bankách plně závislý. Takže si myslím, že je třeba se vydat jakousi oklikovou cestou. Koneckonců v moderním světě už měna není nejdůležitějším platidlem. Úvěr a kreditní karty jsou jejich náhražkou. Zatímco vlády mohou lidem zamezit vydávání peněz, stěží jim mohou zabránit v tom, aby si v něčem zakládali účty, nezavedou-li úplný systém kontroly směny. Nepředpokládám, že kterákoli banka tuto myšlenku pochopí. Doufám však, že některý z velkých obchodníků se surovinami bude ochoten otevřít účty, které budou směnitelné za tolik běžných peněz, kolik je třeba k nákupu tohoto seznamu surovin. Prostřednictvím těchto účtů může ze své jednotky – říkejme jí třeba „solid“ – učinit jednotku standardní, aniž by se kdy používala v oběhu. Lidé začnou velmi záhy vést své účty v „solidech“ – jediné důvěryhodné jednotce. Ačkoli jde o oblast, v níž si může mnoho lidí konkurovat, většina z nich si pravděpodobně vybere stejný seznam surovin. Jestliže s tím začne jedna velká firma, ostatní ji budou napodobovat. Proto si myslím, že můžeme na současné peníze a stávající banky zapomenout a postupně otevřít systém účtů, který vytlačí státní peníze.
Blanchard: Možná, že tato jednotka bude jednoho dne známá jako „Hayek“. Pokračujeme-li v problematice peněz, zdá se mi, že základní chyba v teorii Miltona Friedmana o řízení peněz je dnes stále zřejmější.[6] Příslušné orgány nyní přiznávají, že ani nevědí, co je to peněžní zásoba. Jak potom můžete mít teorii založenou na neustálém navyšování peněžní zásoby?
Hayek: Víte, asi před čtyřiceti lety jsem jednou napsal větu v podobném znění:[6] Skoro to nejhorší, co by se lidstvu mohlo stát, by bylo, kdyby někdy zapomenulo na kvantitativní teorii peněz – vyjma toho, že by ji vzalo doslova. Přestože stále věřím, že je pravdou, že cenová hladina je determinována množstvím peněz, nikdy nemůžeme vědět, jaké množství peněz v tomto smyslu vlastně existuje. Myslím, že by měla platit zásada, že ten, kdo peníze emituje, musí jejich množství přizpůsobit tak, aby cenová hladina zůstala neměnná. Ale domnívat se, že existuje určitá měřitelná veličina, kterou lze udržovat konstantní, což by údajně mělo příznivé účinky, považuji za zcela mylné.
Nerad kritizuji Miltona Friedmana, a to nejen proto, že je to můj dlouholetý přítel, ale i z toho důvodu, že kromě měnové teorie se spolu naprosto shodujeme. Naše obecné názory na to, co je žádoucí a co nikoli, jsou téměř totožné, dokud nepřijde řeč na téma peněz. Kdybych mu však sdělil to, co jsem řekl předtím, tedy že velmi pochybuji o tom, zda měnová politika vůbec někdy přinesla něco prospěšného, nesouhlasil by. Je totiž osobně přesvědčen, že dobrá měnová politika je základem všeho.
Blanchard: V co podle vás vyústí dluhová krize ve Třetím světě?
Hayek: To nevím. Pokud budeme mít velké štěstí – o čemž pochybuji –, možná se z toho dostaneme, aniž by došlo k oživení inflace nebo k zavedení nových kontrolních mechanismů. Ale v co jako jediné pozitivní doufám, je, že si lidé začínají do jisté míry uvědomovat, že současný měnový systém není zrovna uspokojivý a že budeme muset uvažovat o jeho zásadní reformě. Myslím, že nikdo v tomto ohledu dosud nezašel dostatečně daleko.
Soucítím s lidmi, kteří by se rádi vrátili ke zlatému standardu. Přál bych si, aby to bylo proveditelné. Osobně jsem však přesvědčen, že to možné není, a to ze dvou důvodů: Zlatý standard předpokládá určitá dogmatická přesvědčení, která nelze racionálně zdůvodnit; a naše současná generace není připravena znovu přijmout názory, které patřily ke starým tradicím a jež byly zdiskreditovány. Domnívám se však, že to, co je ještě závažnější, je fakt, že jakýkoli pokus o návrat ke zlatému standardu povede k takovým výkyvům v hodnotě zlata, že se jednoduše zhroutí. Ačkoli tedy musím sympatizovat s lidmi podporujícími zlatý standard, nevěřím, že je to schůdná cesta. Myslím, že z dlouhodobého hlediska bude uskutečnitelný pouze můj mnohem radikálnější návrh.
Blanchard: Čeká nás podle vás v budoucnu stále větší inflace a znehodnocování měny, nebo si myslíte, že by mohla přijít deprese?
Hayek: Mnoho záležitostí se v posledních třech letech vyvíjelo mnohem lépe, než jsem doufal. Zejména v Anglii je velmi povzbudivé, že se paní Thatcherové podařilo inflaci snížit tak úspěšně, což do jisté míry platí i pro Ameriku. Pokud se podaří snížit inflaci na nulu a udržet ji tam, myslím, že postavení předních zemí lze zachránit. Ale nejsem si jist, zda to znamená, že lze zachránit i pozice jejich bank.
Blanchard: Byl jsem příjemně překvapen, že Margaret Thatcherová toho dokázala tolik, kolik dokázala.
Hayek: A chápe, proč toho nedokázala ještě více. Nedávno mi řekla, opakujíc moji vlastní kritiku, že byla příliš pomalá.
Blanchard: Pravil jste: „Když jsem byl velmi mladý, klasickému liberalismu věřili jen velice staří lidé. Teď, když jsem velmi starý, získáváme na naši stranu záplavu mladých lidí.“ Také jsem si všiml, že libertariánskému nebo volnotržnímu hnutí ve Spojených státech obvykle vévodí mladí lidé. Jak se za vašeho života stalo, že se slovo liberální změnilo z významu volnotržní nebo klasicky-liberální na současnou terminologii, kdy liberální znamená ekonomické zásahy?
Hayek: Zeptejte se lidí na Harvardu, ti to provedli! V Americe se už neodvažuji nazývat se liberálem, protože je to pojem naprosto nepochopený a jeho nový význam proniká už i do Evropy. I tady musí člověk vysvětlovat, co liberálem míní. Ale mohu-li použít americký neologismus, libertariánství se mezi mladými lidmi šíří velmi povzbudivým tempem. Největší sílu má ve Státech, docela výrazné je v Německu, silné je i v Anglii a, co je nejpozoruhodnější, začíná také ve Francii, což byla země s těmi nejmenšími nadějemi. Existuje zde určitá skupina mladých ekonomů, kteří uvažují správným způsobem. Nevím, jestli v Itálii existuje nějaké takové organizované libertariánské hnutí, ale v Itálii stejně není organizované vůbec nic.
Blanchard: Na rozdíl od mých mladých let vycházejí nyní téměř každý měsíc desítky nových knih o svobodném trhu a je to skoro záplava intelektuální munice namířené proti socialismu a státním zásahům.
Hayek: V posledních třech nebo čtyřech letech se tento zájem enormně zvýšil. Neměl bych to říkat, ale už nemohu číst literaturu týkající se mě samého, která se v poslední době objevuje. Je toho příliš mnoho.
Blanchard: Dovedu si představit, že od té doby, co jste v roce 1974 získal Nobelovu cenu, jste v neustálém obléhání článků a rozhovorů.
Hayek: Ne bezprostředně. Bylo to něco mezi tím, víte. Teď je tomu devět let, co jsem ji dostal, a první čtyři roky nebo pět, pravda, se z člověka stane jakási dočasná celebrita, ale to mě nezajímá. Ovšem velký zájem o mé texty mezi intelektuály, který se opravdu projevuje v dlouhodobém horizontu, je jevem velmi nedávným. Zdá se, že v posledních čtyřech letech onen zájem postupně roste.
Blanchard: Učil jste s lordem Johnem Maynardem Keynesem na stejné univerzitě, není-liž pravda?
Hayek: Vyučoval jsem na jeho univerzitě, zatímco on radil vládě. My z London School of Economics jsme byli po celou dobu druhé světové války evakuováni do Cambridge a Keynes mi sehnal pokoje ve své koleji. Většinu času však radil vládám, takže jsme se setkávali jen příležitostně o víkendech. Osobně jsme byli velmi dobří přátelé.
Keynes žil v iluzi, že malá inflace je prospěšná. Avšak příliš vysoká nikoli. Byl to jeden z nejchytřejších lidí, které jsem znal, ale ve skutečnosti to vůbec nebyl kompetentní ekonom.[7] Měl silnou intuici, která byla někdy správná, a silné přesvědčení, že dokáže přebít jakoukoli teorii, kterou si vymyslí, aby ospravedlnil svá konkrétní doporučení. Byl to vynikající člověk, ale nemyslím si, že by byl výborným ekonomem.
Blanchard: Nicméně si myslím, že mohl být skvělým investorem. Doslechl jsem se, že ve třicátých letech vydělal na burze obrovské peníze.
Hayek: Inu, mohu to trochu upřesnit a citovat ho doslova. Přiznal se mi, že když spekuloval s měnami, přišel na mizinu. A když se obrátil ke komoditám – ne k akciovému trhu –, vydělal tehdy, tuším, půl milionu liber. A stejnou částku získal pro svou vysokou školu. V předválečných librách si musel přijít na dva miliony liber.
Blanchard: Kdo je váš oblíbený ekonom (kromě F. A. Hayeka)?
Hayek: Mezi ty ne zrovna nejmladší patří Armen Alchian a George Stigler. Ještě nedávno pak i můj drahý přítel Lionel Robbins, který prodělal mrtvici, a je tak nyní nečinný.
Blanchard: A co někteří z těch, kteří již zesnuli?
Hayek: No, Mises, samozřejmě. A nejvíce obdivuji Carla Mengera, který celou rakouskou tradici zahájil – a z této generace je jich opravdu mnoho.
Blanchard: Kdy jste se seznámil s Ludwigem von Misesem?
Hayek: Deset let jsme nepřetržitě byli v úzké spolupráci. Nebyl sice mým učitelem na univerzitě, ale pracoval jsem pod jeho vedením ve svém prvním zaměstnání. Od roku 1921 do roku 1931 jsem s ním pracoval den co den a navštěvoval jeho slavný Misesův seminář, což mělo na mé myšlení velmi zásadní vliv. Myslím, že v chápání hlavních nebezpečí vývoje ekonomie byl pravděpodobně nejprozíravějším člověkem té doby. Muž s velkou intuicí, hlubokými teoretickými a historickými znalostmi, pro nějž – na což nesmíme zapomínat – byla až do jeho téměř šedesáti let akademická práce vedlejší. V praktické rovině byl velmi aktivní a přemyšlení se mohl naplno věnovat až ve stáří. Nikdy však neučinil to, co pro mě bylo rozhodujícím odstupem od racionalismu. Zůstal až do svého konce přesvědčeným racionalistou a etickým utilitaristou a nepostřehl to, co vyslovil již David Hume – že naše vznešená morálka není výsledkem našeho rozumu. Je to výsledek jiného procesu, jakési skupinové selekce a evoluce, která vedla k tomu, že převládla ta společenství, která si bezděčně osvojila nejvhodnější pravidla chování. Součástí naší schopnosti udržovat morální společnost je tedy tradice morálních pravidel, které dosud plně nerozumíme. A zde se racionalismus stává nedostatečným. Dokonce bych zašel tak daleko, že bych prohlásil, že čistý racionalismus vede přímo k socialismu.
Blanchard: To mě přivádí k další otázce. Čím si myslíte, že je dáno to, že kapitalismus má mezi intelektuální elitou tak špatnou pověst? Je to jen otázka závisti, nebo pro to existuje nějaký hlubší důvod?
Hayek: Ano, je to velmi podivuhodný příběh. Byl to obrovský vliv učení Karla Marxe, podle něhož kapitalismus stvořil proletariát. Je to kuriózní obzvlášť proto, že je to pravda; ale kapitalista nevytvořil proletariát tím, že by někoho vyvlastnil. Naopak, vytvořil proletariát tím, že umožnil žít těm lidem, kteří by jinak žít nemohli. Vytvořil proletariát tím, že udržel naživu lidi! V tomto smyslu je proletariát výtvorem kapitalismu a všichni tito lidé by bez kapitalismu zkrátka neexistovali.
Blanchard: Kdyby nebylo kapitalismu, který poskytuje pracovní sílu, pracovní místa a kapitál, miliony lidí by tu nebyly.
Hayek: Pouze kapitalismus mohl vytvořit to, čemu říkám rozšířená společnost, která je založena na využití nekonečně většího množství zdrojů, než kolik by jakýkoli jiný systém byl schopen využít.
Blanchard: Co mohou jednotlivci udělat pro podporu šíření myšlenek volného trhu?
Hayek: Pomozte lidem,
kteří to dokáží, aby přesvědčili intelektuály. V tomto ohledu nyní probíhá
organizované úsilí, jež se velmi rychle šíří. Myslím, že v minulosti bylo
chybou snažit se oslovit masy plošně. Lidé, kteří tvoří mínění, jsou
intelektuálové. A ti si vytvářeli špatný názor. Musíme právě je přesvědčit,
abychom je přiměli pracovat tím správným způsobem. V současné době existují
specializované instituce, které se snaží aplikovat principy volného trhu na
konkrétní problémy formou srozumitelnou pro širokou veřejnost. A tyto aktivity
je třeba finančně podporovat.
[1] Kniha nakonec vyšla poprvé až v roce 1988 v nakladatelství Routledge. Český překlad vyšel poprvé v roce 1995 v nakladatelství SLON. Nové vydání ve stejném překladu zajistil v roce 2022 Liberální institut. Kniha je dostupná ke koupi např. na našem e-shopu. – pozn. překl.
[2] Dle Hayeka je trefnějším označením toho, co se běžně nazývá jako „kapitalismus“, pojem „rozšířený řád lidské spolupráce“. Viz Osudná domýšlivost, s. 13. – pozn. překl.
[3] Viz MENGER, Carl. On The Origins of Money – pozn. překl.
[4] Viz HAYEK, Friedrich August von. Soukromé peníze: potřebujeme centrální banku? – pozn. překl.
[5] Viz FRIEDMAN, Milton. Role měnové politiky. In Kapitalismus a svoboda, s. 256–276. – pozn. překl.
[6] Viz HAYEK, Friedrich August von. Prices and Production and Other Works: F. A. Hayek on Money, the Business Cycle, and the Gold Standard, s. 199: „Jsem ochoten připustit, že (…) by z praktického hlediska bylo jednou z nejhorších věcí, které by se nám mohly stát, kdyby široká veřejnost znovu přestala věřit základním tvrzením kvantitativní teorie.“ – pozn. překl.
[7] Srov. s HAYEK, Friedrich August von. Choice in Currency: A Way to Stop Inflation, s. 10: „John Maynard Keynes, muž s velkým intelektem, ale omezenými znalostmi ekonomické teorie […]“ – pozn. překl.
Článek poprvé vyšel v Cato Institute Policy Report May/June 1984 pod názvem Exclusive Interview with F.A. Hayek. Přeložil Štěpán Drábek.
