Nacházíme se v době, kdy tón mediálních zpráv zastřel podstatu problému. Když se píše o tzv. stimulačních balíčcích v té či oné zemi, místo debaty o tom, zda vládní výdaje mohou pomoci (a hlavně komu pomoci), pouze čteme napínavé mediální titulky o tom, jak vláda „zachraňuje“ ekonomiku a kolik dá na její „nastartování“. Politici vědí, že média chtějí senzace, a podle toho se chovají. Když prezident Obama urguje všechny kolem a dokonce spílá americkému senátu, aby s balíčkem nezdržoval a začal „zachraňovat“ ekonomiku, média na tuto hru přistoupí, protože to přesně potřebují: akčního hrdinu (třeba politika), jenž zachraňuje. Jako by to, zda to celé dává smysl, už nikoho nezajímalo. Tisíckrát opakovaný nesmysl se stává samozřejmostí.
V šílenství vládních stimulací málokdo vybočí z řady. Deník Wall Street Journal Europe (5.2.) však konečně učinil to, co mělo přijít už dávno a ne jednou: v zápalu stimulování říci „počkejte moment“ a dát prostor kritice. Dva velmi kritické články, které publikoval, dobře vystihly podstatu věci. Tento příspěvek se jimi nechal inspirovat a ve dvou komentářích čtenářům nabízí kritiku myšlenky fiskální stimulace: v tomto prvním komentáři kritiku keynesiánské ekonomie, v následujícím pak malou ilustraci, do jakých groteskních absurdit dokázal Obama na základě Keynese zajít.
Dick Armey, profesor ekonomie a bývalý předseda republikánského klubu ve Sněmovně reprezentantů, publikoval článek s názvem „Washington by mohl používat méně Keynese a více Hayeka“. Konečně se někdo z vlivných osobností odvážil vyslovit ono „král je nahý“ a poukázat na nefunkčnost keynesiánských myšlenek. A Armey pokládá právě ty otázky, o kterých žádný socialista nikdy nechce slyšet: z čeho se bude fiskální stimul financovat? Existují pouze tři možnosti.
1. Financování stimulu pomocí dnešních daní
Stát nejprve někoho zdaní a poté někoho v rámci „stimulace“ obdaruje. Pokud jednomu člověku na daních peníze vezmeme a druhému je posléze dáme, stimulovali jsme ekonomiku jako celek? Armey výstižně říká: „Okrádáme Petra, abychom zaplatili Pavlovi“. Z pohledu ekonomiky jako celku je to stejně nesmyslné jako přendat si peníze z levé kapsy do pravé a zvolat „Zbohatl jsem!“. Jelikož je však vyšší zdanění pro politika nepopulární, téměř vždy volí metodu dluhu a přenosu daní na další generace (a zejména na další politiky). Tato druhá metoda tedy znamená „nejdříve někoho obdarujeme a pak teprve zdaníme“. Jak bude vidět níže, právě tato alternativa měla být geniálním keynesiánským trikem.
2. Financování stimulu pomocí dluhu, tedy zítřejších daní
Vláda vydá na kapitálovém trhu dluhopisy a z nich zaplatí zvýšené výdaje. Dlouhodobě to samozřejmě znamená, že bude muset zvýšit daně v budoucnu, aby tento dluh (spolu s úroky) zaplatila. Keynesiánci však oponují následovně: podstatné je ekonomiku podpořit nyní a rozhýbat ji – a jakmile poroste, dluhy snadno splatíme. Jenže toto by bylo možné tvrdit jedině tehdy, kdyby dnešní odsání peněz z kapitálového trhu za účelem vládních výdajů ekonomice neuškodilo. A to je právě nejslavnější a nejmylnější část keynesiánství. Keynes tvrdil, že v době krize normální ekonomické principy nefungují a fungují principy „krizové“. Odmítl veškerou podstatu kapitálového trhu, jak ji ekonomové před ním chápali. Kapitálový trh byl správně chápán jako místo, kde lidé nabízejí svoje úspory a ty se na něm mění v investice. Cenou, která vyrovnává úspory a investice, je úroková míra. Jenže Keynes s lehkostí sobě vlastní prohlásil, že někdy tomu tak není. V krizi leží na kapitálovém trhu volné prostředky ladem. Podnikatel nechce investovat, protože mu zboží nejde na odbyt (kvůli nízkým útratám spotřebitelů) a protože propadl „pesimismu“, a o úvěr z kapitálového trhu nemá zájem. A stejně jako selhal podnikatel, selhal podle Keynese i spotřebitel. Ten místo toho, aby pořádně spotřebovával, také podlehl pesimismu, a ze strachu o budoucnost spoří a tyto úspory dává na kapitálový trh. V Keynesových očích byl výsledek tohoto nezodpovědného chování svobodných aktérů jasný: na kapitálovém trhu se kupí něco, co nikdo nechce, a ekonomika kolabuje. Úrokovou mírou, jež vyjadřuje časové preference a tento trh vyrovnává, se Keynes příliš netrápil a zavrhl tuto její funkci en bloc. Řešení může přinést jedině moudrý politik, jenž si na kapitálovém trhu masivně půjčí a vládními výdaji ekonomiku stimuluje.
Hayek jako jeden z prvních nahlas říkal, že toto nedává smysl. Žádné dvě ekonomie, jedna nekrizová a druhá krizová, neexistují. Žádná záhadná dysfunkce kapitálového trhu, řešitelná jenom moudrým zásahem shora, nenastává. Úroková míra, pokud ji stát soustavně nemanipuluje, plní svoji roli a vyrovnává úspory s investicemi. Jestliže lidé více spoří a méně spotřebovávají, není vůbec třeba bít na poplach. Znamená to jenom to, že chtějí více spotřebovávat v budoucnu, a uvolňují tak své zdroje k investicím. A právě úspory přeměněné v investice jsou tím, co ekonomice přináší růst. Dnešní volání po tom, ať lidé utrácejí do posledního haléře, abychom se vyhnuli krizi, míjí jakoukoli logiku. Rozhodnutí lidí o tom, kolik spotřebují a kolik uspoří, je z jejich pohledu vždy optimální a nikdy jej nelze považovat za makroekonomicky dobré či špatné. Je to otázka preferencí jako každých jiných. Říkat „Utrácejte a nespořte!“ má asi tak stejný smysl jako říkat „Kupujte jablka a ne hrušky!“. Právě proto Hayek kdysi říkal, že keynesiánství je celé postavené na jednoduché premise: že někdo jiný ví lépe než vy, co je pro vás dobré. Tedy nejenom že nemá smysl vynášet soudy nad tím, kolik mají lidé spotřebovat a kolik uspořit, ale leží-li politikům tolik na srdci růst ekonomiky (a považují-li jej za a priori žádoucí cíl), měli by jásat právě tehdy, když lidé více spoří. To je totiž cesta k dlouhodobému růstu. A fiskální stimulace právě tomuto brání: odsává z kapitálového trhu úspory a neumožňuje jejich přeměnu v soukromé investice, které zvyšují produkční kapacitu ekonomiky a umožňují vyšší spotřebu v budoucnu. Keynesovy fiskální stimulace jsou jen cestou ke stagnaci.
3. Financování stimulu tiskem peněz
Vláda emituje dluhopisy a centrální banka je vykoupí za peníze, které nově emitovala. Toto je nejméně viditelný, ale dost možná nejdestruktivnější způsob financování vládních výdajů. Nové zdroje se jednoduše natisknou, z čehož ihned plyne, že to žádné zdroje nejsou. Je to pouze metoda, jak znehodnotit měnu, jak ji „zředit“. Ten, kdo na tomto inflačním procesu vydělá, je ten první, kdo nově emitované peníze drží a použije. A to je právě vláda. Ostatním se pouze znehodnocují peníze, které mají v rukou. Tedy je to opět daň. Avšak nejenom to. Měnová expanze dává znova do pohybu hospodářský cyklus, kdy se novými penězi pokřivuje úroková míra a uměle stimulují investice, a je tak zaděláno na další bublinu. Kruh se uzavírá a jsme tam, kde celá dnešní krize začala. A dodejme, že právě přímý výkup státních dluhopisů je to, o čem nyní Fed vážně uvažuje. Monetizace státního dluhu už opět není tabu.
Na závěr lze říci jedno. Vláda nemůže z podstaty věci ekonomiku stimulovat, protože neumí vytvořit něco z ničeho. Peníze buď někomu vezme (na daních nebo na kapitálovém trhu), anebo si je natiskne, čímž pouze znehodnotí ty stávající. Žádné nové bohatství, žádné „plus“ nemůže vzniknout.
