Francouzské ministerstvo financí se dnes rozhodlo prodat část akcií telekomunikačního monopolu France Telecom, aby částečně snížilo zadluženost veřejných financí Francie. Ta činí 63,7% HDP. (Toto číslo je mimochodem stejně nicneříkající jako samotný ukazatel HDP a tedy nemám zdání, proč by mě mělo samo o sobě děsit.)
Podívejme se ale na celý proces pozorně. Vláda prodává část „svého“ majetku, aby alespoň částečně zmírnila důsledky rozhazovačných politik této i předchozích vlád. Co to ale je „svého majetku“, jak tomu máme rozumět? Komu vlastně patří majetek státu? Patří občanům? No zjevně ne, protože jako vlastník má člověk právo se svým majetkem svobodně nakládat. A i kdyby „státní“ majetek byl majetkem všech lidí, pak vláda tyto lidi okrádá a používá jejich majetek k úhradě svých marnotratných aktivit. Co když ale patří tento majetek představitelům státu? Co když ho vlastní francouzský ministr Nicolas Sarkozy a další členové vlády. Jak se k tomu majetku dostali? Jak demokratický stát může nabýt majetek? Jediným zdrojem příjmů státu jsou daně v různých podobách. A nebo vyvlastnění. Obojí je stejné povahy, znamená buď soustavné či jednorázové okradení daňových poplatníků. V důsledku, ať je to tak či onak, to znamená toto: vláda utrácí a daňový poplatník platí. Čili není to tak, že vláda má nějaký majetek a tím, že ho rozprodá, tak získá jakési peníze navíc. „Státní“ majetek byl stejně ukraden jako jakýkoli jiný příjem státu. V důsledku je tedy v praxi potvrzeno nezměnitelné pravidlo, že za výdaje státu vždy zaplatí daňový poplatník. A tedy čím vyšší vládní výdaje, tím vyšší daňové zatížení: dnes a nebo zítra.
Pozoruhodným faktem také je, že zadlužování v rámci Evropské unie začalo zhruba před třiceti lety. Tedy v době, kdy vznikl Evropský měnový systém (EMS, rok 1979, ovšem vzhledem k stagflačnímu prostředí 70. let začalo zadlužování o něco dříve). Před ustavením tohoto systému prováděly mnohé evropské země vesele expanzivní měnovou politiku, která nemohla skončit jinak než inflací nebo rozvratem hospodářství. Evropský měnový systém ale měnovou expanzi jednotlivých států do velké míry svázal a tak aby země Evropské unie mohly i nadále financovat velkolepé vládní projekty, musely buď zvýšit daně a nebo se zadlužit. Použily obé s tím, že daně nelze zvýšit přes noc, zadlužení ano (mimochodem francouzská vláda pokračovala v poměrně expanzivní měnové politice i po ustavení EMS a byla vlastně i strůjcem pádu EMS). A tedy konec 70. let byl počátkem dnešního stavu obrovského fiskálního zadlužení mnoha zemí EU. Ani ona „geniální“ Maastrichtská kritéria nedokázala zastavit neokázalé utrácení byrokratů a politiků.
Francie nadále zůstává jednou z nejsocialističtějších ekonomik EU. Tato nucená privatizace France Telecom na tom pochopitelně nic nemění, protože privatizace není cílem, ale prostředkem ke splacení dluhu. Dlouhodobé zvrácené ekonomické uvažování francouzských vlád přivedlo zemi na pokraj ekonomického kolapsu, jinak se současný hospodářský stav Francie nazvat nedá. Pascal Salin odhadl odvody z každého eura do francouzské státní kasy na 70-80%. Ekonomická logika se ošálit nedá. Buď vládní ekonomičtí „experti“ prozří a začnou radikální fiskální reformu a nebo koncept státu blahobytu velice rychle zkolabuje. To, že prozření ekonomických „expertů“ EU je pouhou fikcí dokumentuje fakt, že ještě dnes se sejde Evropská komise a bude jednat o zmírnění rozpočtových pravidel. Jak příznačné pro současný stav ekonomického myšlení.
