V časopise Region Focus vyšel rozsáhlý rozhovor s Georgem Selginem, předním odborníkem v oblasti svobodného bankovnictví (zkrácená vytištěná verze rozhovoru zde (.pdf), plné znění zde). Pozoruhodné je, že tento časopis publikuje Federální rezervní banka v Richmondu, tj. jedna ze dvanácti regionálních rezervních bank, které společně s Radou guvernérů tvoří americký systém centrálního bankovnictví – Federální rezervní systém.
Prvním velkým tématem rozhovoru je teorie svobodného bankovnictví a historické případy, které se k onomu teoretickému ideálu nejvíce přiblížily. Z této části mě nejvíce zaujalo Selginovo vysvětlení hlavních příčin mohutné bankovní paniky, která zachvátila americké bankovnictví během Velké hospodářské krize v únoru 1933. Selgin tvrdí, že šlo primárně o „run na dolar“, jenž byl vyvolán obavou, že F. D. Roosevelt přikročí k devaluaci dolaru (v poměru ke zlatu). Vkladatelé se masově snažili konvertovat depozita na dolarové bankovky, aby je poté mohli směnit za zlato v původním poměru. Nejsilněji tento tlak na zlaté rezervy pociťovala Federální rezervní banka v New Yorku. Tato banka následně učinila drastické opatření a vyhlásila ve státě New York „bankovní prázdniny“. Tím však jen přilila olej do ohně, neboť panika se rychle rozšířila i do dalších amerických států.
Selgin dále připomíná, že státní pojištění vkladů (bez něhož si dnes mnozí autoři nedokáží představit stabilní bankovní systém) je relativně novou intervencí. Před rokem 1967 existoval jen jeden stát (USA), který v celostátním měřítku zavedl státní pojištění depozit; po roce 1967 po nějakou dobu existovaly jen dva takové státy. Selgin považuje právě zrušení všech explicitních i implicitních garancí bankovních závazků za klíčový, zároveň však extrémně obtížný úkol.
Druhým velkým tématem rozhovoru je soukromá ražba mincí. George Selgin loni publikoval monografii Good Money: Birmingham Button Makers, the Royal Mint, and the Beginnings of Modern Coinage, 1775-1821 (viz recenzi Alexe Tabarroka anebo George Leefa). V rané fázi průmyslové revoluce ve Velké Británii čelili podnikatelé a zaměstnanci akutnímu nedostatku kvalitních drobných mincí ze stříbra a mědi. Tyto platební prostředky byly nezbytné k výplatě mezd a při nákupech zboží v obchodech. Zlato mělo natolik vysokou hodnotu, že se hodilo jen k velkým transakcím. Ani papírové bankovky situaci příliš neusnadnily, neboť až do roku 1797 byla bankovkou s nejnižší denominací (kvůli zákonným restrikcím) 5 librová bankovka. Průměrný britský dělník byl přitom v té době rád, když jeho příjem činil aspoň 10 schillingů (tj. polovinu libry) týdně. Oficiální monopol na ražbu mincí příslušel Královské mincovně (Royal Mint), ta ale nebyla ochotna ani schopna poptávku pro drobných stříbrných a měděných mincích uspokojit. Příležitosti se chopil soukromý sektor a začal produkovat na konkurenčním základě kvalitní mince z mědi a posléze i ze stříbra, které získaly důvěru podnikatelů i zaměstnanců a byly ochotně přijímány jako platidlo (bez jakéhokoli diskontu). Během pouhých 10 let (1787 až 1797) vyhotovily soukromé mincovny jeden a půlkrát větší množství měděných mincí (měřeno jak v tunách, tak v nominální hodnotě) než Královská mincovna za předchozí půl století. Převážná část platebních prostředků používaných v rané fáze průmyslové revoluce tak vznikla zásluhou soukromého sektoru. George Selgin tuto dnes takřka zapomenutou epizodu podrobně popisuje a analyzuje a zasazuje ji do širších souvislostí.
