Dostáváme se k desáté kapitole programového prohlášení Babišovy vlády, a tou je sociální politika. Asi nás nepřekvapí, že se jedná o spoustu populistických opatření s minimální snahou o reálné reformy.
Úvod kapitoly, shrnující základní cíle, zní: „Sociální politika musí být spravedlivá, efektivní a zaměřená na potřeby všech generací“. To naznačuje masivní přerozdělování na všechny směry. Následuje fráze, že „sociální politika má spojovat, a ne rozdělovat“. Jakékoli přerozdělování v principu rozděluje společnost. Jde o hru s nulovým součtem, a když někdo více získá, musí někdo jiný více zaplatit. To nevytváří stmelující prostředí, právě naopak.
V další části popisují pokles životní úrovně, dopadající na všechny zranitelné skupiny, a jejich snahu řešit to zabezpečením sociální jistoty. Podle nás životní úroveň roste s tvorbou nového bohatství. Sociální politika nevytváří nové bohatství, pouze přerozděluje to existující. Efekt je opačný. Sociální stát vyžaduje zdaňování produktivních jedinců, které to demotivuje ke snaze a podnikání. Negativní efekt vysokých daní na růst a prosperitu je nepopiratelný. Sociální stát vyžaduje byrokratický aparát, čímž se utápí zdroje, které by se daly použít na něco produktivního. Snaha nové vlády zvýšit životní úroveň sociálními opatřeními je proto mylná.
Důchodový systém
V úvodní části byl deklarován cíl, aby byl důchodový systém udržitelný i pro budoucí generace. Působí to přinejmenším úsměvně, jelikož hned ve vedlejší větě je napsáno, že zastropují věk odchodu do důchodu na 65 let a znovu zavedou valorizace podle inflace a růstu mezd. To je jasný rozpor, protože zvyšovat výdaje na důchody je všechno jen ne udržitelné. V době vysokého deficitu a demografického přechodu je takové opatření velmi nezodpovědné a je to očividný populismus.
Důchodový systém je postaven tak, že důchody současných důchodců jsou vypláceny současnými pracujícími. Je to velké státní Ponziho schéma. Funguje to vcelku dobře, pokud populace narůstá a je dostatek lidí v produktivním věku. My jsme ale v situaci demografického přechodu, kdy klesá porodnost a populace se zmenšuje. V takové situaci se celý systém stává neudržitelným. Bez dramatické reformy se systém nedá ufinancovat bez nějaké kombinace růstu věku odchodu, poklesu důchodů nebo růstu sociálních odvodů. Vláda dala jasně najevo, že první dvě možnosti odmítá, čili chce celou zátěž přesunout na stále se zmenšující produktivní populaci.
Jediným udržitelným řešením je posílení soukromých prvků důchodového systému, tak aby si každý sám šetřil na svůj důchod. Zatímco současný systém pouze přerozděluje existující prostředky, soukromé důchodové spoření by je investovalo do produktivního využití. Peníze, které by si lidé šetřili, by se zhodnotily a využily by se pro tvorbu nového bohatství. Člověk by tak ve stáří vybral výrazně víc, než kolik si šetřil. Takové řešení ale tato vláda nenavrhuje.
Vláda se rozhodla podporovat zdroje systému, čili zvýšit porodnost sociálními opatřeními. Cílem je zajistit, aby rodina mohla mít, kolik dětí chce, bez poklesu životní úrovně. Ekonomické důsledky rozhodnutí o velikosti rodiny nemají nést rodiče, ale jsou přeneseny na ostatní skupiny obyvatelstva, kterým se zdroje vezmou. Nejenže to odnímá osobní odpovědnost, ale je to nespravedlivé a neefektivní. Náklady na dítě jsou vysoké, takže by taková opatření byla velmi nákladná. Nedává smysl řešit nefunkční sociální systém sociálním inženýrstvím.
Jako hlavní opatření u důchodů bylo tedy zastropování věku odchodu na 65 let a „spravedlivé“ valorizace. Dále chtějí valorizaci, která by zvyšovala důchody od 80 let. Jedná se o další zbytečný nárůst výdajů. Myslíme si, že v době vysokého deficitu a dluhu by měl stát šetřit, a ne naopak. Není důvod, proč by se toto šetření nemohlo dotknout i těch nejstarších. Zavedení dřívějšího věku odchodu do důchodu pro náročné profese je pochopitelný krok.
Další opatření chce motivovat pracující důchodce nárůstem jejich důchodu o 1,5 % za každý odpracovaný rok. Bez znalosti efektu tohoto opatření na (ne)pracující důchodce je těžké odhadnout fiskální dopad.
Negativně hodnotíme daňová zvýhodnění pro zaměstnávání lidí v předdůchodovém věku. Rozhodnutí o zaměstnání má být děláno na základě produktivity. Pokud zaměstnání člověka ve vysokém věku není rentabilní, dotování takového místa je neefektivním plýtváním zdroji.
Pozitivním krokem je záměr vytvořit dobrovolný pilíř, ve kterém by si lidé sami spořili na důchod. Už méně pozitivní je část o zvýhodnění a zabezpečení státem. Efektivita státu v zabezpečování takových produktů není velká, a lépe to zvládnou soukromé společnosti. Nevidíme také důvod úspory státně dotovat.
Pokud by se ale jednalo o koncept druhého pilíře, byl by to velký krok vpřed. Tento systém bohužel v ČR selhal. Na Slovensku funguje i přes neustálé útoky levicového premiéra. Vidíme ho jako nejlepší způsob postupné transformace na soukromý důchodový systém. Tento systém spočívá v tom, že část ze zdrojů, které jdou sociální pojišťovně, si přesunete na soukromé spoření. Je to čistý zisk pro pojištěnce a je škoda, že se v ČR neujal.
Vládě bychom doporučili poučit se z reforem v Chile, jejichž autorem je José Piñera. Zavedení a postupné rozšiřování druhého pilíře by bylo dobrým krokem k postupné privatizaci celého systému. S tím se mělo začít už minimálně před 20 lety. Častým argumentem proti tomuto modelu je, že by to významně snížilo životní úroveň nejchudších a jejich schopnost zabezpečit se na stáří. Je totiž pravda, že by se ze systému odstranila solidárnost a rovnostářství. Pro klasický liberalismus je tržní alokace bohatství spravedlivá a je to plně v souladu s principem osobní odpovědnosti za svůj život. Je důležité připomenout, že úspory by se zhodnocovaly a generovaly by víc bohatství než současný systém, který pouze přerozděluje. Každopádně i v našem modelu bychom mohli aplikovat solidární prvek. Stát by mohl nízkopříjmovým občanům přispět přímo do důchodových fondů, čímž by zvýšil zhodnocující se základ.
Rodinná politika
Záměr vlády řešit rozpad důchodového systému zvýšením porodnosti je nerealistický a škodlivý. Studie zkoumající vliv rodinné politiky na porodnost mají poměrně konzistentní závěry. Peněžní transfery mají statisticky významný vliv na porodnost, který však není výrazný. Aby byl vliv dost velký, muselo by dojít k obrovskému dlouhodobému přerozdělování. To je však neefektivní a přináší mnoho negativních důsledků.
Studie ukazují, že víc než transfery má vliv dostupnost služeb, jako jsou školky a jesle. Výrazný vliv má také flexibilita pracovního poměru. Je to z očividného důvodu, že to uleví matkám, které tak nemusí zůstat 3 roky doma a čelit volbě mezi kariérou a dítětem. Efektivní rodinnou politikou by tak bylo zvýšení míst ve školkách a jeslích, což by se podle nás provedlo nejlépe vpuštěním trhu do sektoru. Klíčová je i deregulace pracovněprávních vztahů a umožnění flexibilnějších poměrů. To ve vyhlášení najdeme, i když ne v dostatečné míře.
Prvním návrhem je zvýšení rodičovského příspěvku na 400 000 Kč. Dopad na porodnost nebude dost vysoký, aby toto opatření stálo za to, navíc byl tento příspěvek navýšen teprve před dvěma lety. Jedná se o další růst výdajů v době, kdy je třeba šetřit. Jde to proti principu osobní odpovědnosti a socializuje to náklady na dítě, které by měl nést rodič.
Dalším cílem je zavést tzv. rodičovský režim jako alternativu k rodičovské dovolené. Tento krok není nijak popsaný, ale předpokládá se, že to bude flexibilnější režim s možností práce na částečný úvazek. Takové flexibilní opatření je pozitivní a mělo by být co nejvíc ponecháno na dohodě zaměstnance se zaměstnavatelem.
Velmi nejasně zní věta „Obnovíme přídavky na děti podle aktuální situace rodin“. Tyto přídavky jsou v současnosti adresné a cílené na nízkopříjmové skupiny. Je pravděpodobné, že vláda se bude snažit o jejich univerzálnější platnost. To je zbytečné. Sociální podpora má být adresná pro lidi v nouzi a široké sociální programy pro všechny jsou plýtváním penězi.
Následuje velmi nešťastný záměr o znovuzavedení školkovného a slevy pro pečujícího rodiče. Sice preferujeme slevy na dani před dávkami, jelikož jsou podmíněny příjmem a mají motivační charakter. Jsme ale proti excesivnímu množství různých slev. Preferujeme nízké daně pro všechny. Daňový a sociální systém má být jednoduchý, přehledný a efektivní.
Hlavní problém těchto dodatečných slev je ale jejich neadresnost a regresivní charakter. Rodiny s nízkými příjmy už využívají slevu na poplatníka, případně daňové zvýhodnění na děti, a ty jim úspěšně eliminují daňovou povinnost na nulu. Dodatečné slevy budou mít vliv jen na rodiny, které platí vysoké daně. To je v rozporu s adresností. Smysl sociální podpory je podpora sociálně slabých. Snížení daňové povinnosti vítáme, ale mělo by to probíhat formou univerzálního snížení sazby daně pro všechny.
Zlevněné stravné a dotace kroužků a mimoškolních aktivit vnímáme jako méně škodlivé opatření. Nelíbí se nám ale paternalismus a selektivní podpora. Toto rozhodování by mělo být v rukou rodiče. Na druhé straně podpora kroužků se dá považovat za investici do lidského kapitálu dětí.
Následuje zabezpečení zvýhodněného rodinného vstupného do kulturních a vzdělávacích zařízení. Chtějí tím podmínit případné financování a dotace. Jedná se o další deformaci a zásah do soukromého trhu a podnikání.
Sociální dávky
Vláda chce v první řadě revidovat superdávku. Plánují upravit údajně diskriminační parametry a vyčlenit přídavky na děti. Koncept superdávky znamená sloučení více dávek, jako je příspěvek na bydlení nebo dávky v hmotné nouzi, do jedné. Je to vítaný koncept, protože systém zjednodušuje. Rovněž vítané je i jeho upravení. Záleží samozřejmě na provedení. Pokud by vláda snížila adresnost a udělala dávku univerzálnější, což se dá čekat, byl by to negativní krok.
Určitě jsou v této kapitole i kroky, které stojí za pochválení. Je jím například delegování řešení sociální situace obcím. Obce znají situaci občanů nejlépe, což může snížit informační asymetrii.
Sociální péče
Snahu o zefektivnění financování tak, aby reálně odráželo kvalitu a potřeby klientů, vnímáme pozitivně. Velmi oceňujeme i snahu o větší zapojení soukromých prostředků. Je ale otázka, jak bude vypadat konkrétní provedení.
Dalším bodem je vyšší důraz na terénní péči, namísto ústavní péče. Taková péče je nejen humánnější, ale i nákladově efektivnější. Podpora neformální péče, čili když se o potřebné stará rodina, je dalším nákladově efektivním opatřením. Raději dát peníze pečujícím dětem, než platit domov důchodců. Také vítáme záměr propojit zdravotní a sociální péči.
Práce a zaměstnanost
V prvním kroku chce vláda udělat z úřadů práce aktivní partnery, propojit je se školami a zajistit jejich efektivnější funkci. Záměrem je, aby reagovaly pružněji na změny na trhu, jako je rozvoj umělé inteligence. My máme pochybnosti, zda je to možné. Úřady práce jsou státní a postrádají jakékoli tržní signály a motivace. Reagují pomalu, jsou zatížené přílišnou byrokracií a informační asymetrií. Bylo by na místě jejich úplné zrušení jakožto fyzických budov. Funkci hledání práce a rekvalifikace uchazečů plní soukromé pracovní agentury mnohem lépe.
Vláda slibuje posílit boj proti práci načerno. Práce načerno je pouze pochopitelnou snahou vyhnout se excesivnímu zdanění a regulacím. Extrémní legislativní regulace trhu práce a pracovních poměrů neodpovídá potřebám určitých sektorů, ve kterých není stabilní poměr na plný úvazek možný, jako jsou například stavební práce. V dalším bodě jsou sice zmíněny „flexibilní úvazky pro rodiče, seniory a zdravotně znevýhodněné“, ale pravděpodobně to nebude ani zdaleka dostačující a má to pouze sociální rozměr.
Zachování legislativní definice pracovních poměrů a úvazků zůstává, což je problém, protože každý zaměstnavatel a odvětví má jiné potřeby, stejně jako každý zaměstnanec. Zákoník práce byl měl být zmírněn a zliberalizován a minimální mzdu je nutné aspoň nenavyšovat, když už nikdo nemá odvahu ji zrušit. Mzda a konkrétní parametry pracovního poměru mají vyplývat z tržní soutěže a dobrovolné dohody mezi zaměstnanci a zaměstnavatelem. Tak se zajistí efektivita, flexibilita a smluvní svoboda.
Jsou tu ale i pozitivní a vítané změny. Zrušení povinného hlášení u DPP (dohody o provedení práce) do evidence sociálního a zdravotního pojištění je pozitivum. Je to odstranění zbytečné legislativní zátěže pro firmy, což jim uleví od byrokratických povinností. Zrušení povinných lékařských prohlídek pro brigádníky taktéž, avšak to již bylo zrušeno, takže si Babišova vláda může odškrtnout další úspěch ještě před uvedením do úřadu.
Velmi vítaný je bod o zjednodušení adopčního procesu. Myslíme si, že investice do pěstounů a náhradních rodin je pro děti přínosná a je to investice do lidského kapitálu. Rádi bychom ale viděli rozšíření adopce i pro svobodné rodiče a homosexuální páry.
Závěr
Tuto část programového prohlášení i přes několik pozitivních bodů nemůžeme hodnotit pozitivně. Je plná populismu a výrazného zvyšování sociálních výdajů. Prohlášení postrádá jakoukoliv reformu důchodového systému. Naopak chce aktivně zvýšit výdaje na důchody, i když bude stále méně zdrojů. Jak jsme psali, je nemožné státní intervencí zvýšit porodnost a vyřešit tak problém stárnutí populace. Většina bodů se v podstatě snaží řešit problémy způsobené státní intervencí další státní intervencí. V programu je minimální snaha systém deregulovat nebo zjednodušit.
Již jsme publikovali:
- Preambule a zásadní priority vlády
- Finance a hospodaření státu
- Vnitřní bezpečnost a veřejná správa
- Obranná politika a Armáda České republiky
- Zahraniční politika
- Právo a spravedlnost
- Hospodářství, průmysl a energetika
- Doprava
- Vzdělávání
Karol studuje ekonomii na Masarykově univerzitě v Brně a je národním koordinátorem slovenských Students for Liberty. Zajímá se o monetární politiku a historii ekonomického myšlení.
