Nastupující vláda několikrát deklarovala, že v tomto trendu bobtnání veřejné správy nehodlá pokračovat. Právě jí a počtu jejích úředníků by se měli dotknout slibované rozpočtové škrty, škoda jen, že vláda se stejnou důsledností a entuziasmem neplánuje také omezit počty a rozpočet bezpečnostních složek.
Fialův kabinet se konkrétně zavazuje „Na základě inventury všech agend státu do konce roku 2022 představit konkrétní plány na snížení počtu úřednických míst “. Hodlá také „sjednocovat a koordinovat činnost kontrolních orgánů a snižovat zátěž obcí a krajů kontrolami, vyloučit duplicitní kontroly “, nebo „zrušit zbytečné úřední úkony a potřebné služby zefektivnit“. Na efektivitu veřejné správy chce vláda dále dohlížet pomocí benchmarkingu, zde je nutné poznamenat, že případné výsledky benchmarkingu a všech ostatních měření efektivity musí být transparentní pro občany, jinak postrádají smysl. Cynicky lze totiž poznamenat, že efektivita u většiny úřadů by mohla vládu dost pravděpodobně překvapit.
Příslib transparentnosti lze však vidět v plánovaném zřízení platformy, skrze kterou by vláda brala v potaz podněty a občanů a podnikatelů na zjednodušení a zpřehlednění povinností vůči státu. O škodlivosti regulací a byrokracie nejvíce vědí ti, na které přímo dopadá a proto je důležité, že bude jejich hlas vyslyšen a budou moci v tomto ohledu případně vyvinout určitý nátlak.
V rámci antibyrokratické revoluce je dále v plánu sjednocení poplatkové a odvodové povinnosti občanů tak, aby bylo možné platby uhradit na jednotném místě. I když je samozřejmě ideálem platit co nejméně různých odvodů a poplatků, jejich sjednocení může alespoň trochu ušetřit čas plátcům a náklady na jejich vybírání. Stejně užitečnou „maličkostí“ pak může být zavedení možnosti bezhotovostních plateb při placení všech poplatků veřejné správě. Jedná se o nutný krok, směrem k slibované digitalizaci.
Asi jediným pozitivem z bezpečnostní části programového prohlášení je příslib zachování práv legálních držitelů zbraní. Právo držet zbraň je nutnou součástí svobodné společnosti a zároveň také nástrojem k její ochraně.
Negativně se však vláda staví k neméně důležitému právu a to právu na svobodný pohyb osob. V oblasti migrace vláda kategoricky odmítá povinné kvóty, avšak toto prohlášení působí pouze jako laciné politické gesto vzhledem k tomu, že kvóty jsou už dlouhou dobu ze hry. Nelze také souhlasit s plánem podporovat migrační tábory a programy zahraniční pomoci mimo EU. Migrantům je samozřejmě nutné pomoci, neboť v těchto táborech žijí mnohdy v nelidských podmínkách. Nejlépe jim však pomůžeme, pokud jim umožníme volnou cestu do země, kam směřují. Stejně zbytečný až škodlivý je další bod týkající se migrace, v následujícím znění: „Realizací cílených migračních programů budeme pružně reagovat na aktuální situaci na trhu práce či potřeby a zájmy ČR, kdy objem a struktura legální migrace bude stanovena s ohledem na integrační možnosti státu“. Přes veškeré výhrady kritiků, není migrace fenoménem, který by snižoval výkonnost ekonomiky. Je tomu dokonce naopak. Úplné zrušení všech migračních bariér by mělo jednoznačně pozitivní ekonomické dopady. Je tedy přinejmenším podivuhodné, že se vláda České republiky dobrovolně ochuzuje o ekonomické přínosy plynoucí z těch migrantů, kteří k nám skutečně směřují. Vynakládání finančních a materiálních prostředků na omezování migrace je pak ztrátou hned ve dvou rovinách. Stát zde alokuje zdroje, které by mohly být využity vhodněji v jiné oblasti, a to jen proto, aby zabránil jevu s pozitivními ekonomickými dopady. Malou, avšak nedostatečnou, útěchu nám poskytuje příslib „snížení administrativní zátěže a zefektivnění a zjednodušení pobytového řízení“ pro cizince.
Vláda si jednoznačně zaslouží podporu za svůj boj proti byrokracii a snahu o osekání těžkopádné státní správy. Nepochybně zde může pomoci i plánovaná digitalizace, která udělá mnohé úřednické posty nadbytečnými. Přínos pro ekonomiku zde bude dokonce dvojí, neboť je společnost nebude muset nadále financovat ze svých daní a tito lidé pak budou nuceni najít uplatnění v soukromém sektoru, kde budou vytvářet skutečnou hodnotu. Je však potřeba na rovinu říct, že toto propouštění státních úředníků samo o sobě státní rozpočet nespasí. Mnohem přínosnější by jistě bylo v tomto trendu pokračovat i u jiných typů státních zaměstnanců, jako jsou například bezpečnostní složky. Pro srovnání – počty státních úředníků se pohybují okolo 78 tisíc, zaměstnanců bezpečnostních složek poté kolem 59 tisíc.[1] Není proto jasné, proč vláda ignoruje možnost propouštění v rámci bezpečnostních složek. Česká republika patří dlouhodobě mezi nejbezpečnější místa na světě, udržování tak velkého počtu zaměstnanců bezpečnostních složek je pak poměrně nelogické. Zvlášť pokud vezmeme v úvahu, že jejich činnost má mnohdy vyloženě negativní dopady (potlačování migrace, válka proti drogám, vymáhání cel). Argumenty zde platí úplně stejné, jako u státních úředníků, vláda nad nimi pouze zavírá oči.
[1] Bartušek, Daniel & Bouchal, Petr & Jánský, Petr, Státní zaměstnanci a úředníci: kde pracují a za kolik?, Institut pro demokracii a ekonomickou analýzu, 2022
[2] Důvodem pro udržování tak vysokého počtu bezpečnostních složek, není ani jejich případné posílání do sousedních zemí, kupříkladu Slovenska, jak navrhuje ministr vnitra Rakušan.
Filip Blaha je studentem na ESF MUNI a členem Studentů za svobodu.
