Hodnotíme programové prohlášení vlády: 11. Zdravotnictví

Nová vláda se ve své kapitole o zdravotnictví opírá o řadu palčivých témat současného systému. Je však nutné hned úvodem říci, že rozsah navrhovaných opatření je mimořádně široký – až tak, že vyvolává pochybnosti o jejich reálné proveditelnosti nejen v nadcházejícím volebním období, ale i v horizontu příštího desetiletí. Program působí místy spíše jako souhrn všech očekávatelných tezí, které by veřejnost od nového ministra zdravotnictví intuitivně očekávala.

Jednoznačnou prioritou vlády je – již tradičně – pokračování v zaváděné digitalizaci zdravotnictví. Cílem je efektivnější sdílení dat mezi poskytovateli, snížení administrativní zátěže a zajištění přístupu pacientů k vlastním zdravotním záznamům. Digitalizace představuje pro zdravotnictví nezbytný krok, který může zásadně přispět k časové i finanční efektivitě celého systému. V počáteční fázi bude úkolem nového ministra především navázat na práci svého předchůdce profesora Válka – například uvedením elektronické žádanky či mezioborového sdílení laboratorních výsledků do plného provozu. Teprve poté bude prostor pro nové kroky současné vlády.

Stran digitalizace je však nutné zmínit i její odvrácenou stranu. Tou nejvážnější hrozbou je bezpečnost – jak v podobě možných úniků dat, tak i v samotném principu centralizovaného ukládání citlivých informací o pacientech. Lékařské tajemství je totiž právní a kulturní konstrukce, jejíž současná podoba nemusí být zaručena navždy; její prolomení závisí na politicko-filosofickém konsensu společnosti. V programovém prohlášení vláda sice navíc zvlášť deklaruje zvýšeně dbát na kybernetickou bezpečnost a ochranu osobních údajů, ale dosavadní četné zkušenosti s tím, jak mnohé projekty digitalizace státu fungují a fungovaly, mohou zejména u tak důležité sféry plné osobních a choulostivých dat, budit velké obavy.

Za pozitivní lze považovat i záměr zavést systematický sběr a analýzu dat o kvalitě péče a sledování čekacích dob u jednotlivých poskytovatelů. Dnes totiž zdravotní pojišťovny a mnozí poskytovatelé tato data nejen nevyhodnocují, ale často ani nesbírají. Pacient tak nemá k dispozici relevantní informace, podle nichž by mohl vybírat lékaře podle kvality péče, a mezi poskytovateli chybí odborná i proklientská konkurence. Volba lékaře se proto často řídí bohužel pouze pacientskými internetovými recenzemi (které bývají zavádějící) nebo dostupností termínů.

Vláda dále deklaruje záměr posílit kompetence nelékařských zdravotnických pracovníků a rozšířit zapojení administrativního personálu. Zvýšení pravomocí například sester či lékárníků považuji za krok nezbytný – objem práce lékařů neustále roste a delegace vybraných činností může pro pacienty významně zlepšit dostupnost péče. V mnohých zahraničních státech toto předávání kompetencí již dobře funguje. V některých případech dnes toto předávání kompetencí funguje již i u nás, ale samozřejmě v šedé, oficiálně nepřiznané zóně.

Poměrně nekonkrétní, a přitom jednou z nejdůležitějších částí programového prohlášení je hospodaření a finanční efektivita celého systému, které se zdají čím dál více neudržitelné do budoucna. České zdravotnictví nyní stojí dvakrát tolik, co stálo před pouhými sedmi lety, a to bez odpovídající subjektivně zlepšené kvality vnímané pacientem. Dokonce snad dnes ještě palčivěji slýcháme, jak je celý systém ještě více podfinancovaný. Pokud se na systému financování péče do budoucna nic nezmění a nebude se více hledět na nákladovou efektivitu a správnou alokaci zdrojů (pro kterou bude nutné se odklonit od centrálně plánovaných cen v celém sektoru), v českém zdravotnictví nebude žádaná další přidaná finanční dotace do systému dostatečná. Tento problém se pak bude v budoucnosti se stárnutím populace a modernizací péče neustále prohlubovat, až bude zdravotnictví ohroženo finančním kolapsem.

V prohlášení je sice zmíněná reforma systému veřejného zdravotního pojištění tak, aby mezi zdravotními pojišťovnami vzniklo skutečné konkurenční prostředí, což by k větší finanční efektivitě jistě mohlo přispět, záleží však na konkrétním provedení tohoto záměru. Současná pseudokonkurence pojišťoven je totiž omezená převážně na různé bonusové programy. Skutečná tržní soutěž by mohla vést k tlaku na kontrolu nákladů i kvalitu péče – pojišťovny by zároveň musely aktivně motivovat pojištěnce, aby zůstali jejich klienty.

Za jednoznačně pozitivní pak v prohlášení hodnotím snahu o navrácení základních principů dohodovacích řízení poskytovatelů se zdravotními pojišťovnami, tak, aby byla oslabována role úhradové vyhlášky. Odklon od úhradové vyhlášky je prvním krokem od centrálního řízení cen ve zdravotnictví. Každoroční politiky vydávaná vyhláška, která určuje ceny zdravotní péče a zejména pro státní poskytovatele vychází záměrně spíše příznivě, je zvláštním reliktem socialismu, který zamezuje ve zdravotnictví vidět reálné ceny péče, čímž znemožňuje již zmíněnou konkurenci pojišťoven, zásadně brzdí efektivitu a úplně špatně ve zdravotnictví alokuje zdroje.

Za překvapivý lze považovat plán na výstavbu nové supermoderní pražské fakultní nemocnice. Vzhledem k tomu, že již nyní má Česká republika velkou četnost zdravotnických zařízení, velice bohatou dotaci (zejména akutních) lůžek na množství obyvatel a poměrně dobrou symbiózu současných velkých nemocnic s lékařskými fakultami, nedává mně osobně smysl budovat novou nemocnici.

Zvláštně působí i závěrečný bod kapitoly, který slibuje „zamezit přenášení rozhodovacích pravomocí z ČR na WHO a zajistit národní suverenitu v legislativních a rozhodovacích procesech“. WHO vůči České republice žádné takové pravomoci nemá – její úloha je výhradně doporučující. Tento bod proto působí poněkud nepatřičně a zřejmě cílí spíše na politickou rétoriku než na reálnou potřebu systému.

Celkově přístup nové vlády ke zdravotnictví nepřináší zásadní překvapení a v mnohých bodech navazuje na dosavadní směřování ministerstva. Zbývá nyní tedy jen sledovat, které z mnoha deklarovaných cílů se skutečně podaří prosadit. Těším se, až budeme moci za čtyři roky kroky současné vlády zhodnotit zpětně.

Již jsme publikovali: