Hodnotíme programové prohlášení vlády: 14. Kultura

Tato kapitola je napsaná jako esej o tom, jak stát zachrání kulturu tím, že do ní nasype víc peněz, vícee investic, více dotací a více projektů. Není na tom nic překvapivého – kultura je tradičně oblast, kde politici rozdávají, protože je to symbolicky vděčné téma. V tomto případě ale platí dvojnásob, že sliby jsou mnohem větší než jakákoliv náznaky toho, z čeho to bude zaplaceno. Vidíme v tom jasný pattern: státní výdaje rostou, ale institucionální reforma, která by přinesla efektivitu, stabilitu a nezávislost, je minimální.

Velice ambiciózní je snaha masivně zvýšit platy pracovníků v kultuře. Ano, jejich současné ohodnocení je často tragické – ale pokud má být veřejný sektor finančně udržitelný, musí stát říct, co oseká jinde. Tady však nic takového není. Prohlášení pouze říká, že platy porostou, ale není tu ani náznak strukturální změny, tedy něčeho, co by dlouhodobě zlepšilo produktivitu kulturních institucí nebo jejich rozpočtovou disciplínu. Je to typický „výdaj navíc“, bez jakékoliv protihodnoty v procesní reformě.

Ještě problematičtější je seznam stavebních investic. Rekonstrukce Národního divadla, Vltavská filharmonie, Invalidovna, depozitáře Národní galerie a Národní knihovny, Janáčkovo kulturní centrum… to je obří balík miliardových staveb. Mezi řádky je vidět, že jde o politickou strategii: „podpoříme vše, všude a všem“, místo aby existovaly jasné priority, pořadí, rozpočtové stropy nebo rámce. Jako ekonomové v tom vidíme velký problém: kulturní sektor není schopný absorbovat takové objemy investic najednou bez rozsáhlých zpoždění a rozpočtových průšvihů. Přidat deset megaprojektů naráz je politická fantazie, ne realistický plán.

„Resort posílí propagaci a koordinaci kulturních aktivit napříč regiony prostřednictvím moderních nástrojů,
interaktivních map, programů a přehledných informací pro veřejnost.“ Jsme zvědavi na tu kulturní mapu. Má vůbec vláda ponětí o tom, kolik kulturních akcí se děje? Nebo si pan ministr Klempíř myslí, že každý den je jenom jedna akce?

Část o folkloru, řemeslech a mikrograntech působí jako katalog hezky znějících, ale málo efektivních nápadů. „Podpoříme tradiční řemesla a folklor jako páteř české identity.“ Podpora tradic je fajn – ale mikrogranty jsou notoricky neefektivní. Vytvářejí administrativu, roztříštěnost a prostor pro klientelismus. Stát se tu stylizuje do role hodného strýčka, který rozdává malé dotace a doufá, že to přinese „rozvoj regionů“. To není strategie, ale sociální politika přelepená jako kulturní.

Velmi problematická je ovšem pasáž o veřejnoprávních médiích. Transparentnější kontrola hospodaření je v pořádku. Ale zrušení koncesionářských poplatků sice asi bude znamenat čisté snížení daní, avšak je přímým útokem na finanční nezávislost médií. Ať to vláda zabalí do sebehezčí retoriky, fakt je ten, že financování z poplatků je jediným stabilním a politicky bezpečným zdrojem. Pokud se ČT a ČRo přesunou na rozpočtovou kapitolu ministerstva, stávají se z nich instituce náchylnější k tomu, aby pochlebovaly současné vládě. Politická kontrola není otázka dne, ale otázka času. ČT a ČRo by samozřejmě správně měly být zprivatizovány. Pakliže to je politicky neprůchodné, měl by nad nimi mít dohled Senát, nikoliv Sněmovna (právě kvůli vazbě na vládu).

A pak je tu poslední vrstva: vstupy zdarma do státních muzeí, slevy pro různé skupiny, opatření v oblasti poplatků OSA… To všechno má primárně politickou logiku, nikoliv ekonomickou. Vstupy zdarma obecně zvyšují náklady a snižují motivaci institucí pracovat s publikem. Navíc přinášejí minimální dopad na skutečně sociálně ohrožené, kteří nechodí do muzeí proto, že mají jiné bariéry než vstupné.

Jádro problému kapitoly je tedy jasné: kulturní politika je tu pojatá jako velkorysý výdajový koš, z něhož má každý dostat něco, ale bez jakéhokoliv finančního a institucionálního rámce, který by zabránil tomu, aby se všechno rozpadlo na politicky řízené rozdávání.

Vtipná je postava ministra kultury Oto Klempíře, estébáckého udavače, který označil SPD za „stranu pekla“. To tak někdy vyjde.

Plusy

legitimní snaha zvýšit platy v podfinancovaném sektoru
důraz na památkovou péči, kterou trh sám neutáhne
zájem o lepší koordinaci a propagaci kulturních aktivit

Minusy

obří investiční agenda bez finančního limitu
zrušení poplatků pro veřejnoprávní média = riziko pro jejich nezávislost
kultura se zplošťuje do dotační politiky bez priorit
přílišná fragmentace podpory skrze mikrogranty
mnoho populistických slibů, minimum reforem

Závěr

Ambiciózní, drahé a politicky líbivé. Méně kultura jako svobodný ekosystém, více kultura jako rozpočtový balík. Ekonomicky slabé, politicky atraktivní, dlouhodobě riskantní.