Hodnotíme programové prohlášení vlády: 4. Obranná politika a Armáda České republiky

Armáda je oblastí, kde stát nemusí šetřit na výdajích – pokud to dělá chytře. Pozitivně působí důraz na strategické plánování, audit hospodaření a optimalizaci akvizičních plánů. To je přesně to, co česká obrana dlouhodobě potřebuje: méně náhodných nákupů na poslední chvíli, více střednědobé a dlouhodobé strategie, která není diktovaná lobby, ale bezpečnostními potřebami.

Je nicméně nezbytné ve snaze o pečlivé hospodaření akviziční proces příliš „nesvázat“: decentralizované dodavatelské řetězce schopné flexibilně reagovat na vývoj na bojišti se ve světle ukrajinských zkušeností ukazují na moderním bojišti jako zásadní výhoda.

Zarážející je absence jakéhokoliv závazku o procentu HDP vynaloženém na obranu, který nechyběl v programovém prohlášení končící vlády Petra Fialy, ale ani té předchozí pod vedením Andreje Babiše.

Ukotvení v NATO a zároveň odmítnutí „armády EU“ je spíš pragmatický než ideologický postoj. Duplicitní struktury v rámci EU by skutečně znamenaly vyšší náklady, riziko roztříštění a byrokracii navíc. Pokud zůstáváme u konceptu NATO jako hlavní bezpečnostní rámec a EU jako doplněk v oblasti koordinace a průmyslové spolupráce (například u protivzdušné obrany), dává to ekonomicky smysl: platit dvakrát za totéž je luxus, který si středně velká ekonomika nemůže dovolit.

Hodně pozitivní je důraz na protivzdušnou obranu (PVO) a protidronové systémy. To není jen vojenská, nýbrž také ekonomická racionalita. V moderním konfliktu rozhoduje, zda stát dokáže ochránit infrastrukturu, průmysl, energetiku – tedy samotný základ fungování tržní ekonomiky. Investice do PVO není jen vojenská výdajová položka, nýbrž pojištění proti možným obrovským ztrátám.

Na druhé straně je v textu silný důraz na maximální zapojení českého obranného průmyslu u všech akvizic. Tohle zní hezky – „peníze zůstávají doma“ – ale z hlediska efektivity je to dvousečná zbraň. Otázka totiž zní: kupujeme nejlepší možné systémy za nejlepší cenu, nebo kupujeme to, kde se nejlépe namaluje štítek „zapojení českých firem“? Offsety a lokalizace výroby často ve skutečnosti zdražují nákupy a prodlužují dodávání. V krajním případě se armáda mění v nástroj průmyslové politiky a zaměstnanosti, místo aby byla čistým nástrojem obrany. A to je přesně ten moment, kde bychom měli zpozornět. Dlužno říci, že některé ze důvodů pro snahu o silné zapojení domácího obranného průmyslu jsou jednoznačně validní, zejména z hlediska strategické resilience. Tyto výdaje je však nutno důsledně hlídat a auditovat, neboť riziko přihrávek politickým kamarádům je velmi vysoké.

Stejně tak slib nástupního platu 50 tisíc pro vojáka po základním výcviku plus benefity (kdo v tomto programu nedostane 50 tisíc základí plat, ať se hlásí na recepci Úřadu vlády), služební bydlení, valorizace, rozšiřování počtu vojáků – to všechno může být racionální, pokud je to pevně zasazené do jasného rozpočtového rámce. Ale když si to propojíme s částí o financích, kde vláda slibuje nezvyšovat daně, snižovat korporátní daň, zavádět nové daňové úlevy a mířit k vyrovnanému rozpočtu, tak tu vzniká silné napětí. Z čistě ekonomického pohledu: chceme více armády, vyšší platy, více technologií – ale nechceme vyšší daně ani škrtat jinde. Tahle rovnice prostě nesedí, pokud zároveň nemáme velmi konkrétní a velké úspory jinde. Ty tady ale vidět nejsou.

Poučení?

Velmi problematická je věta, že „nedošlo k žádné systémové změně […], která by vyžadovala přehodnocení typu, účelu nebo velikosti armády“. Z hlediska bezpečnostní ekonomiky je tohle sporné. Máme za sebou zásadní změnu bezpečnostního prostředí v Evropě, raketový rozvoj dronů, kybernetických a hybridních hrozeb, tlak na logistiku, kritickou infrastrukturu. Tvrdí-li vláda, že se vlastně nic tak zásadního nezměnilo, zní to spíš jako politicky uklidňující než analyticky pravdivě, respektive zní to velmi naivně. Jako by si vláda nevšimla, že ruská rozvědka vyhodila do povětří muniční sklad ve Vrběticích, snažila se nám zapálit autobusové nádraží, v Polsku dělá sabotáže na železnici a v nákupních centrech. Pokud toto vláda nevidí či ignoruje či dokonce zlehčuje roli Ruska na těchto událostech, je to silně alarmující a pak celé programové prohlášení připomíná přístup: hlavně moc neměnit, jen přeladit dokumenty.

Zvláštní je také, že v textu není kladen důraz na integraci „lessons learned“ z ruské agrese na Ukrajině prostřednictvím přímé spolupráce s ukrajinskými protějšky. Sotva přitom existuje cennější zdroj know-how pro integraci moderních zbraňových systémů a souvisejících doktrín.

Velký blok textu mluví o personálu, benefitech, kariérním řádu, sociálních jistotách, prestiži. To je lidsky pochopitelné – armáda potřebuje kvalitní lidi a ti nebudou pracovat za almužnu. Ale opět: je cítit, že armáda se tu částečně profiluje taky jako sociální instituce, která má poskytovat stabilitu, jistoty a benefity. Ideálně by mělo platit: armáda má dostat tolik peněz, kolik je potřeba k zajištění obrany, ne tolik, jaké platy/benefity si vynutí lobby, protože tak to zní hezky ve volebním programu. Tohle prohlášení zůstává na půl cesty – nenastavuje žádný tvrdý rozpočtový strop ani explicitní výměnu (vyšší platy vs. méně jiných výdajů).

Naopak plus je důraz na aktivní zálohy, dobrovolný výcvik a civilní obranu. To je koncept, který dobře sedí jak ekonomicky, tak bezpečnostně: relativně levně posiluje odolnost společnosti, zvyšuje povědomí obyvatel o krizích a dává lepší poměr cena/výkon než nekonečné nabírání dalších tabulkových míst v armádě. Pokud by tohle nebyla jen fráze, ale skutečná priorita, je to jeden z nejliberálnějších prvků celého textu – více odpovědnosti a schopností ve společnosti, méně spoléhání na to, že „stát všechno zařídí“.

Za zmínku stojí i osobnost nominanta na ministra obrany Jaromíra Zůny, který již dříve působil na jiných postech v rámci ministerstva obrany a Armády ČR. S ohledem na proměnu moderního bojiště je zajímavé, že se podílel na akvizici a rozvoji bezpilotních systémů v armádě a dle svých vyjádření v rozhovorech aktivně sleduje dění na Ukrajině a vyvozuje z něj závěry ohledně stavby armády. Ve vojenských kruzích má nicméně pověst spíše manažera a akademika bez bojových zkušeností, je tedy otázkou, jak úspěšně zvládne vést přerod armády pro vedení moderní války. Navzdory straně, jež ho nominuje, se nicméně jeví jako člověk pevně ukotvený v západním směřování ČR a svým profilem veskrze v souladu s programovým prohlášením.

Plusy

rozumný důraz na profesionální, technologicky vyspělou armádu
ukotvení v NATO, odmítnutí duplicitní „EU armády“
audit akvizic, lepší plánování, snaha o transparentnost
priorita protivzdušné obrany a protidronových systémů
podpora obranného výzkumu a nových technologií
posilování aktivních záloh, dobrovolného výcviku a civilní obrany

Minusy

riziko, že „maximální zapojení českého průmyslu“ zdraží a zpomalí akvizice
slib vysokých platů a růstu armády bez jasného rozpočtového rámce a trade-offů
tvrzení, že nedošlo k zásadní systémové změně bezpečnostního prostředí – sporné až neuvěřitelné
nejasné mantinely: kolik % HDP, jaké stropy, jaká prioritizace vůči jiným výdajům
sklon dělat z armády částečně sociální instituci, ne čistě funkční obranný nástroj

Addendum: Zůstává nicméně otázkou, nakolik NATO ještě vůbec reálně existuje. Nová geopolitická profilace Spojených států jakožto nepřítele západní aliance (lze pozorovat na nelegálním uvalení cel, vydírání Ukrajiny, vyhrožování Dánsku, válečných zločinech na moři…) zpochybňuje, zda by Spojené státy byly ochotny pomoci napadenému členovi a zda je vůbec z bezpečnostního hlediska ostatních vhodné sdílet se Spojenými státy bezpečnostní informace. Členské státy EU totiž mají povinnost pomoci nejen podle čl. 5 Severoatlantické smlouvy, ale také podle čl. 42(7) Smlouvy o EU. NATO kromě členských států EU a USA obsahuje Velkou Británii, Kanadu, Turecko, Norsko, Island, Albánii, Černou Horu a Severní Makedonii.

Jana Galvis s přispěním Luboše Vaindla a Martina Pánka.

Již jsme publikovali: