Hodnotíme programové prohlášení vlády: 5. Zahraniční politika

Kapitola v programovém prohlášení nastupující vlády týkající zahraniční politiky zcela nepřekvapivě vyvolala ve veřejném prostoru nepřekvapivě vášnivé diskuse, a to hned z několika důvodů. A to přesto, že se jedná jen o velmi krátkou kapitolku, která zabírá pouze jednu stránku a je tedy výrazně kratší než tento hodnotící text.

Ačkoliv je funkce prezidenta v české politice brána historicky jako nadstranická, svým způsobem stojící mimo tradiční boj politických stran o křesla v parlamentu, je prezidentu Pavlovi vzhledem k současné bezpečnostní situace ohledně války na Ukrajině a celkově rostoucímu napětí v mezinárodním prostoru nepochybně bližší přístup končící vlády k válce na Ukrajině než té nastupující. To vedlo k většímu zapojení prezidenta do vyjednávání o jeho obsahu a kritice příliš slabého vymezení vůči Rusku a nedostatečného vyjádření podpory Ukrajině.

Nová vláda však odmítá jakékoliv změny již existujícího dokumentu. Symbolické gesto naznačující možný potenciální vývoj postoje k Ukrajině ostatně učinil i nový předseda Poslanecké sněmovny Tomio Okamura, který nechal sundat vlajku Ukrajiny z budovy Poslanecké sněmovny.

Hned v úvodu se nová vláda dušuje, že ČR zůstává svrchovaným státem Evropské unie, pevně ukotveným v Severoatlantické alianci, což je vzhledem k volebnímu programu koaliční SPD příjemnou zprávou. Referendum o výstupu z těchto organizací se tak konat nebude a nehrozí, že by ČR znenadání opustila své obranné aliance (pro diskusi viz předchozí kapitolu o armádě).

V úvodu se rovněž slibuje oprava narušených vztahů uvnitř Visegrádské čtyřky založených mj. na společných zájmech, vzhledem k politické realitě zejména na Slovensku a Maďarsku zní však spíše jako výhrůžka. Pro kontext je však dobré připomenout, že rozvíjení spolupráce v rámci Visegrádské čtyřky bylo prioritou také v programovém prohlášení současné vlády v oblasti zahraniční politiky před čtyřmi lety.

Základními principy nové zahraniční politiky by měla být „státní suverenita, národní odpovědnost a ochrana českých občanů“. To vše by mělo vycházet z „realistické, profesionální a pragmatické zahraniční politiky vycházející z českých zájmů s respektem vůči zahraničním partnerům“. Ačkoliv nelze přímo kritizovat, co je v této části zmíněno, jelikož je to napsáno velmi obecnou řečí bez konkrétních kroků, je nutné číst mezi řádky s ohledem na kontext politické situace v ČR. Nová vláda bude muset s ohledem na svoje voliče změnit velmi vstřícný přístup k Ukrajině, minimálně rétoricky.

Izrael a USA

U bilaterálních a multilaterálních vztahů avizuje budoucí vláda hned řadu zajímavých principů. Zaprvé zdůrazňuje „kontinuitu tradičního přátelství s Izraelem“, což je dlouhodobý cíl české zahraniční politiky, proti němuž nelze nic namítat, avšak neodpovídá to na otázku, jak naložit geopoliticky s Palestinou/Gazou, ani na otázku, co dělat s politickou reprezentací Izraele, která s velkou pravděpodobností páchá válečné zločiny.

Program zadruhé slibuje „posilovat strategické vztahy s USA […] nejen v oblastech bezpečí, hospodářství a kultury“, což přirozeně nutí čtenáře zdvihat obočí, při pohledu na současnou politickou reprezentaci za oceánem, která vede bezprecedentní obchodní války, porušuje bilaterální a multilaterální smlouvy na denním pořádku (např. USMCA, KORUS, GATT, Budapešťské memorandum a další…), vyhrožuje spojencům a páchá válečné zločiny. Z celé této kapitoly, a z tohoto úseku zejména, čouhá rukopis Jana Zahradila, který si ve svém svatém boji proti progresivistům nevstihl všimnout, že oproti 90. letům se změnil svět a s ním i zahraniční politika.

V porovnání s prioritami minulé vlády z listu vyjmenovaných klíčových partnerů navíc vypadla Velká Británie.

Rusko

A konečně zatřetí, v možná nejklíčovější odlišnosti od deklarovaných priorit předcházející vlády, Česká republika „bude rovněž udržovat dobré, nebo alespoň standardní vztahy s ostatními klíčovými globálními mocnostmi“. Těmito zeměmi jsou zřejmě myšlené nejmenované Rusko a Čína. Připomeňme, že vláda v demisi naopak slibovala „provést revizi vztahů s Ruskem a Čínou“, a mezi klíčové partnery zařadila mimojiné Čínskou republiku (Tchaj-wan). Znamená to navíc, že bychom měli mít standardní vztah se zemí, u níž jsme na seznamu nepřátelských států (kde je mimochodem Česko už od dob první vlády Andreje Babiše).

Případnou alternativní interpretací je, že místo zlepšování vztahů s Ruskem, nepovažuje nová vláda Rusko jako klíčovou globální velmoc, což by bylo sice krásné, avšak krajně nepravděpodobné. Opět je zde každopádně zmíněno posilování strategického zastoupení ČR v multilaterálních institucích, pod čímž je rozhodně myšlena Severoatlantická aliance a měla by asi být myšlena také Světová obchodní organizace. Aspirace je to hezká, ale neodpovídá na otázku, co dělat s tím, když se největší a nejdůležitější člen těchto organizací rozhodne zcela nerespektovat jejich pravidla (viz výše).

Bezpečnost regionu – odstaveček o dvou větách – byla hlavním zdrojem námitek prezidenta: „Česká republika bude důsledně hájit mezinárodní právo a suverenitu států. Budeme podporovat diplomatické kroky vedoucí k ukončení války na Ukrajině a eliminaci rizik války v Evropě,“ je stručný postoj, který opět recykluje prázdné sdělení o diplomatickém postupu k ukončení války na Ukrajině bez přímého vyjádření (vojenské) podpory napadenému státu, v čemž spočívá hlavní problém této části.

Podobná rétorika o standardizaci vztahů a diplomatických řešení typicky zaznívá z úst Roberta Fica a Viktora Orbána – snad se tedy nedočkáme návštěvy Andreje Babiše nebo Petra Macinky v Moskvě. Naději můžeme vkládat do stanoviska o hájení mezinárodního práva a suverenity států. (Modří už vědí, ze hájení mezinárodního práva a posilování strategické spolupráce s USA jsou v dnešním světě protiklady.)

Ekonomická diplomacie

Další částí je ekonomická diplomacie, jejíž parametry by měla určovat cílená pomoc českým firmám operujícím za hranicemi, spolupráce v oblastech vědy, obchodu a investic (pod dohledem – pro zajištění bezpečí) a podpora diverzifikace českého exportu spolu s posilováním ekonomických vztahů se zeměmi Asie a Tichomoří, Latinské Ameriky, Blízkého východu, Afriky, Austrálie a dalšími.

Nejedná se tedy o výrazné změny, opět spíše nekonkrétní a pro všechny stravitelné deklarace. Všechno jsou to však kroky, které vyžadují určitou míru protekcionismu, těžko však říct do jaké míry se něco takového změní oproti přístupu vlády Petra Fialy už jenom proto, že obchodní politika je v pravomoci EU, nikoliv členských států.

Evropské záležitosti

Poslední oblastí, které je v této kapitole věnovaná pozornost, jsou evropské záležitosti. Zde jsou stanoveny zásady, které se daly očekávat již před volbami, protože větší či menší euroskeptickou rétoriku zastávaly všechny strany nové vlády. Konkrétně je zmíněno, že je v zájmu České republiky nepřesouvat další pravomoci z národní úrovně na úroveň EU, nepřipustit energetickou závislost ČR a „nepodílet se na aktivitách směřujících k rozšiřování ekologických a dalších regulací ohrožujících konkurenceschopnost národního hospodářství, chránit hranice vůči masové migraci a udržet svobodný informační prostor“.

Boj proti dalším ekologickým regulacím, které by zneschopnily české hospodářství, lze brát jako záslužnou činnost, nejde však nutně o něco, v čem by se oproti minulé vládě dal čekat velký posun.

Naopak ochrana před masovou migrací skvěle zapadá do kontextu zúčastněných stran. Za masovou migraci lze v tuto chvíli i výhledově požadovat nanejvýš migraci z Ukrajiny, ze které však Česko dlouhodobě ekonomicky benefituje. Boj za energetickou soběstačnost není nic než další ukázka touhy po kontrole ekonomiky, která není ze strany politiků (pohříchu nejen těchto) ničím novým.

Za pozornost ale stojí zejména poslední odstavec, podle kterého bude zrušena pozice ministra pro evropské záležitosti a za záminkou efektivní koordinace bude evropská agenda v gesci vlády. Pokud byste se radovali, že se aspoň zruší zbytečné ministerstvo, tak vás musím zklamat. Jelikož se jedná o pozici ministra bez portfeje, který nemá vlastní ministerstvo, ale pouze kancelář na úřadě vlády, výdaje na něj jsou mizivé – a na oplátku se zřizuje obdobná trafika pro Borise Šťastného. Za touto změnou je zcela zřejmě snaha předsedy Andreje Babiše nebo Jana Zahradila udávat směr zahraniční politiky a nedělit se o pozornost nebo dokonce směřování zahraniční politiky s další mediálně silnou postavou. (Což z hlediska demokratické odpovědnosti nemusí být negativní.)

Nové azimuty zahraniční politiky?

Jakou proměnu zahraniční politiky tedy můžeme očekávat? Na tuto otázku se bohužel těžko odpovídá, a směr, který zahraniční politika nabere, může být různý. Jedním z cílů této kapitoly rozhodně je najít kompromis mezi zahraniční politikou Hradu, statem quo ante reprezentovaným Andrejem Babišem, alespoň nominálně prozápadními a proukrajinskými Motoristy a nepokrytě prokremelskou SPD.

Pravděpodobně lze však očekávat určité ochlazení vstřícnosti směrem k Ukrajině, které ale s ohledem na zbytek evropských států a jejich představitelů, jež mají vliv i na chod české zahraniční politiky, nebude příliš dramatické a můžeme tak věřit, že změny budou pouze kosmetické – novou zahraniční politikou bude nakrmit vlka, aby koza zůstala celá.

Jonáš Kurus s přispěním Jana Mošovského a Martina Pánka.

Již jsme publikovali: