Světem zmítá hospodářská krize. Finanční sektor je paralyzován,ekonomiky zpomalují, poptávka po zboží a službách klesá. Představme sinyní na moment ekonomiku jako pacienta a krizi jako projev nějakéchoroby, již je potřeba vyléčit. Identifikovat příčiny projevů chorobyjednotlivce je občas stejně složitý úkol jako určit důvody krizeekonomického systému. Pokus o potlačení samotných příznaků je stejněnebezpečný jako léčba špatné nemoci.
Cotedy dělat? Snad všichni ekonomové se shodnou na tom, že příčinasoučasné krize leží ve finančním sektoru. Hodnota celé řady finančníchinstrumentů, jež tvoří nemalou součást aktiv finančních domů, najednouprudce spadla, což vyvolalo značnou nedůvěru vůči podobným finančnímproduktům. Znesnadnilo se tím získávání likvidity, při němž se tatoaktiva používají jako jistý druh zástavy. Čím byl však způsoben náhlýpokles odhadované hodnoty balíků pohledávek? Problém vězel zejména vefinančních instrumentech postavených na hypotečních úvěrech. Najednouse totiž ukázalo, že dlužníci nebudou schopni celou řadu hypotékzaplatit.
Diagnóza
Pomalu se takdostáváme k jádru problému a současně k nejpodivnější části celéhopříběhu. Bankéři a finančníci totiž samozřejmě odhadují rizika spojenás finančními produkty. Buď se tedy hromadně zmýlili, nebo pro něprodukty ve skutečnosti nebyly tak riskantní, jak se nám zdá. Pravdavšak ležela někde uprostřed. Americká vláda totiž cíleně podporovalahypotéky rizikovým klientům, zejména prostřednictvím polostátníchspolečností Freddie Mac a Fannie Mae, které měly za úkol vykupovat odbank i velice rizikové hypotéky. Jejich obligace se pak dáleobchodovaly a opět se k bankám vracely zpátky. Tentokrát už alepřevlečené do hávu minimálního rizika.
Na druhou stranufinančníci velice správně očekávali, že jim v případě problémů vypomůžeamerická centrální banka, tzv. Federální rezervní systém, velicelevnými penězi. Dělo se tak totiž už mnohokrát v historii. To snižovalov očích bankéřů rizika a způsobilo, že poskytovali i takové úvěry,které by jinak byly příliš nebezpečné.
Léčba
Diagnózutedy máme, ale jak nemoc léčit? Jednou z možných cest je řešitnezamýšlené a problematické důsledky již existujících regulací dalšímiregulacemi. Tím sice některé problémy vyřešíme, celou řadu dalších aleopět vytvoříme. Zvýšení státních garancí či dodávání prostředkůfinančním i nefinančním institucím jen léčí projevy a opět jen utvrzujevšechny v tom, že vlády a centrální banky v případě problémů pomohou.Politik má totiž sklon hledat řešení, která pomohou okamžitě, běhemjeho funkčního období. Jen těžko na sebe někdo nechá dopadnout nelibostobyvatelstva ze ztráty zaměstnání či drahých úvěrů. A to jen proto, abymohl jeho následovník (nejlépe z tábora opozice) někdy v budoucnu říditopět kvetoucí společnost.
Důkladnější dohled nad finančními domytoho také moc nevyřeší. Kdo a jak by hodnotil kvalitu finančních aktivv jednotlivých společnostech? Každá banka má navíc jiný přístupk riziku, některé společnosti jsou schopny dostát svým závazkům s nižšíúrovní kapitálu než jiné. Ne náhodou jdou nová pravidla kapitálovépřiměřenosti Basel II směrem k méně rigidnímu výpočtu potřebnéhomnožství kapitálu. Obrácení tohoto trendu by jednoznačně znamenalo krokzpět.
Nejlepším způsobem, jak zabránit vypuknutí podobné krizev budoucnu, by bylo přestat využívat tržních nástrojů k prováděnísociální politiky. Mají-li vlády pocit, že musí někomu pomáhat, nechťtak činí transparentní cestou přímých dávek. Pokud například existujespolečenská shoda o tom, že je nutné usnadnit sociálně slabým přístupk vlastnímu bydlení, pak je potřeba udělat to prostřednictvímexistujícího sociálního systému například pomocí speciálního příspěvkuna splátky hypotéky. Nutit banky, aby poskytovaly hypotéky i těm, kteříje velmi pravděpodobně nebudou schopni splácet, se ukázalo jako velmišpatné řešení.
Stejně tak by měly centrální banky omezit zásahydo úrokových měr. Uměle nízké úrokové míry totiž vedou k investicím, najejichž dokončení později nejsou reálné zdroje. Nakupí-li se takovýchchybných investic více, může být jejich odbourávání pro ekonomikuvelice obtížné a nákladné. A v neposlední řadě by měly centrální bankya vlády vyhlásit, že od této chvíle nechají každého, kdo nedokážeefektivně uspokojovat přání svých zákazníků, a tedy neobstojí na trhu,padnout.
Žádný z těchto návrhů však neřeší již existující krizi.Obávám se, že žádné řešení ani neexistuje. Banky, v jejichž aktivech senachází příliš mnoho nesplatitelných pohledávek, by měly padnout.Stejně tak je potřeba, aby se odbouraly nerentabilní investičníprojekty nastartované v období příliš levných peněz. Tato očista jesice bolestná, ale bohužel nevyhnutelná. Můžeme se jen snažit, abychomji už nikdy znovu nemuseli podstupovat.
