V pondělí byla oznámena jména dvou ekonomů, kteří si letos odnesou Nobelovu cenu za ekonomii. Jde o izraelského ekonoma Roberta Aumanna a američana Thomase Schellinga. Jejich přínos k ekonomické teorii tkví v aplikaci teorie her na problematiku konfliktního a koordinačního jednání. Zajímavý je nepochybně fakt, že základem pro udělení ceny je téměř půlstoletí stará Schellingova práce „The Strategy of Conflict“ z roku 1960.
I letošní Nobelova cena za ekonomii je zcela v intencích své tradice: laureáty se stávají ekonomové, kteří používají matematického modelování a na tomto základě vytvářejí rigorózní modely s predikčními charakteristikami. Klíčovým temátem letošních laureátů je tzv.teorie her, jejímž autorem byl rakouský ekonom Oskar Morgenstern. Jde o teorii, která má významným způsobem vysvětlit chování lidí. Je však přinejmenším problematická, což ukazuje i fakt, že ač existuje už 61 let, není používaná jako standardní teorie chování. Mnohem zajímavější je ale to, že Morgenstern přesně vystihl podstatu ekonomických jevů. Odmítal statistické a matematické metody pro konstruování ekonomických teorií, což argumentoval dvěma způsoby.
Historické jevy jsou komplexní a tak je není možné induktivně redukovat na homogenní skupiny příčinných faktorů. Současně, statistický přístup je agregovaným přístupem, zatímco ekonomické jevy vznikají vzájemnými interakcemi rozhodování lidí.
Klíčem k pochopení ekonomie je právě fakt, že externí podmínky nemohou nikdy vést k vysvětlení podstaty ekonomických jevů (tržního procesu, monopolů, úrokových měr, hospodářských cyklů atd.). Zásadním problémem dnešní ekonomie je kopírování postupů fyzikálních věd. Podle Morgensterna bylo „hloupé (domnívat se), že by postupy a koncepty vyvinuté pro fyzikální vědy mohly být úspěšně využitelné pro společenské problémy.“ V situaci, kdy budeme lidi ztotožňovat s atomy nebo molekulami a budeme aplikovat ryze mechanistické postupy, zmizí z ekonomie jednání a rozhodování a nahradí je roboti. Co potom taková ekonomie vysvětluje?
Jenže k tomuto přístupu nakonec sklouzla i teorie her. Jejím hlavním problémem je determinismus spočívající v tom, že určité podmínky nutně (či s určitou mírou pravděpodobnosti) vyprodukují ty samé výsledky. Byli bychom tak schopni předvídat budoucí události. Zde se ale Morgenstern prohřešil proti svému dřívějšímu argumentu o komplexnosti jevů. Jedinou možností jak předvídat ekonomické jevy by mohlo být nahlížení na preferenční škály všech účastníků procesu vedoucího k danému jevu. Jenže lidé mohou měnit své preference do posledního okamžiku volby. Stejné externí podmínky vedou u různých lidí k různým rozhodováním a taktéž u stejných lidí v jiném čase. Tento poznatek rakouského ekonoma Ludwiga von Misese je jedním z nejcennějších pokladů ekonomické vědy. V jeho světle zůstává teorie her jen hrou s předpoklady. K tomu se váže i argument matematiků. Některé předpoklady jsou považovány za pravdivé (jisté) a používají se k eliminaci určitých výsledků. Problém je v tom, že teoretik her nemůže takové předpoklady považovat za jisté dokud nejsou skutečně realizovány. Do té doby obsahuje model tzv.“ryzí překvapení“, výskyt výsledku, který byl zdánlivě nemožný.
Pro ekonomii by bylo mnohem více záhodno aby zkoumala proces, jakým tržní subjekty rozvíjejí své „společenské znalosti“ (v místě a čase). Tím bychom dospěli k všeobecným poznatkům jaké typy jednání jsou či nejsou možné v různých situacích. Tento nedeterministický přístup by navíc měl i skvělého kandidáta na Nobelovu cenu, amerického ekonoma Israela Kirznera.
