Konec milénia přímo svádí k bilancování let minulých a zároveň kesmělým výhledům a předpovědím budoucího vývoje. Jelikož o různéekonomické, politologické, sociologické a podobné statě není v českýchmasmédiích nouze, zkusme toto spektrum rozšířit i o pohled poněkudodlišný. Podíváme se na životní úroveň Čechů tentokrát optikou míryekonomické svobody, které si každý z nás může užívat.
Ekonomická svoboda je výlučně spojena se samotnou podstatou člověka.Jednotlivec je tedy svobodný, jen pokud je svobodný ekonomicky.Politické či jiné občanské svobody jsou pak již jen nepřímým důsledkemsvobody ekonomické. Taková logika nám umožňuje sledovat dějinyprizmatem změn míry ekonomické svobody, která je lidem vlastní v tukterou dobu.
Po druhé světové válce byli lidé v českých zemích ochotni akceptovatnástup moci komunistů právě proto, že po válečných útrapách celkempochopitelně necítili téměř žádnou ekonomickou svobodu a navíc hruběpodcenili myšlenku socialismu, která nevyhnutelně vyústila (neboť je jíto jejími autory dáno do vínku jako základní rys) do flagrantníhopotření ekonomické nezávislosti jednotlivce.
Diktatura proletariátu pak úspěšně pracovala na tom, aby jednotlivecjako základní a naprosto svébytně se rozhodující subjekt přestalexistovat. Hospodářství bylo dirigováno konceptem leninského typuřízení, které počítalo s pracovními kolektivy a ekonomika byla bránajako jedna velká dílna, v jejímž čele je strana s ústřední plánovacíkomisí. Lidé ztratili drtivou většinu svých ekonomických svobod. Přišlitak také o veškeré stimuly k ekonomické aktivitě a celé hospodářství seposouvalo k nevyhnutelnému propadu.
Tak zvaná sametová revoluce pak byla „jen“ ventilací snah lidí, kteříuž nechtěli být ekonomicky omezováni. Stěží bychom mohli akceptovatvysvětlení, že průměrný český občan bojoval za svobodné volby, zamožnost projevit svobodně svůj názor či naopak třeba protikriminalizaci disidentů. Ani náhodou. Prvotní hnací silou byla snaha ozískání možnosti žít na takové úrovni jako lidé na západ od našichhranic, rozhodovat o svém vlastním majetku, nenechat se šikanovat úřadya jinými slovy – být ekonomicky svobodný.
Transformace hospodářství od centrálního plánování ke svobodnému trhuje proces velmi obtížný. Základní ideou by měl být právě návratmajetkových práv jednotlivcům, jejich následná vynutitelnost a svobodav nakládání s nimi. To vše tvoří podstatné části ekonomické svobody.Majetek jednotlivců by dále neměl být ohrožován vládou a výdělky, kterélidé mají z pracovního procesu by neměly být tímtéž orgánem snižovány.Jinými slovy je možno říct, že bylo legitimní očekávat, že transformaceekonomiky přinese též podstatné snížení daní, ale taky soudy, na kterése může člověk obrátit, když má pocit, že je ve své svobodě omezován av neposlední řadě i přinejmenším podstatné omezení úřednického šimla.
Splnily se takové naděje? Jsou dnes lidé svobodnější než byli zareálného socialismu? Byla tedy transformace úspěšná? Takové otázkybychom si měli klást, pokud chceme hodnotit posledních deset let vývojev naší zemi. Odpovědi jsou samozřejmě závislé na subjektivním vnímáníreality. Někteří lidé se cítí velmi svobodnými, jiní naopak. Pokusme setedy najít univerzální měřítko míry ekonomické svobody.
Nejrespektovanějším nástrojem pro kvantifikaci ekonomické svobody vekonomice je index kanadského Fraserova institutu, který vznikl ziniciativy nositele Nobelovy ceny za ekonomii Miltona Friedmana. Tentoindex objektivně měřitelnými veličinami ukazuje poměrně přesně, jak seta která ekonomika vyvíjela. V případě České republiky je v tomtoohledu vývoj poněkud paradoxní.
Několik prvních porevolučních let je ve znamení celkem dramatickéhorůstu míry ekonomické svobody, a to takřka ve všech měřitelnýchsférách. Liberalizace vnitřních i vnějších ekonomických vztahů,deregulace a snaha o snižování role státu je jasně patrná. Politicivyšli vstříc poptávce po těchto opatřeních a česká ekonomika se začalauzdravovat. Dokonce se objevily hlasy, že jsme jednou znejsvobodnějších zemí světa. To však nebylo opodstatněné, neboť jsme vté době podle indexu patřili k zemím naprosto průměrným, kteréekonomickou svobodou příliš neoplývají.
V polovině let devadesátých podle některých transformace skončila.Bohužel, to byla pravda. Česká republika od té doby nezaznamenalavýraznější zvýšení míry ekonomické svobody. Daňová zátěž zůstáváfakticky na stále stejně vysoké úrovni. Majetková práva jsoupošlapávána a vlastnictví je stále omezováno. Stát má nadto mnohomožností, jak ovlivňovat podnikání a tím vytváří zbytečné bariéryrozvoje. Ekonomická svoboda neroste, naše ekonomika je svobodná jakoněkteré vyspělejší africké státy (jsme až za Namibíí, ale předBotswanou).
Vyhlídky na zlepšení jsou pouze chimérou. Socialistická vláda siceprivatizuje, ale jen proto, aby mohla v klidu rozhazovat na svémegalomanské a škodlivé projekty. Ekonomicky nesvobodní, tedynesvobodní lidé nechodí k volbám, neboť jim to připadá zbytečné.Názory, že se tu vlastně nic nezměnilo, nejsou již výjimečné. Proč asi?Neměli by se někteří politici zamyslet, zda-li nedělají něco špatně?Nebo se jim líbí, že do nového tisíciletí budeme vstupovat sesocialisty u vesel a v čele s hulvátským premiérem? Určitě, protožednes jsou všichni politici placeni státem a od plných korýtek vparlamentu se dobrovolně neodchází!
