Podle ministerstva průmyslu je Státní energetická koncepce výhledem na příštích třicet let, tedy na obodobí, „ve kterém je obvykle zajištěna ekonomická návratnost investic do všech typů zdrojů a sítí a ve kterém lze ještě rozumně předvídat základní charakteristiky budoucího vývoje.“ Tak schválně. Zkuste si sami sebe představit v roce 2040. Anebo naopak – před třiceti lety. To se psal rok 1982 a právě začala výstavba Temelína. Tehdejší představy o energetice byly z dnešního pohledu zcela zcestné. Podle představ plánovačů už čtyři bloky Temelína měly téměř dvě desítky let produkovat elektřinu, ve výstavbě měla být jaderná elektrárna Blahútovice, uvažovalo se o jaderných výtopnách Plzeň a Mělník. Republiku měly obepínat rozsáhlé teplárenské soustavy napojené jak na Temelín, Dukovany, ale také soustavy v severních Čechách a na severní Moravě.
Jak jsme se mýlili v elektřině
Všechny tyto představy rozmetal polistopadový vývoj. Jenomže predikční schopnost ministerských úředníků se nezlepšila se změnou poměrů ani v nejmenším. V 90. letech nebyl nikdo schopen předpovědět, že nezávislí výrobci získají na úkor ČEZu dvacet procent trhu, a že během tří let se zvýší spotřeba zemního plynu z šesti na téměř deset miliard kubických metrů (aby po patnáct let stagnovala). Nikdo si nebyl schopen představit, že spuštění Temelína nebude mít žádný vliv na množství vytěženého uhlí a že nakonec čeští výrobci budou vyvážet do zahraničí čtvrtinu domácí produkce. A už vůbec si nikdo ani v nejmenším nedovedl představit, že v Čechách a na Moravě bude instalovaný výkon solárních elektráren zhruba o velikosti dvou temelínských bloků a současná hodnota nákladů podpory všech obnovitelných zdrojů přesáhne 20 procent HDP. A to bez ohlednu na to, že Česko vždy od roku 1995 mělo energetickou koncepci. Ani jeden z výše popsaných dominantních rysů české energetiky posledních dvaceti let v žádné energetické koncepci popsán nebyl a nebyl ani žádnou koncepcí vyvolán.
Popírání reality
Koncepce je tradičně směsicí nekompatibilních cílů, které se do ní dostaly proto, že je buď chce nějaká zájmová skupina, nebo je vyžadují externí síly – zejména EU, byť energetika je součástí samostatné působnosti národních států. Jen tak namátkou. Koncepce není kompatibilní s evropskou „Cestovní mapou“. Stanovený cíl podpora volného trhu s elektřinou je v rozporu s cílem uchovat hnědé uhlí pro domácí teplárny. Stejně tak NErozhodnutí o prolomení limitů na těžbu hnědého uhlí s tím, že se „uvidí za pár let“. „Za pár let“, pokud ještě vůbec bude možné v těžbě pokračovat – technologicky a ekonomicky – neboť v lomu ČSA už nyní začínají omezovat těžbu a vytvářet závěrný svah – už teplárny toto uhlí potřebovat nebudou, neboť budou dávno přestavěny na využití zemního plynu, ale ne jako centrální zdroje ale kotelny na místě dnešních výměníkových stanic. Stavba nových jaderných bloků na spotřebu uhlí pro výrobu elektřiny na vývoz nebude mít vliv do té doby, dokud variabilní náklady výroby elektřiny v hnědouhelných blocích včetně nákladů na povolenky budou nižší,, než je cena elektřiny na trhu v Evropě.
Mimochodem, povolenky na emisi CO2, což je veličina kritická pro vyhodnocení návratnosti investic do jaderných elektráren jsou v celé koncepci zmíněny převážně jen v souvislosti s tím, že výnosy z jejich prodeje je třeba nějak vhodně nasměrovat – nejlépe do zvýšení energetické efektivnosti čehokoliv. Budou existovat po roce 2020? V tom nemá jasno ani Evropská komise, ale ministerstvo předpokládá cenový vývoj povolenek po roce 2020 v intervalu 15 až 20 EUR/tCO2. Jak na to přišlo, je záhadou. Mimochodem za takových cen se nejenom nezmění řazení elektráren na trhu (zdroje na hnědé uhlí budou pořád nejlevnější), ale jaderné elektrárny se stále ještě nevyplatí. Jak chce za těchto předpokladů stát donutit ČEZ, aby urychleně dostavěl Temelín, je také záhadou. A že by se muselo jednat o rychlost u jaderných elektráren závratnou – podle koncepce by třetí a čtvrtý blok Temelína měly začít vyrábět zhruba už za necelých deset let. Tomu nevěří ani ten největší optimista. Koncepce téměř ignoruje technologickou revoluci při těžbě zemního plynu z netradičních zdrojů a její dopad na ceny plynu a dalších energií. Zemní plyn z břidlicových hornin je zmíněn pouze okrajově jako možný zdroj, pokud se bude těžit v Polsku. To ale ukazuje na hluboké nepochopení fungování celosvětového trhu se zemním plynem, neboť břidlicová revoluce působí po celém světě bez ohledu na to, že zatím těžba probíhá pouze v USA. A tak bychom mohli pokračovat do nekonečna.
Naštěstí, vývoj energetiky na koncepci prakticky vůbec nezávisí. Energetika ale bohužel stále závisí na politicích a jejich někdy až fantasmagorických rozhodnutích jako je podpora obnovitelných zdrojů. Proti nim nás žádná koncepce neuchrání.
