Mnohostranné zvýhodňování kapitálově silných investorů, nejnovějiupravené zákonem č. 72/ 2000 Sb., o investičních pobídkách, se setkalos takřka celospolečenským konsensem. To by nebylo až tak překvapující,neboť informační asymetrie mezi vládou a občany je nebetyčná. Zdá se,jako by účel světil prostředky. Téměř všichni věří, že investičnípobídky pro velké investice jsou pozitivní a prospěšné snad každému“organismu“ v regionu či přímo celé zemi. Nárůst přímých zahraničníchinvestic (PZI) je pak ekonomy akceptován jako měřítko budoucíchnadějných vyhlídek celého hospodářství.
Současná vláda zvýšený příliv PZI vydává za jeden ze svých největšíchúspěchů. Faktem je, že zatímco v letech 1996 a 1997 se roční úhrntěchto investic pohyboval pod úrovní 1,5 miliardy dolarů, v letechnásledujících lze pozorovat dynamický růst. V roce 1998, kdy byl systéminvestičních pobídek fakticky vládou Tošovského nastartován (usnesenívlády č. 298/ 98), už činily kolem 2,7 miliardy dolarů a v rocenásledujícím se vyšplhaly dokonce nad 5 miliard. Poslední rok minuléhomilénia pak může být rekordní s úhrnem celkových PZI někde okolo 6miliard dolarů.
Není třeba polemizovat s prostým faktem, že zahraniční kapitál, kterýpřináší do české ekonomiky s sebou nové moderní technologie, ověřenémanažerské postupy a klasické normy podnikatelského chování, je vtransformující se a podkapitalizované ekonomice téměř manou z nebes.Podívejme se však i na důsledky, které nejsou na první pohledviditelné. Neměly by nám uniknout především dopady na strukturuzaměstnanosti v regionu uskutečněné investice a na srovnání podmínekinvestorů státem dotovaných a ostatních.
Připomeňme si nejprve podmínky, které jsou investorům nabízeny:
- úleva daně z příjmů právnických osob na dobu 10 let při vybudovánínového závodu (tzv. greenfield) či na dobu 5 let (rozšíření výroby ) adaňový bonus ve výši prominuté daně,
- možnost získat povolení na svobodné celní pásmo,
- nulová celní sazba na dovážené stroje a zařízení a odklad platby DPHza dovážení strojů a zařízení po dobu 90 dnů tak, aby platba DPH(nadměrný odpočet) byl investorovi vrácen dříve, než vznikne povinnostuhradit platbu této daně u celního úřadu,
- zvláštní granty na vytváření pracovních míst a rekvalifikaci, a toaž do výše 200 000 Kč na jedno nově vytvořené pracovní místo pro občanaČR v okresech s vysokou mírou nezaměstnanosti (v okresech s nízkounezaměstnaností je to částka minimálně 80 000 Kč),
- poskytnutí investičně připraveného pozemku za výhodnou cenu, přičemžveškerá infrastruktura bude připravena až na hranici pozemku.
Podle samotného ministerstva průmyslu a obchodu „platí tento systém ipro tuzemské investory, ale . . . v nejbližší době s investicemičeských podnikatelských subjektů nelze ve větším měřítku počítat.“ Nenídivu, neboť minimální investice do hmotného a nehmotného majetku musíčinit nejméně 10 mil. USD (to je 350 mil. Kč), z čehož musí býtminimálně polovina kryta vlastním jměním investora. Výjimkou jeinvestice do oblasti s vysokou mírou nezaměstnanosti, kde si investormůže zažádat o poskytnutí pobídky i při poloviční investici, tedy vtomto případě mu stačí „pouhých“ 175 mil. Kč.
Pomocí státního zásahu, pobídky, je do určitého regionálního trhu umělevsazen investor, který je sám o sobě velmi silný (v regionu může býtkapitálově dokonce nejsilnější) a jeho síla je ještě nadto podpořenavládou. Má tedy, na rozdíl od českých konkurentů, k dispozicipříznivější podnikatelské prostředí ze strany regulatorních orgánů.Nemusí složitě zařizovat různá povolení a neztrácí tak drahocenný čas.Jinými slovy, nový investor nemusí plýtvat penězi na úplatky a jinéformy prebend. Právě takovou torturou musí projít všechny podnikatelskésubjekty kolem něj.
Je bezpochyby pravdou, že se díky PZI míra nezaměstnanosti v regionusníží. Druhou pravdivou premisu si však již mnoho lidí neuvědomuje:zaměstnanci nového investora se nerekrutují ze skupiny nezaměstnaných,nýbrž z podniků a firem již fungujících. Těžko si lze představit, že bysilně kapitálově vybavená firma najímala lidi s nízkou kvalifikací,kteří jsou právě nezaměstnaní. Vždyť její finanční síla jí dovolínabídnout nejvyšší platy v oblasti, a tak doslova vysát z regionunejschopnější pracovníky. To znamená kvalitní zaměstnance ostatníchfirem a samozřejmě také soukromé podnikatele. Uvolněná místa vostatních firmách pak zaplní méně kvalifikovaní lidé, kteří byli v tudobu nezaměstnanými. Nový investor tak získává další konkurenční výhoduv kvalitě lidského kapitálu.
Je sice pozitivní, že se nejkvalifikovanější segment pracovníků zdaného regionu díky novému investorovi dočká vyšších platů. Je aleneomluvitelné, že je to jen díky faktu, že na jejich mzdy přispívajívlastně všichni daňový poplatníci. Ti jsou totiž vládou nuceni platitdaně, ať již z příjmu fyzických nebo právnických osob. Investor naprotitomu naopak daně prvních deset či pět let platit nemusí. Paradoxně sikonkurenti zvýhodnění a privilegia nového silného investora v danémregionu platí ze svých daní.
Další málokdy vídanou pikantérií je fakt, že na tvorbě zákona oinvestičních pobídkách se podílel také Úřad pro ochranu hospodářskésoutěže. Instituce, která má dbát na rovné podmínky a svobodnou tržnísoutěž se tak podílela na normě, která tyto principy přímo flagrantněporušuje. Vždyť jak daňové a administrativní zvýhodňování silnýchpodnikatelů přispívá ke kultivaci konkurence? Naopak se jedná odiskriminaci domácích subjektů, a to pod praporem „dobrých“makroekonomických výsledků.
Investiční pobídky tedy představují pouze podivný systém selektivníhozvýhodňování jistých skupin investorů, a to na vrub podnikatelů aostatních občanů, kteří platí daně. Nelze je omlouvat tím, že podobnésnahy lákaní zahraničního kapitálu jsou běžné i v ostatních zemíchsvěta. Je sice pravdou, že zavedením pobídek v roce 1998 se česká vládasnažila srovnat krok s našimi sousedy, zvláště s Polskem a Maďarskem,ale tento krok nelze označit za systémový a tržně konformní. Opakem jenapříklad velká daňová reforma v Německu, které se snaží takto udržetkapitál německých firem a otevřít se i novým investorům.
Přilákat zahraniční kapitál lze tedy i přísně systémově. Vedlepolitické stability a fungujících institucí práva je to k tomu jistěnutná i stabilita tržního prostředí s minimálním či žádným zasahovánímvládních úředníků a nízké daně. Ty mohou být sníženy ne selektivně, aleplošně. Veřejné rozpočty jistě neutrpí snížením DPPO, neboť tapředstavuje pouze kolem 10 % příjmů těchto rozpočtů (samotná sanacečeských bank si ročně vyžádá sumu vyšší). Naopak, případné snížení tétodaně zvýší ekonomickou aktivitu a přiláká mnohem více zahraničníhokapitálu. Ten je alokován právě do stabilních oblastí s nízkou mírouzdanění.
Úsměvný, byť pozitivní, může být fakt, že si státní úředníci uvědomují,že daně jsou brzdou rozvoje podnikání, a proto je v systému pobídekvelkoryse odpouští. Smích na rtech by však měl zmizet, když siuvědomíme, s jakou lehkostí nutí platit daně domácí podnikatele, kteřínedisponují patřičnou ekonomickou silou a politickými kontakty účinněse proti této nespravedlnosti bránit.
