Podle návrhu ministerstvaprůmyslu se mají omezit investiční pobídky tzv. montovnám a naopak jenasměrovat k podpoře technologicky vyspělých oborů. Hlavním kritériem provýši státní podpory se tak má stát to, čím se firma zabývá, a ne tedy pouzevýše investice či nově vytvořenápracovní místa. Pokud by se něčím podobným zabývala kdejaká „progresivní“levicová vláda, pak by se nebylo čemu divit. Jestliže ale má něco takového projednávat vláda, jejíž ministři se hlásí k liberálním hodnotám, pak jde ohodně špatný vtip.
Destrukční vliv investičníchpobídek na dlouhodobou produkční strukturu a výkonnost ekonomiky byl vysvětlen snad užmnohokrát. Státní plánovací politika investičních pobídek ovlivňuje sektorovéinvestiční plány ve prospěch větších a státem „vyvolených“ investic. Výšeinvestičních pobídek přitom nespadne z nebe, ale vždy jde v rámcinestydatého přerozdělování na úkor někoho jiného. Nejsou tak často uskutečněny investicemenších firem a živnostníků, kteří jsou v porovnání s „vyvolenými“montovnami až brutálně daňově vysávány a často tak i „devitalizovány“.Ekonomické argumenty však rozhodně nemůžou být hlavním argumentem pro zrušeníinvestičních pobídek. Jejich zničující vliv samozřejmě platí i v tompřípadě, kdyby existoval jakkoliv pochybný kladný krátkodobý vztah mezi náhlou investiční aktivitouv důsledku státních pobídek a aktuálním růstem hrubého domácího produktu. Obětováníetického principu rovnosti všech podnikatelů – malých, velkých, technologických či jiných – ve prospěch zdánlivýchstatistických úspěchů není ničím jiným nežvulgárním utilitarismem a odporným populismem. To platí jak u podpory montoven,tak i u případné podpory těch zaručeně „nejvyspělejších“ technologií.
Prakticky žádný trochu jenseriózní ekonom se nikdy nemůže investičních pobídek zastávat s nějakouobsesí. Děje se tak však. Proč? V předminulém století popsal slavnýfrancouzský ekonom Frederic Bastiat jedny z nejmeritnějších principů ekonomie,bez jejichž znalostí se snad vážně nikdo nemůže nazývat ekonomem. Jeho eseje otom „co je a co není vidět“ jsou prakticky nesmrtelné a směle se dajíprincipiálně použít třeba i na investiční pobídky. Všichni si jistě vzpomínámena „zlaté doby“ poklepávání základních kamenů, přestříhávání pásek a zapíjenítěch všech možných megalomanských montoven. Všichni byli posedlí a nadšení v očekávánísvětlých zítřků a každý odpůrce byl považován tak trochu za zaostalý „póvl“. To,že se z peněz nás všech podporuje často veskrze průmyslový pásový „póvl“tehdy málokdo moc řešil. Rodičům je doporučováno, aby své děti posílali do„progresivních“ montážních oborů. Vystřízlivění přišlo až s velmi časnýmiproblémy „vlajkové lodi“ investičních pobídek v Hranicích na Moravě. To jetotiž to, co je právě hodně vidět. Velké továrny a zdánlivě „nová“ pracovnímísta se samozřejmě jistým voličům lépe prodávají. V megalomanskýchmanufakturách jsou také lidé a tedy voliči mnohem více závislí na politicích,jelikož managementy velkých firem musí být s politikou více zajedno. Politici,když řeší větší problémy, jsou tak v očích voličů více důležití. Pronavazující obchodníky a nejrůznější zprostředkovatele znamenají větší objemy irychlejší a větší provize…
Za tím vším se ale skrývá něco,co na první pohled vidět není, anebo jistými lidmi vidět být nechce. Ekonomikase stává čím dál víc závislá na některých oborech a lidé, méně i více vzdělaní,jsou v důsledku umělých strukturálních zásahů často nuceni dělat velmistereotypní práci za velmi směšné mzdy. Podíl průmyslové výroby je vzhledem kvyspělosti naší země na absurdní úrovni. Nikdy se nedozvíme kolik menšíchpodnikatelů a živnostníků nemohlo v důsledku devastujících daňových a byrokratickýchpodmínek uskutečnit takové investice, jaké skutečně chtěli. Kolik revolučníchinovací nebylo kvůli tomu uskutečněno… Kolik rodičů díky tomu nemohlo poslatděti na ty progresivní obory, do kterých chtěli… Díky tomu se naše země mohlaposunout a posouvat přeci jen trochu dál, než k současné tak trochurelativně vyspělé dílně ve Střední Evropě II. kategorie.
